Napiš něco vánočního…

  1. 1
  2. 2

Národní píseň – často píseň dítěte! Naivní, nevinná, plna nejpodivnějších myšlenkových skoků – často ale také je ten skok vypočtený, z prostého oka vyšlehne trysk křišťálového humoru, ale nechce být pozorován. Zvláště naše písně vánoční jsou mozaikou co nejbohatší,“ píše Neruda v komentáři k čerstvému vydání zpěvníku Koledy vánoční roku 1878. A jak se tak písněmi probírá, uvažuje, jaké starosti si asi museli dělat naši pastýři, kteří chtěli jít přivítat Ježíška, ale nevěděli, „jakým jazykem narozený Spasitel mluví – naposled mluví Ježíšek jenom latinsky!“ Jenže „Čech má mimo češtinu ještě řeč jinou, pomocí které dorozumí se s celým světem – hudbu. Mimo to se děje každé slavné uvítání ve světě hudbou – tedy s hudbou do Betléma! Náramný shon teď po všech možných instrumentech. Ty Mikši vezmi citeru, ty Venclíčku píšťaličku, ty Vondro na dudy hrej, ty Klímo multánky, Vávro buben, Martine cimbál, Eliáši loutnu, Kašpare flétnu, Matúši trúbu, ‚nadmi hubu!‘ – a ty Mářo ‚tence zpívej!‘. K tomu zahraje Adam na varhany, Matějíček ‚na kolovrátek si mrňouká‘, a – aby nescházel nižádný odstín – chopí se dítky i brumajzlů a ‚hlasitě bručí‘. nejvíce se činí Honzíček – ‚jak ten si vyvádí!‘ – má nové housličky, štemuje je… Jenže neměl, šmytec mazaný, musel tak nechati (!) prozatím. O basu povstává obšírná hádka: ‚Basu netřeba tam ani bráči, / mohlo by se dítě ryku polekači, / radžeji pár klarnetů…‘, jsou tak líbezné! Avšak basa je nástroj excelentně pomáhající, také se Vojta na ní tak rád ‚procestýruje‘, ergo basa musí být!

Neruda listuje vánočními písněmi a z jejich textů dokáže sestavit celý příběh – i o té base, se kterou chudák Vojta v samém spěchu zakopne a urazí jí krk, o dohadech, jakou vlastně mají muzikanti z Čech a Moravy Jezulátku zahrát – veselou, něžnou, ukolébavku nebo písničku k povyražení. A také o tom, co k té muzice mají přidat, aby nepřišli jen s prázdnýma rukama, a o tom, o co Ježíška poprosí – aby „kozy dobře dojily“, aby „žena zlá nebyla, / tolikrát mne něbila“, a aby se duše prosebníků dočkaly „věčné salaše“. V koledách je spousta odpozorovaného ze života – Madlenka ztratí cestou čepec, Zuzka strhla ve chvatu příprav komín, Matěj (ten, co upad s basou) navíc porazil Frantu s cimbálem, oba se do sebe pustili a Vávra je chtěl srovnat – „flétnou se třískal, a tu Jirka s kajdy všecky tři třískal“, a pak nad rozbitými kajdami plakal. A těch ptáčků, co se objevují mezi dary, aby „vyráželi Ježíška…“ Kolem miminka byla spousta práce, všichni pomáhají, štípou dříví, dokonce svatý Josef pere plínky, a „za to ovšem dostane se mu z darů také něčeho. Ne sice čehos zvláštního, jen tak, co mu jako tesaři řemeslníku přísluší: džbánek piva a koží syreček“.

Není ta lidová poezie nádhera? (Mimochodem – kdo z mladších ví, co to byly muldánky neboli kajdy, nebo brumajzl?)

Ilustrační foto (zdroj pixabay.com)


Modern time

Moderní doba přinesla novoty: „Dnes živá touha našich dcerušek jde výš!“ hlásala vánoční reklama z třicátých let. „Nyní objevujeme krásu vlastní domácnosti a dopřáváme si blahý pocit rozkoše z vlastní dovednosti tím, že ozdobujeme svůj byt hodnotným hudebním nástrojem, jakým jest a může být jedině klavír. A klavír jest zase téměř již všeobecně vroucně touženým vánočním dárkem, a to nejen v rodinách zámožných, ale i v rodinách středních a nižších vrstev národa, kterým jde o blaho jejich dětí, o dobré hudební vzdělání a konečně i o možnost pozdějšího vedlejšího výdělku vyučováním hry na piano; vždyť kdožpak ví, co se za leta nám může stát,“ propagovala své výrobky Zákolanská továrna na piana Dalibor.

Pianka Dalibor (zdroj piankadalibor.cz)

Továrna, založená v rodném městečku Antonína Zápotockého roku 1905, podlehla po roce 1945 znárodnění a byla včleněna do národního podniku Československé hudební nástroje Hradec Králové. Výroba klavíru skončila v roce 1985, ale továrna nezmizela. Pod názvem Pianka Dalibor založili Zákolanští roku 2011 spolek, který v ní pořádá kulturní akce.

Národní listy 20. 12. 1933 (zdroj archiv autorky)

Reklama rovněž ze třicátých let nabízela jako vánoční dárek jiný produkt: „Kdo už nyní blaženě odpočívá v hluboké a měkké lenošce, touží, aby mu jemná melodie ševelila do oušek. Kouření mu nechutná, pusu mrzutě špulí a novinami tluče v kruté nudě – protože nemá radio. Zvučný přijímač by ho informoval o všem, ani oči čtením by si kazit nemusel a všecko by pěkně věděl. Radio by ho poučilo, v ryzího inteligenta přeměnilo a cizím řečem naučilo a on by přitom jen v lenošce seděl, ruce na bříšku složené. Hudba líbezná by mu v uši hudla a dobře by mu bylo na světě. Každá babička i dědeček se z radia potěší, děti je rády poslouchají, mládež při jeho zvucích tančí a tatínkové a maminky při něm odpočívají. Radiový přijímač je jedním z nejlepších darů, působících neustálou radost nejméně po osmnáct hodin dne.  […] Pravé divy radiové techniky vyrobila firma Radiotechna v Praze podle systému Telefunken v naší domácí továrně v Přelouči.“ Také Radiozávody Přelouč (později Tesla Přelouč) mají své dějiny, značku Tesla Přelouč nesly naše první mangetofony. Dnes už ale, stejně jako řada dalších poboček Tesly, neexistuje.

Národní listy 20. 12. 1933 (zdroj archiv autorky)

Tehdejší „moderní doba“ je pryč – a její moderní nabídka už je jen nostalgická. Ale ta naše nejnovější doba, ta digitální, by neměla zapomínat, nýbrž připomínat. Třeba bohatství vánočních koled.

  1. 1
  2. 2