Mozartovo Requiem a Pražská symfonie v Českém Krumlově

Festivalový koncert 29. července v rámci dvacátého pátého ročníku Mezinárodního festivalu Český Krumlov 2016 byl věnován Wolfgangu Amadeu Mozartovi pod velmi lákavým titulkem Noc s Mozartem. Na večeru, situovaném do prostředí Klášterní zahrady, vystoupila Jihočeská filharmonie z blízkých Českých Budějovic, řízená hostujícím dirigentem Vojtěchem Spurným, Kühnův smíšený sbor se sbormistrem Markem Vorlíčkem a slovenští sólisté v pěveckých partech Requiem. Tím se představil další z řady pozvaných českých symfonických orchestrů, které defilují na festivalových koncertech. Navíc orchestr, který akcentuje ve svém repertoáru období klasicismu, pro něž je předurčen již svým komornějším interním obsazením (sedmatřicet hudebníků).

Program večera byl poctou významnému Mozartovu jubileu. Uplynulo plných 260 let od narození tohoto mimořádného zjevu světové hudby, jenž napsal za svůj krátký život 626 opusů (Requiem d moll je příznačně oním posledním). Mozartova harmonie má průzračnou čistotu a nástrojové kombinace jsou vždy zvukově vyvážené. Tím je právě Mozart pro interprety technicky velmi obtížný a jak pro orchestry, tak pro pěvecký svět je vždy prubířským kamenem v průzračné intonaci a dokonalé plynulosti frázování. Dle známého výroku, že pro diletanta vypadá Mozart jako docela snadný, ale pro profesionála je naopak příliš obtížný. Logicky dodám, že v amplifikaci ještě obtížnější, neb vše amplifikované zároveň zveličuje i drobné intonační kazy formou mikroskopu.

Korunou Mozartovy vrcholné symfonické tvorby jsou čtyři symfonie posledních let skladatelova života, kdy mezník tvoří rok 1786 – období po provedení Figarovy svatby v Praze. První z nich je právě Symfonie D dur (Pražská), vzniknuvší sice ve Vídni na sklonku roku 1786, leč poprvé provedená 19. ledna 1787 v Praze, kam byl Mozart pozván českou šlechtou. Odtud pochází její název Pražská.

Druhou část koncertu tvořila skladba tragické velikosti, jíž je smuteční mše Requiem. Vokálně instrumentální dílo, psané v předtuše smrti, ale dokončené až po smrti autora především jeho žákem Franzem Xaverem Süssmayrem, který byl o pouhých deset let mladší než Mozart. Díky Formanovu filmu Amadeus je sugestivně líčený vznik této skvělé kompozice na tajemnou, velmi dobře zaplacenou zakázku, známější širšímu okruhu diváků. Od doby uvedení Formanova filmu jako by se právě tento Mozartův životní epilog zařadil u nás mezi často uváděné, snad mohu říci až populární velké formy klasické hudby.

Obě Mozartova díla daného koncertního večera spojuje tragičnost nového výrazu Mozartovy hudby, která od roku 1787 přivádí formu symfonie k prvému vrcholu slohu hudebního klasicismu. Obě skladby večera mají tedy svoji nepřímou příbuznost, za což je třeba dramaturgy večera moc pochválit! Pražská symfonie bývá nazývána symfonií bez menuetu a má pouhé tři části. Mozart z již ustálené formy o čtyřech větách vyřadil menuet; patrně chtěl dát najevo, že v dramatickém, závažném výrazu této symfonie není pro taneční formu místa. Myšlenka scherza, nahrazujícího menuet, nebyla ještě v tento moment vykrystalizována (poprvé se objevuje až v Beethovenově Druhé symfonii D dur). U Mozartovy Pražské symfonie se ale dá uvažovat o jisté anticipaci budoucí proměny třetí věty. Konvenčně laděný menuet již nebyl pro celkově převažující tragický výraz skladby vhodný, zdál se být autorovi jistým přežitkem.

Provedení Jihočeské filharmonie s hostujícím dirigentem Vojtěchem Spurným bylo v prostoru Klášterní zahrady nazvučeno, amplifikováno. I když se toto zesilování zvuku rozhodně zlepšilo, proti přirozenému zvuku v dobré akustice koncertního sálu má samozřejmě rezervy. Zejména u tohoto typu repertoáru typicky nekomerčního rázu. Pokud se producíruje v Pivovarské zahradě světová hvězda se svými “hity”, budiž, nechť se i plete, zapomíná texty, tak jako tak je vše podřízeno u publika oné hvězdě a ozvučení bereme jako nutné zlo. Ale u koncertu ryze klasického typu je to otazníkem víc než u komerčních akcí s Flórezem či Kaufmannem. Čili zesilování si zde musíme odmyslet, abychom mohli vyřknout nějaké solidní resumé.

Mozartova Pražská symfonie se během produkce v amplifikaci zlepšovala, příliš zvukově expresivní tympány se “normalizovaly”, ale i zvuk byl postupně více kompaktní. Vojtěch Spurný nestavěl Mozarta tak říkajíc “za každou cenu” dramaticky, ale dokázal těžit z odlehčenosti frází houslových skupin, rytmicky pregnantně synkopovaným charakterem hned prvního tématu vstupního Allegra. Zaujala zde rovněž solidní intonace dechových nástrojů. Do popředí vystoupila de facto poprvé u Mozarta v symfonii užitá kontrapunktická a polyfonická práce, s porozuměním pro styl zahraná. Pohodově klidně znělo Andante v hlavním tématu s dobře intonačně zvládnutou obtížnou chromatickou taktovou pasáží. Presto závěrečného finále vyzdvihl Vojtěch Spurný do radostného mozartovského muzicírování. Dynamika mezi piany a forte byla přes nutnou amplifikaci velmi dobře rozpoznatelná. Jako by dirigentovi byla prioritou galantní rokoková hravost, kdy je Mozartem přidělována rychlá hudební návaznost částí různým skupinám orchestru. Přívětivá intonace flétny nad staccaty fagotu vyzněla lehce a pregnantně. Měl jsem pocit, že pan Spurný preferuje více tuto stylovou polohu symfonie, než polohu dramatické údernosti velké symfonické formy nového, až protestního Mozartova výrazu.

Druhou polovinu večera naplnilo Requiem, vokálně-instrumentální dílo neobyčejné síly a sugestivního výrazu. Nastoupil Kühnův smíšený sbor, připravený pro koncert sbormistrem Markem Vorlíčkem, jenž vede sbor již deset let.

Není sborem typicky profesionálním jako oba naše filharmonické sbory, čili nemusí se sborovou prací “uživit”, neb není příspěvkovou organizací. Členové sboru mají svá civilní povolání. Sbor, opět zesilován pomocí až osmi nastavených mikrofonů, působil od počátku soustředěně, zaujatě, tvořil zjevně s velkou snahou i radostí. Zněl vyrovnaně, zejména basová skupina byla vyzdvihována amplifikací víc než jiné, alt nebyl vždy zcela v dynamické relaci s ostatními skupinami, sopránové fráze zněly plasticky, ale v nasazeních pianové dynamiky v přechodové a vyšší poloze trochu bez pocitu rezervy v rozsahu hlasů. Vojtěch Spurný nasazoval nekompromisně hybná tempa již v dvojité fuze části Kyrie eleison, proudící doslova bez oddychu od začátku do konce, ale i v dalších fugovaných větách. V části Domine Jesu Christe v Andante con motu zaujal tvárností vstupu tématu bas; navazující alt, zde ovšem místně obnažen v sólu, byl dynamicky výrazný, na rozdíl od sazeb v homofonii. V Sanctu byla homogenita zvuku sboru pozoruhodná. Závěr skladby vyzněl v harmonicky plném forte s dobře znějícími hlasy vnitřní harmonie.

Co však musím vyzdvihnout především, je v harmonii pěkně vyrovnaný a pěvecky disponovaný kvartet sólistů – hostů ze Slovenska. To se totiž o sólových kvartetech těchto hudebních forem často říci nedá. Od vstupního sóla krásně plynoucí frází zaujala sopranistka Eva Hornyáková s barevným, příjemným a tvárným fondem. Harmonická základna kvartetu v basu byla spolehlivě a s klidným nadhledem ve všech polohách přednášena renomovaným basistou Peterem Mikulášem. Krásně mu vyznělo sólo zajímavé části Tuba mirum a její stálý výrazový vzestup, k němuž se přidružuje působivě pozoun. V amplifikaci ovšem bohužel zvukově trochu zastřený a intonačně v zesílení ne zcela perfektní. Velmi se mi líbil projev tenoristy Ľudovíta Ludhy. Jeho hlas je svěží, pevný, plně soustředěný vpředu v masce a lehce se v důsledné krytosti tónů pohybující v oblasti důležitých přechodových tónů. Mladá mezzosopranistka Alena Kropáčková doplňovala své kolegy kulturou projevu. Altové sólo Benedictus jí zaznělo kultivovaně a ve frázích hlasově ohebně.

Mozart si zvolil pro Requiem obsazení orchestru, kde ke smyčcům přistupují pouze dva bassetové rohy (zněly velmi krásně!), fagoty, trubky, trombony a tympány. Tím chce autor akcentovat tragickou, temnou, meditativní polohu díla. Zvuková barva v orchestru se dařila dirigentovi skloubit s celkem sboru, zejména u sólistů byla dynamika vystižena v citlivých doprovodech. Celkovým pojetím interpretačním bylo toto Requiem jiného charakteru než to, které jsem před pár týdny slyšel v Litomyšli. Technicky nemohu dávat do kontrastu amplifikovaný zvuk v přírodě a přirozený zvuk v akusticky vhodném krytém prostoru. Ryze interpretačně ano. Toto provedení nemělo tendenci k beethovenovsky širokým vrcholům, k romantizující plnozvučnosti fortových akordů, podpořených crescendy. Bylo umírněné, jakoby tendenčně více “mozartovské” (byť Mozart se zde podepsal jen částečně), komornější, introvertnější, bez chtění větších emocionálních gradací. Tektonika celku byla déle trochu nezřetelná oproti zjevné technické snaze o rytmickou pregnanci polyfonního přediva. Leč změna nastala v Benediktu a kvartetu sólistů. Zde se dostavil  i potřebný dramatický nerv, jenž do této části poněkud chyběl v jisté distingovanosti výrazu, patrně ve snaze o výklad stylovosti. Agnus Dei a závěrečné Communio – Lux aeterna již neslo pečeť zřetelnější snahy o více gradující výstavbu plochy na cestě k vrcholu formy. Provedení skladby avizovalo premiéru kombinace zachovaných pramenů, kdy celá Sekvence byla avizována v doplněné instrumentaci Josepha Eyblera, jím osobně dokončeného slavného Lacrimosa včetně fugy na slovo “Amen” podle dochované Mozartovy skicy. Publiku nebývá známo, že poslední Mozartův opus zůstal jen v torzu. V osmém taktu Lacrimosa při slovech Homo reus vypadlo Mozartovi pero z ruky a navždy se nám odmlčel…. Slavné dílo nejen dokončili, ale i přímo dopracovali v duchu stylu autora jeho žáci. Netřeba pitvat podrobnosti dopracování, to není úkolem recenze. Daná verze, zvolená Vojtěchem Spurným, se mi jevila šťastná, sbor ji interpretoval s patrným plným soustředěním na gesto dirigenta.

Mohl jsem to posoudit, neb jsem si na Requiem přesedl do přední části auditoria. V první polovině koncertu jsem měl místo vzadu, v předposlední řadě, kde není nic vidět. Na rozdíl od rozlehlejší Pivovarské zahrady se obraz dirigenta a členů orchestru nepromítá na velké obrazovky, takže jest to jako bych poslouchal doma v pokoji totéž ze záznamu či v přenosu. Dodám, že ale v lepší zvukové podobě přeneseného a vyváženého zvuku než v té, již mi skromněji poskytuje forma amplifikace. Byť jistě ve zlepšené podobě, než bývalo v letech minulých, jak jsem výše konstatoval. Přesednout si dopředu z míst pro “dělnickou třídu” mezi vyvolence Boha, slovy z Fibichovy Šárky, bylo celkem snadné, neb z řad vyvolenců leckdo nepřišel. Takže zde bylo volněji než na místech pro prostý lid. Zvuk působil naopak v mém porovnání vyrovnaněji v oněch zadních řadách než na prominentnějších místech v první části auditoria, kde je ale logicky líp vidět.

Neznám sociologicko-psychologický vzorek celkově početného publika Klášterní zahrady, kde se tleskalo do pauz mezi větami symfonie, poté i v Requiem, kdy přece jen postupných čtrnáct částí unavovalo ruce více, takže potlesky decrescendovaly do ztracena. Patrně tam, kde by si provedení větší potlesk zasloužilo, se mi jevil menší, kratší, než bych očekával. Koncert měl navíc časově konciznější formu, než na festivalových večerech v Krumlově obvykle mívá. Někdy je u nás poslední dobou standing ovation bráno spíš jako “správná” společenská konvence, obdobně z druhé strany není kratší míra potlesku vůbec příznakem menšího zdaru. Jen jsem měl ryze subjektivní pocit, že typ přednesených opusů by se v celkovém dojmu více prosadil v uzavřených prostorách zámku než ozvučováním v prostředí, vyhovujícím spíš výše naznačeným extrovertním typům programů.

 

Hodnocení autora recenze: 75%

Mezinárodní hudební festival Český Krumlov 2016
Noc s Mozartem
Dirigent: Vojtěch Spurný
Eva Hornyáková (soprán)
Alena Kropáčková (mezzosoprán)
Ľudovít Ludha (tenor)
Peter Mikuláš (bas)
Sbormistr: Marek Vorlíček
Jihočeská filharmonie
Kühnův smíšený sbor
29. července 2016 Klášterní zahrada Český Krumlov

program:
Wolfgang Amadeus Mozart: Symfonie č. 38 D dur Pražská, KV 504
=přestávka=
Wolfgang Amadeus Mozart: Requiem d moll, KV 626

www.festivalkrumlov.cz