Nedožité 100. narozeniny Františka Bonuše

Jméno Františka Bonuše je známo především mezi folkloristy a vyznavači lidového tance. Český pedagog, choreograf, etnochoreolog, a především sběratel lidových písní patřil na tomto poli k nejvýznamnějším osobnostem a právě 3. prosince 2019 by oslavil sto let.
Profesor František Bonuš (na fotografii vpravo, zdroj jaro-dance.cz)

František Bonuš se narodil v Českých Budějovicích, kde získal základy hudební teorie a rovněž se na škole Otokara Jeremiáše učil hře na klavír, varhany a violu. Po absolvování reálného gymnázia nastoupil na Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, psal se však rok 1939 a vysoké školy byly záhy po jeho nástupu zavřeny. Po válce nakonec ukončil studia na Pedagogické fakultě v oboru hudební výchova a na Ústavu pro vzdělávání profesorů tělesné výchovy.

Pracoval jako asistent katedry tělesné výchovy (obor lidový tanec), byl lektorem oboru lidový zpěv a hudba na katedře hudební výchovy, uplatnil se rovněž v Ústavu lidové tvořivosti, Ústavu pro kulturně výchovnou činnost a do roku 1967 byl pedagogem lidového tance na pražské Státní konzervatoři. Výuce lidového tance a hudební folkloristiky se následně po třicet let věnoval coby pedagog AMU v Praze a JAMU v Brně, kde dával lekce lokálních i cizích lidových tanců. Hostujícím profesorem těchto tanců se stal i v NDR či Litvě.

Další nedílnou součástí Bonušova života byla aktivní práce s tanečníky ve folklórních souborech. Sám založil v roce 1947 Soubor lidových písní a tanců Josefa Vycpálka (fungující dodnes), jednoho z předních sběratelů české lidové písně a tance v 19. století, a spolupracoval s řadou profesionálních (Československý státní soubor písní a tanců) i amatérských skupin (Hořeňák, Furiant, Gaudeamus, Vsacan aj.) u nás i v zahraničí (Litva, Švédsko, Německo, USA) i s folklorními festivaly ve Strážnici, Rožnově pod Radhoštěm či Červeném Kostelci. Stál také u zrodu dětského souboru Jaro, který v roce 1990 obnovila jeho dcera Živana Vajsarová a jenž pracuje při Základní umělecké škole Štefánikova v Praze 5.

U Československého státního souboru písní zastával roli v umělecké radě, byl jeho odborným poradcem a autorem několika představení – mezi jinými Tanec a Čas nebo Česká svatba. Lidový tanec nadále sbíral a propagoval pomocí divadelních scénických programů i krátkých televizních filmů. Sám se jako tanečník na obrazovky dostal v socialistickém filmu Zítra se bude tančit všude Vladimíra Vlčka.

Sběratelské činnosti se věnoval systematicky od roku 1947 a zahrnoval do ní nejen písně a tance, ale rovněž lidové slavnosti, zvyky a obyčeje. Nejpodrobněji se zabýval regiony v severovýchodních Čechách, na Valašsku, Slovácku, Hané, Opavsku, Těšínsku a na západním Slovensku.

Účastnil se řady etnochoreologických konferencí, kde přednášel výsledky své práce. Jeden z příspěvků, v němž se Bonuš věnoval vývoji valčíku, a jenž přednesl na konferenci na americké Berea College roku 1986, je dnes dokonce ke zhlédnutí na Youtube.

Pohled na rozvoj valčíku dokládá další z Bonušových zájmů – historický tanec a snahu propojit historický pohled s etnochoreologickým bádáním a rovněž aktivním provozováním tance a hudby.

Činný byl samozřejmě Bonuš i na poli literárním, kde vydal mnoho publikací na téma lidové taneční kultury. Ať už jde o Lidové tance Lašska (1952), Tance, písně a hudba plzeňského kraje (1955), Lidové tance z jižních Čech (1986), Lidové tance – Výbor lidových tanců z Čech, Moravy a Slezska (1996) nebo obsáhlé, dvanáctidílné Dítě a tanec (1971–1980).

František Bonuš zemřel 16. dubna 1999, v jeho odkazu však nadále pokračuje jeho dcera Živana, která vyučuje lidovému tanci děti již přes 40 let.

Zdroje:

Český taneční slovník. Tanec, balet, pantomima, ed. J. Holeňová, Praha: Divadelní ústav 2001

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na