Nečekaně osvěžující pocit. Dvě duchovní díla na Janáčkově máji

Festival vzkřísil neznámou Missu Solemnis Ditterse z Dittersdorfu a připojil k ní slavné Dvořákovo Te Deum

Slavnostní koncert k dvacátému výročí založení ostravsko-opavské diecéze připravil dvě duchovní díla. Bylo nesmírně zajímavé sledovat, jak spolu kompozice Karla Ditterse von Dittersdorf a Antonína Dvořáka hudebně komunikovaly, jak se navzájem doplňovaly. Sólových partů se zhostili Veronika Holbová (soprán), Jana Hrochová (alt), Petr Nekoranec (tenor), Jan Štáva (bas) a Lukáš Bařák (baryton). Zpíval Český filharmonický sbor Brno, Janáčkovu filharmonii řídil Petr Altrichter.

Nejprve zazněla Missa solemnis in C Karla Ditterse von Dittersdorf. Německý skladatel byl označován za prototyp klasicistního vídeňského rutinéra, jeho osudy jsou však mnohem zajímavější a složitější. Ditters začínal jako houslista a zpěvák. Vzdělání mu zajistil jeho mecenáš Joseph Friedrich von Sachsen-Hildburghausen, ve dvaadvaceti letech podnikl s Christophem Willibaldem Gluckem cestu do Itálie, kde zaujal svým houslovým uměním. Ve Vídni hrával v letech 1783–1787 ve smyčcovém kvartetu s nejlepšími skladateli své doby: Josephem Haydnem, Wolfgangem Amadeem Mozartem a Janem Křtitelem Vaňhalem. Téměř polovinu života strávil Ditters ve službě u hraběte Filipa Schaffgotsche na zámku Jánský vrch ve Slezsku, kde si vysloužil uznání a řadu titulů – například byl vrchním lesmistrem či hejtmanem frývaldovským (myšleno jesenickým). Po smrti svého mecenáše dožíval na zámku v Červené Lhotě, existenční problémy ani ztráta zraku jej neodradila od tvůrčí práce. Napsal okolo sto dvaceti symfonií, přes čtyřicet oper, několik oratorií, mší, kantát a velké množství koncertů a komorní hudby. Dva dny před svou smrtí dokončil skladatel svou autobiografii, kterou diktoval svému synovi.

Úvodní Kyrie přineslo líbeznou melodii v typické klasicistní sazbě s vůdčí úlohou smyčců. Celá úvodní invokace Kyrie Eleison je Dittersem koncipována jako introdukce, čemuž odpovídá i její závěr na dominantě. Teprve následně zaburácelo Kyrie znovu v plném lesku a živějším tempu celého orchestru i sboru. Sborové tutti vystřídal sólový soprán v podání Veroniky Holbové, která svou precizní technikou a lyricky poutavým sopránem patří k vyhledávaným interpretkám nejen duchovní hudby. Altového sóla se ujala přední česká mezzosopranistka Jana Hrochová, jejíž bravurní projev a výraz je tesaný z pevných kvádrů výborné artikulace, intonace i techniky. Závěr Kyrie patřil sboru a orchestru v radostné, optimismem prosvícené tónině C dur.

Gloria v identické tónině je nevšedně koncipována. Po úvodním verši Gloria in excelsis Deo se rozeznělo lyricky něžné houslové sólo, které bylo doprovázeno na způsob continua. Podobný princip střídání sólových houslí se sborem byl ozvěnou koncertantní barokní praxe. Houslové sólo brilantně přednesl koncertní mistr filharmonie Jakub Černohorský. Domine deus překvapilo až romanticky odvážnou harmonií a dramatickým spádem s překrásně modulovanou melodií ve smyčcích. Sólový part v podání basisty Jana Šťávy patřil k největším pěveckým zážitkům večera.

Šťáva vytvořil báječnou kreaci naplněnou emocionálním dynamickým výrazem, skvělými legaty a vzrušujícím vibratem v intencích stylového přednesu. Následující Qui tollis bylo opět sborovým číslem s velmi nostalgickou náladou, durová a mollová tónina se zde soustavně střídají, v závěru převáží smutnější. Klasicismus je však uměním přirozenosti bez extrémů. Proto po soumraku musí zákonitě přijít zase jitro. A to se objevilo v příjemném Quoniam tu solus v duetu sopránu a altu. Dvojhlas Holbové a Hrochové byl velmi slušivý jak v dynamickém vyvážení obou hlasů, tak v témbrové relaci. Hlasy obou sólistek se krásně nesly, zlatožlutý témbr Hrochové a citově vypjatější projev stříbřitého sopránu Holbové se šťastně spájely v precizní výstavbě frází. Výborně se v Dittersově mši uvedl také tenorista Petr Nekoranec.

Cum sancto spiritu překvapilo nádhernou fugou, která v podání sboru a Janáčkovy filharmonie překrásně vibrovala rozlehlým prostorem katedrály a přestavila Dittersdorfa jako pozoruhodného mistra poučeného suverénní znalostí kontrapunktické techniky. Po velkolepě radostném Sanctus se ozvalo lyričtější Benedictus a Hossana in Excelsis Deo, které se vrátilo k majestátu Sanctus. V závěrečném Agnus Dei se opět rozezněl skvostný soprán Veroniky Holbové, který jakoby vedl sbor a diktoval „tempo“ a „styl“ oslavného závěru celé mše.

V polovině června roku 1892 dostal Antonín Dvořák dopis od Jeannette Thurberové, ve kterém byly přesné informace o nadcházející cestě do Ameriky. Prezidentka newyorské konzervatoře jej také v dopise žádala, aby přivezl nějaké nové dílo, které by zaznělo při příležitosti  oslav čtyřstého výročí Kolumbova objevení Ameriky. Současně skladateli slíbila poslat vhodný anglický text. Dvořák netrpělivě čekal na slíbenou předlohu, ta však nepřicházela, proto zvolil ambroziánský chvalozpěv známý jako Te Deum laudamus op. 103, který zhudebnil jako kantátu pro soprán, bas, smíšený sbor a orchestr. V partituře přímo stojí „k uctění památky Kolumbovy, která se bude konat v New Yorku 12. října 1892.“

Te Deum je jedno z invenčně nejpozoruhodnějších děl českého mistra, v němž se osobitě kříží intonace indiánského folkloru (který možná poznal už v roce 1879 v Praze při vystoupení skupiny Irokézů), ryzí české zpěvnosti a osobního duchovního vyznání, které je vzdáleno velebné vznešenosti. Roztančená bezbřehá radost a chvála tryská z každého tónu Te Deum, nezvykle spjatého čtyřvětou formální výstavbou.