Národní divadlo: Variace na Šípkovou Růženku

Pohádka o Šípkové Růžence letos slaví dvousté narozeniny. V literatuře se zjevila roku 1812, když bratři Grimmové v Německu prvně vydali svou sbírku pohádek Kinder- und Hausmärchen. Jejich příběhy u nás zdomácněly a zastínily popularitu francouzského pohádkáře Charlese Perraulta. V jeho knize pohádek Contes de ma  mére l´oye se naše Šípková Růženka probudila jako Spící krasavice už v roce 1697, v době Ludvíka XIV.

Pro vznik baletu Spící krasavice posloužilo Petru Iljiči Čajkovskému  libreto, vytvořené Mariusem Petipou a Ivanem Vsevoložským na základě pohádky, zaznamenané Charlesem Perraultem. Roku 1890 se v Carském baletu Mariinského divadla v Sankt Peterburgu zrodila v  Petipově choreografii Spící krasavice jako nový žánr zvaný ballet-feérie. Jméno princezny Aurory – Jitřenky symbolizovalo naděje nové kulturní spolupráce Ruska s Francií a závěrečná apoteóza baletu vzdávala hold múzám všech umění. Autoři scény a kostýmů se inspirovaly sugestivními ilustracemi Gustava Doré, které doprovázely knižní vydání Perraultových pohádek v roce 1862. 

Ze tří baletů Petra Iljiče Čajkovského je Spící krasavice pro scénické ztvárnění nejnáročnější. Jen několik málo špičkových baletních souborů světa má z hlediska své umělecké úrovně, počtu členů a baletních sólistů na to, aby mohlo Spící krasavici uvést na scénu v odpovídající technice a stylu. A také jen málo choreografů tuto techniku a styl ovládá. Proto se tento chef d´oeuvre klasického baletu objevuje na baletních scénách v nespočtu verzí „podle Petipy“, které však s Petipou mají pramálo společného. Snad jen to, že uplatňují tvarosloví klasického tance, v lepším případě některé variace a pas de deux, která jsou zařazena jako povinný repertoár interpretačních baletních soutěží.

Balet Národního divadla patří k těm uměleckým tělesům, která své limitované možnosti nahrazují originalitou scénických řešení. Zarputilé zdůvodňování nezbytnosti nových neotřelých přístupů je pro baletní dramaturgii Národního divadla ctností z nouze. Nová inscenace Šípkové Růženky, uvedená ve dvou premiérových obsazeních 29. a 30. března na scéně Národního divadla, je toho dokladem. Vytvořil ji choreograf mexického původu Javier Torres za použití  partitury Petra Iljiče Čajkovského k baletu Spící krasavice.

Mezinárodní pohádka o princezně, která se podle osudové kletby píchne do prstu a usne, aby byla po stu letech vzbuzena krásným princem, dostala v nové inscenaci baletu Národního divadla freudovský podtext. Podle choreografova výkladu znamená píchnutí do prstu, ať už vřetenem nebo trnem růže, ztrátu dívčího panenství. Z carské krasavice Aurory, jejíž jméno Aurora – Jitřenka symbolizuje zrod nového života, se stala současná Šípková Růženka, která ze strachu před láskou raději usne.

Pražské uvedení je českou premiérou scénické koncepce, kterou Javier Torres uvedl ve světové premiéře s Finským národním baletem a jeho uměleckými spolupracovníky v Helsinkách roku 2008. Také v Praze se na vyznění baletu podíleli Minna Wallenius (autorka scény), Erika Turunen (návrhářka kostýmů), Olli-Pekka Koivunen (autor světelného designu), Timo Nyman (video designer) a Anneli Mäkelä (dramaturgyně baletu). Nastudování choreografických textů provedl Javier Torres, Silvie Daverat a Ingrid Němečková ve spolupráci s baletními mistry Michaelou Černou, Alexejem Afanassievem, Nelly Danko, Terezou Podařilovou a Radkem Vrátilem.

V umělecké koncepci  Národního divadla nejde tentokrát ve vztahu ke klasickému baletu o tvůrčí metodu  pokus – omyl, jak tomu bylo v případě světové premiéry Giselle od britského choreografa Christophera Hampsona anebo světové premiéry Labutího jezera ztvárněného dánským choreografem Kennethem Greve (nyní uměleckým šéfem Finského národního baletu), ale o cílený záměr.

Po Vámossových  opusech z  dílny düsseldorfského baletu, proslavených šokujícími postupy, kdy partitury Petra Iljiče Čajkovského a Sergeje Prokofjeva sloužily jako odrazový můstek pro novátorské autorské počiny „upside down“ , nová Šípková Růženka přináší změnu uměleckého vkusu směrem  k baletnímu vaudevillu. Baletní dramaturgie vsadila na jistotu líbivosti. Torresovo pojetí tradičního tématu přináší sled tanečních obrazů v zářivých kostýmech a efektních dekoracích s atmosférou severských zemí. S původní koncepcí Spící krasavice Petra Iljiče Čajkovského a Mariuse Petipy má však velmi málo společného, třebaže se v programu uvádí : „Choreografie Javier Torres podle M.Petipy“.

Klamavá reklama (v jiných oborech lidské činnosti nepřípustná) tak mystifikuje neinformované obecenstvo, odkázané na sdělení předkládaná v tištěném programu. Mnozí diváci se totiž domnívají, že sledují inscenaci vytvořenou podle záměrů známého „Mistra Petipy“. Představení je sice postaveno na technice klasického tance, ale z původní baletní struktury a choreografického textu Mariuse Petipy přináší jen skromňoučký výběr. Z baletní partitury Čajkovského se odehraje asi tak polovina a na zbývající polovinu se tančí něco jiného než od Petipy. Bylo by tedy bláhové poměřovat Šípkovou Růženku Národního divadla s uměleckými ambicemi špičkových baletních ansámblů v zahraničí, v nichž Petipova choreografie Čajkovského Spící krasavicepředstavuje vrchol baletní klasiky devatenáctého století. 

Javier Torres se ve svém programovém vyznání netají láskou k žánru moderního tance. „Moje přestěhování nejprve do Německa, a potom do Finska souvisí s mojí láskou k modernímu tanci. V době, kdy jsem studoval, abych se stal učitelem baletu, jsem zjistil, že moderní tanec je mi mnohem bližší. Byl jsem v té době bláznivě zamilován do choreografky Piny Bausch a mým hlavním snem bylo odjet do Německa, seznámit se s její společností a pokusit se uspět v konkurzu. V roce 1988, poté co jsem vyhrál cenu National Young Award za balet, jsem od časopisu German magazin dostal stipendium na cestu do německy mluvících zemí, studium představení a účast v tanečních kurzech. Viděl jsem představení Piny Bausch, uvědomil jsem si však, že teatrální styl s potlačeným pohybem, který pro ni byl v té době typický, není to, po čem prahnu. O rok později, když jsem již byl připraven přestat s tancem, jsem se zúčastnil letní školy tance a setkal se tam s Jormou Uotinenem, prominentním finským choreografem. Neměl jsem co ztratit, a tak jsem mu řekl, že bych moc rád pracoval s jeho společností (měl malou moderní skupinu). O měsíc později jsem byl členem jeho společnosti a současně jejich učitelem! O tři roky později, když byl jmenován ředitelem Finského národního baletu, mne požádal, abych šel s ním. Ve věku 28 let jsem poprvé dělal klasický repertoár na jevišti! Teď je tomu již 23 let, co mne Finsko přijalo…Finsko mi nabídlo prostor a klid, který jsem potřeboval, abych se mohl rozvíjet a stát se silnějším člověkem a umělcem. Nevím, jak by to dopadlo, kdybych se byl rozhodl zůstat v Mexiku. Proto budu Finsku navždy vděčný. S hrdostí dnes mohu říci, že jsem srdcem poloviční Fin.“

Oceňuji upřímnost, s níž Javier Torres hovoří o svých záměrech. Pokud jsem se domnívala, že jdu na Šípkovou Růženku„podle Petipy“, očekávala jsem zážitky, které tato inscenace nenabízí.

V Torresově koncepci je zřejmá inspirace skandinávskou baletní tradicí. Zatímco světu dominuje baletní škola ruského baletu, reprezentovaná díly Mariuse Petipy, Seveřané mají svého Augusta Bournonvilla. Styly obou choreografů jsou odlišné. Petipa reprezentuje „grand ballet“ carského dvora Romanovců, Bournonvillova hravá taneční technika vykrystalizovala na baletech s tématy lidovými.

Toressova inscenace kombinuje obé. Neváhá dokonce použít scénické prostředky, známé z jiných inscenací. Například  Carabosse (zde zvaná vílou strachu a zdvojená v mužské a ženské podobě), obdobně jako čarodějnice Madge z Bournonvillova baletu Sylphide, zaklíná v noci nad rozžhaveným kotlem růži, o kterou se později Růženka píchne a usne. (V Sylphidě zaklíná Madge šál, kterým zahubí Sylphidu). V čarování ji asistují divoké babice se zrzavými vlasy jako z Bournonvillova baletu Et Folkesagn (Pohádka). Carabosse svým vzhledem evokuje vzpomínku na Bournonvillův balet Abdaláh.Reminiscencí na známá díla dalších choreografů se v průběhu baletu připomene  celá řada, a to hned v prologu pražské inscenace, kdy své variace zatančí jednorožec a jako víla radosti Grazia se představí baculatá balerína s vycpanými stehny a mohutnou hrudí.

Mexická inspirace ovlivnila scénu lovu, kde Princ potká Šeříkovou vílu (zde vílu lásky Syrene), která ho zavede ke spící Růžence. Tanec Zlatého jelena s celým stádem jelenů připomíná pozoruhodný lidový mexický tanec z repertoáru Ballet Folklórico de Mexico Amalie Hernandezové (letos skupina slaví šedesáté výročí svého založení).

O eklektickém pojetí baletu se dosud hovořilo vždy v souvislosti s výběrem různých tanečních technik, uplatňovaných v jedné inscenaci v souladu se záměry tématu. Eklektické řazení scén z různých baletů do jedné inscenace je novátorskou novinkou. V této Šípkové Růžence honí Princ po lese jelena se zbraní v ruce stejně jako Princ v Labutím jezeře pronásleduje labutě. Jako v Labutím jezeře se chová Carabosse, víla strachu, když zahání ve scéně Vidění družinu víly lásky Syrene obdobně jako Rotbart činí labutím, družkám Odetty.

Proč jsou v inscenaci dva ceremoniáři, dva kocouři, Růženka se sestřenicí? Aby byla větší legrace? Pravda, žertíčky odvádějí pozornost od faktu, že některé baleríny mají při bourrée pokrčená kolena, že sólistka obtížně otočila dvě piruety, a že se místo klasického tance někdy předvádí klasická gymnastika. 

Ve srovnání s operou nabízí umění baletu značně menší počet opusů k poměřování interpretační dokonalosti jednotlivých sólistů v kodifikovaném uměleckém textu. Na známý klasický titul se naláká mnoho těch, kteří dílo znají a na představení přijdou, aby si mohli prožít krásný tanec a ocenit umělecké výkony baletních hvězd ve známých rolích. Obdobné zážitky poskytuje tato inscenace Šípkové Růženky poskrovnu. Variace víl v prologu se de facto nekonají (tlustá víla radosti Grazia křepčí na tanec kamenů ze závěrečného divertissement), a tak k ocenění baletních výkonů zbývá nástup Růženky a její tanec se čtyřmi nápadníky, duet Modrého ptáka a princezny Floriny a závěrečné pas de deux Růženky a Prince.

V roli princezny Růženky dostaly příležitost k uplatnění Edita Raušerová a Rebecca King, jejich partnery jsou Adam Zvonař a Michal Štípa. Zdvojenou roli víly strachu Carabosse tančí v prvním obsazení Nikola Márová a Alexandre Katsapov, v druhém obsazení Michaela Wenzelová a Alexej Afanassiev. Komickou rolí Růženčiny sestřenice Babete na sebe upozorňuje Zuzana Šimáková v alternaci s Pavlou Hrubešovou. Choreografický text víly lásky Syrene (původně Šeříkové víly) tančí Jade Clayton, v druhém obsazení Ivanna Illyenko.

Přestavení Šípkové Růženky jistě zaujme každého, kdo se dosud s baletem nesetkal, ale poskytne náměty k zamyšlení také všem pamětníkům Čajkovského Spící krasavice v provedení Baletu Bohemia – souboru Taneční konzervatoře hl.m. Prahy ve Stavovském divadle, anebo dokonce v nastudování Borise Bregvadzeho s baletem Národního divadla a uvedené ve Smetanové divadle, později zvaném Státní opera v roce 1990  u příležitosti stého výročí Čajkovského – Petipovy Spící krasavice.

Vydobýt si renomé předěláváním populárních klasických baletů do tzv. současné podoby metodou „Jak pejsek s kočičkou pekli dort“ je cesta líbivá, lákavá a možná divácky úspěšná. Barvotisky lidových kalendářů také dosahovaly masových nákladů. Ve svém výsledku se však zdá být cestou, která odvádí umění klasického baletu do žánrů odlišných uměleckých kategorií.

***
Zájemce o klasický baletní odkaz může zajímat informace, že v Mexiku bude  v září letošního roku premiéra Petipova – Pugniho   baletu Esmeralda z repertoáru baletu Velkého divadla v Moskvě, který tam studuje Vasilij Medvedev a Jurij Burlaka. Inscenaci znají diváci z přímého přenosu v rámci projektu „Balet v kině“ (psali jsme o ni zde).

Petr Iljič Čajkovskij:
Šípková Růženka
(Spící krasavice)
Choreografie:  Javier Torres
Dirigent:  David Švec
Scéna: Minna Wallenius
Kostýmy: Erika Turunen
Světla:  Olli-Pekka Koivunen
Video:  Timo Nyman
Nastudování: Javier Torres, Ingrid Němečková, Silvie Daverat
Baletní mistři: Michaela Černá, Alexej Afanassiev, Nelly Danko, Tereza Podařilová, Radek Vrátil
Dramaturgie:  Anneli Mäkelä
Balet Národního divadla
Orchestr Národního divadla
Premiéra 29.března 2012 Národní divadlo Praha
2. premiéra 30.3.2012

Princezna Růženka – Edita Raušerová / Rebecca King
Princ Desiré – Adam Zvonař / Michal Štípa
Královna – Michaela Černá / Nelly Danko
Carabosse, víla strachu – Nikola Márová, Alexander Katsapov / Michaela Wenzelová – Alexej Afanassiev
Syrene, víla lásky – Jade Clayton / Ivana Illyenko
Volante, víla odvahy – Kristýna Němečková / Ava Watanabe
Grazia, víla radosti – Ivana Mikešová / Sophie Fletcher
Modrý pták – Karel Audy / Jonáš Dolník
Jednorožec – Lenka Hrabovská / Nicole Delacretaz
Babette – Pavla Hrubešová / Zuzana Šimáková
Princezna Florina – Ivanna Illyenko / Magdaléna Matějková
Král – Radek Vrátil / Luboš Hajn
Princ ze Západu – Petr Strnad / Viktor Konvalinka
Princ z Východu – Jiří Kodym / Ondřej Novotný
Princ z Jihu – Luboš Hajn / Karel Audy
Princ ze Severu – Mário Bakuš / Radek Vrátil
Catalabutte – Miroslav Urban / Tomáš Kopecký
Anselmo – Tomáš Rychetský / Radovan Hrbek
Princovi přátelé – Viktor Konvalinka, Jonáš Dolník / Giovanni Rotolo, Francesco Scarpato
Karkulka – Magdaléna Matějková / Lenka Hrabovská
Vlk – Ondřej Novotný / Giovanni Rotolo
Karkulčina babička- Dadja Altenburg-Kohl
Chůva – Jana Jodasová
Zlatý jelen- Francesco Scarpato / Jiří Waňka
Pouliční kocour- Oleksandr Kysil / Libor Kettner
Ušlechtilý kocour- Matěj Šust / Petr Strnad
Bílá kočka- Zuzana Šimáková / Pavla Hrubešová

www.narodni-divadlo.cz 

Foto Hana Smejkalová a Roman Sejkot