Musica Florea a další přátelé Jana Křtitele Vaňhala

Dramaturgie koncertu byla zvolena vhodně. I přesto, že byl celý program sestaven pouze z hudby představitelů klasicismu (kromě o něco staršího F. V. Habermanna, který se pohyboval na přelomu baroka a klasicismu), díky rozmanitosti hudebních žánrů nepůsobil vůbec jednotvárně. Ba právě naopak. Program rámovaly dvě Vaňhalovy Sinfonie (f moll a c moll), mezi které byly včleněny dva nástrojové koncerty s netradičním obsazením: Concerto in D pro hammerklavier a orchestr Leopolda Koželuha a poté Concerto in D pro dva lesní rohy a orchestr F. V. Habermanna.

Opět se ukázalo, že ještě existuje velké množství skvělé hudby, které se však doposud nedostalo dostatečného ocenění. Jana Křtitele Vaňhala i Leopolda Koželuha známe nejčastěji jako autory jednoduchých skladbiček pro děti, už se však zapomíná na jejich ostatní rozsáhlou tvorbu. A Františka Václava Habermanna většinou nezná ani hudebně poučené publikum. Díky orchestru Musica Florea jsme je dnes všechny tři poznali blíže.

Obě dnes provedené sinfonie poukázaly na Vaňhalovu schopnost se mezi typicky klasicistně jásajícími skladbami ponořit i do daleko hlubší a dramatičtější kompoziční polohy (vlivy hnutí „Sturm und Drang“), což dnešní orchestr (tentokrát s Markem Štrynclem za violoncellovým pultem místo dirigentského) ještě podpořil. Jak v úvodu, tak v závěru koncertu ukázala Musica Florea divoký zápal a stále vzrůstající napětí, a to s naprostou samozřejmostí z hlediska souhry i potřebné zvukovosti. Pouze violové sólo v druhé větě bylo intonačně poněkud nejisté.

V Koželuhově koncertu se jako sólistka představila přední česká klavíristka na poli interpretace na historické klávesové nástroje Petra Matějová. Své kvality ukázala jak v náročných technických pasážích, tak po výrazové stránce (zejména až „mrazící“ pianová plocha v kadenci první věty). Orchestr se dokázal velice dobře akusticky přizpůsobit jemnému zvuku kladívkového klavíru, z hudebního hlediska bych vytkla pouze na můj vkus až moc velké hýbání s tempy, které mělo za následek nedostatečný tah a soudržnost skladby.

Druhý z dnes provedených instrumentálních koncertů, tentokrát z pera kynžvartského rodáka F. V. Habermanna, byl z hlediska obsazení (dva přirozené lesní rohy) pro moderního posluchače ještě unikátnější. Podobně je tomu i s místem, které tento koncert zaujímá v Habermannově tvorbě, sestávající až na výjimky z duchovních skladeb, jež jsou určeny k různým účelům v rámci křesťanské pobožnosti. (Proto se také někteří badatelé táží, zda některé z těchto instrumentálních koncertů, které jsou dochovány ve sbírce Českého muzea hudby, nepochází od jiného Habermanna, než právě Františka Václava – i jeho bratři a synové se zabývali hudbou a kompozicí.) Asi nejznámější je jeho cyklus šesti mší s názvem Philomea pia, díky kterému si od mnohých vysloužil označení „český Händel“. G. F. Händel totiž použil (podle běžné dobové praxe recyklování hudebního materiálu z vlastních starších skladeb nebo vypůjčování si ze skladeb jiných skladatelů) nemalé množství Habermannových motivů i větších bloků hudby ve svém oratoriu Jephtha a ve varhanním koncertu op. 7 č. 3.

Jak Marek Štryncl správně odhadl, toto Concerto in D pro dva lesní rohy bylo třeba uvést krátkým entré a předem posluchače připravit na to, že neuslyší čistou a technicky dokonalou hru, ale spíše příjemně disonantní souzvuky, vyplývající z ladění dvou přirozených lesních rohů hrajících současně. Hornisté Jiří Tarantík a Jana Švadlenková s těžkými party bojovali statečně. I když byly ony slíbené příjemné disonance a roztomilé technické nedokonalosti místy střídány až  zarážející nelibozvučností a mírným chaosem, bylo znát, že alespoň většina posluchačů to vzala a ocenila. Celý večer totiž v Českém muzeu hudby panovala velice příjemná, přátelská a hudbymilovná atmosféra, kterou Musica Florea na svých koncertech umí dobře navodit.