Muž, který se poněkud minul s dobou

  1. 1
  2. 2

Rozhovor se skladatelem, libretistou, dirigentem a muzikologem Tomášem Hanzlíkem před dnešním uvedením jeho opery Voda a vzduch na festivalu Opera 2013

Jméno Tomáše Hanzlíka je s olomouckým kulturním životem spojeno neodmyslitelně. Pokud se zajímáte třeba o barokní hudbu, nemůžete jej prostě minout. Dlouhé roky totiž spolupracuje jako umělecký vedoucí se souborem Ensemble Damian, který uvádí novinky soudobé i nově objevenou barokní hudbu, jeho specialitou se stala hudba tvůrců spjatých s Olomoucí. Tichý, milý, introvertní, s příjemným smyslem pro humor. Jak to tak u osobností hodných pozornosti i respektu bývá, i on se opravdu jednoznačně charakterizuje dost obtížně…

Tomáši, váš hudební zájem i vaše tvorba je zaměřena ponejvíce na období baroka. Kdy a jak tato vaše fascinace vznikla? Mám z vás takový dojem, že jste se tak trochu minul v době, že jste se ve dvacátém a posléze jednadvacátém století vyskytnul jaksi omylem…

Myslím si, že největším neštěstím pro dnešního člověka je žít v nesouladu s dobou, která je pravě teď. Ale já jsem šťastný člověk, který jen ze své doby pozoruje a baví se minulostí. Protože jak řeklo již v různých obměnách několik chytřejších hlav: nic bez minulosti nemá budoucnost. Platí to absolutně a nejen v umění. Dělat za každou cenu něco jinak než všichni včera, to je koncept, který je mi naprosto cizí. Osobně nevěřím na žádný pokrok. Všechno už bylo, a často v mnohem kvalitnější podobě než dnes. A to je to, co mne fascinuje na badatelské práci s minulostí. Nesouhlasil bych s tou jednoznačnou preferencí baroka. Je to dáno tím, že festival Baroko, který dělám už tolik let, má největší publicitu. Osobně nemůžu souhlasit, když se o mně mluví jako o skladateli barokních oper. Ale nikomu to nevymlouvám, jsou to stejně jen reklamní slogany, které vždycky budou postihovat jen část daného fenoménu. Na baroku mě fascinuje stylovost a vysoká technická a duchovní úroveň kultury a zároveň propojení těchto složek v takto označovaném období. Výborně zvládnuté řemeslo ve službách nějakých idejí. Mám rád, když život není jen efekt, ale pořád je v pozadí nenápadně vědomí nějakého vyššího smyslu. Vědomí našeho místa v kosmu. To mělo baroko, ale i antika. V poslední době mne právě starověk – hlavně výtvarně a literárně, protože hudba se takřka nezachovala vůbec – přitahuje úplně nejvíc. A právě antické ideje byly překvapivě aktualizované na přelomu 19. a 20. století, v období secese. A to je tedy kulturní období, které vede i k mé nejnovější opeře – Voda a vzduch. Je ale pravda, že trilogie Endymio, Yta innocens, Lacrimae Alexandri magni jsou opery neobarokní. To je vlastně můj hold baroku.Jak se vám podařilo vyhledat a oživit hudbu olomouckých, nebo piaristických skladatelů? Je možné nacházet v ní inspiraci i přes ten rozdíl několika století?

Nacházet novou hudbu starou dvě stě až tři sta let není vůbec složité, protože v archivech a na kůrech kostelů jsou jí v dobových opisech doslova tuny. Otázkou zůstává, jak z této obrovské hromady vytáhnout to nejzajímavější a jak to zprostředkovat současnému publiku. Je to samo sebou náročná práce pro celé týmy muzikologů a následně interpretů. Naštěstí dnes doba dozrála do stádia velkého pochopení pro starou hudbu. Je tu celá řada specializovaných souborů dobových nástrojů, jsou tu zpěváci, kteří vědí jak to zpívat. Najednou se začíná ukazovat, že při stylovém uchopení vlastně neexistuje nekvalitní barokní hudba. Jak jsem již řekl, ten dobový standard byl opravdu hodně vysoký. Navíc baroko pracuje s prostředky, které jsou vlastně totožné s prostředky současného popu – tonalita, pravidelný pulz atd. Můj zájem speciálně o hudby olomouckých skladatelů je předvídatelný, k piaristům jsem se dostal přes Choceň, odkud pocházím a kde tvořil Tomáš Norbert Koutník. To byl jejich odchovanec, psal jsem o něm diplomovou práci, hrál jeho hudbu. Hudba „jeho učitelů“ je stejně zajímavá a navíc je zase úžasná ta masovost, s jakou se u piaristů hudba tvořila, používala ve výuce atd. O tom byla má disertace. Sám to ve výuce Hudební výchovy na základní škole používám a je to dodnes fungující koncept, ale to by bylo na dlouhé povídání…

Dokázal byste svou hudbu charakterizovat? Využíváte poměrně zajímavé kombinace nástrojů, využíváte rád například i kontratenorový hlasový obor. Jak se vaše hudební představa vůbec rodí?

Má hudba se skoro vždy rodí z nějakých idejí. Proto asi nejvíc píšu opery, protože příběhy a text jsou mou nejjistější inspirací. Vždy si k danému tématu snažím prostudovat veškeré dostupné prameny, často podniknu sám i něco jako badatelský výzkum, dost toho pak vůbec nevyužiju, ale nasytím se tak nějak tím tématem. Většinou promýšlím několik různých verzí a to je asi ta nejtěžší fáze – rozhodnout se pro jednu cestu z tisíce. Vlastní vypracování partitury je pak jen sezení u klavíru – počítače a práce a práce. To už je radostná část procesu, kdy to pomalu, ale jistě roste a zhmotňuje se. Je to vlastně úplně stejné, jako když malujete, nebo děláte sochu. Jen v jiném materiálu – trochu abstraktním a drahém, protože pak musíte najmout lidi, aby podle těch plánů – not, udělali teprve to „dílo“. Co se týká nástrojů, snažím se vždy najít kombinaci, která bude nejvíc osobitá – tzn. snažím se vyhýbat běžným osvědčeným kombinacím. Stačí málo – jeden „jiný“ prvek, aby se vytvořilo inspirativní napětí. Např.: když muž zpívá vysoko jako žena. A tohle se mi zatím neoposlouchalo. Přiznávám, že kontratenor a saxofon mají pro mne zvláštní těžko popsatelnou přitažlivost.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář