Nápoj lásky z Met

Čtenáři Opery Plus blogují

Nestává se to často, ale sobotní přenos Nápoje Lásky z Metropolitní byl jen průměrným představením. Proč bude mé hodnocení slabší než obvykle, se dozvíte níže, ale pokud mám důvod shrnout do několika slov, pak se na celkově slabším dojmu dost podepsal dirigent Domingo Hindoyan (Venezuela). Obsazení bylo jako obvykle skvostné, nicméně když všechna kola soustrojí nezapadají přesně do sebe, a zejména když špatně zafunguje klíčový element, může být narušeno úsilí všech ostatních.

Asi nejvíce „sedl“ Elixír Matthewovi Polenzanimu, který se na roli mladého „zaláskovaného“ a jednoduchého vesničana Nemorina (více by se zde asi hodilo „Nemotorina“) hodil nejen svým mladistvě zabarveným tenorem, ale i svým zevnějškem a obvyklou neohrabaností. Výborný a zkušený pěvec, který se již v přenosech objevil, není věru talentem hereckým. Jeho toporné pohyby s pažemi volně a nehybně visícími podél těla při většině jeho výletů po jevišti doplňovalo pomuchlané oblečení, zejména zmačkaná košile, nedbale zastrkaná do neforemných kalhot… na neforemném těle. Na druhou stranu… Polenzani sice takto vypadá v každém představení (a ať je oblečen do sebevznešenějších šatů), sem se to ale alespoň charakterově hodilo. Pěvecky však byl asi tím nejlepším, co jsme v představení viděli. Síla hlasu, bezchybná intonace v hloubkách i výškách, dynamika hlasu, rytmická přesnost, vše perfektní.

Největší aplausy patřily za velmi dobrý výkon jihoafrické pěvkyni Pretty Yende v roli statkářky Adine, kterou jsme mohli vidět již při přenosu Kouzelné flétny. Zde však měla mnohem více prostoru, neboť představení na ní z velké míry stojí. Její sebevědomá póza fungovala, nejspíše i proto, že sebevědomě působí i v soukromí. O něco horší byl pak ale zlom v konci představení: přerod v melancholickou, zamilovanou naivku působil uměle a nedůvěryhodně. V první části silně „uklouzla“ při jedné z prvních výšek, ale nepřesnost vcelku zanikla ve vícehlasu ostatních sólistů. Pak již byla naprosto sebejistá a naplno dokázala své kvality – asi nejkrásnější hlas v rámci obsazení.

Těmi, kdo celému představení dávali spád a po celou dobu cíleně bavili diváka, byla dvojice basisty Ildebranda D’Arcangela v roli šejdířského „doktora“ Dulcamary a sebevědomého a světácky nabubřelého seržanta Belcoreho v podání barytona Davida Luciana. Bylo zjevné, že si oba představení obrovsky užívali a skvělý zpěv (oba disponují silnými a příjemnými hlasy) podporovali výbornými dramatickými a komediálními schopnostmi.

Líbivé sbory pak pozvedaly všechna mohutná finále, kterými Donizetti ani v tomto svém díle nešetří.

Už jsem tak trochu nakousl negativní vklad dirigenta. Věřím, že v sále nebylo diváka, který by co chvíli neznejistěl, zda „toto tam tak opravdu mělo být(?)“. Rytmické výpadky sólistů i sboru byly četné, dvakrát za představení až takové, že už se protagonisté do konce dané fráze vůbec „nesešli“. Nejmarkantnější byly zejména obtíže při kombinaci zběsile rychlých Dulcamarových recitativů s dlouhými tóny Adiny, popřípadě sboru a orchestru. Netroufám si ukázat na viníka zcela jednoznačně, ale ze všech situací tipuji, že problém padá zejména na hlavu dirigenta, protože se opakovaly chyby v nástupech jednoho hlasu do druhého a v kritických chvílích (když už byl každý „jinde“) pak jako by ponechával věcem volný „průběh“. Nemyslím, že měl při své účasti na závěrečné děkovačce čisté svědomí.

A možná ještě jeden detail: Jako obvykle bylo velkou přidanou hodnotou přenosu dění o přestávkách – tentokrát zpestřené veselou „kulinářskou“ vložkou ve druhé pauze, ve které moderátorka pořadu zpovídala italskou kuchařku připravující živou svatební hostinu. Paní byla nejen veselá, ale i vtipná a pohotová a její elán všechny dobře naladil na dění po pauze.
Celkový dojem z představení je spíše pozitivní, v rámci přenosů ale přeci jen nešlo o obvyklou špičku.

I tak samozřejmě na shledanou na příštích přenosech.

I váš text v této rubrice rádi uveřejníme. Naše adresa: [email protected]