Nedožité 100. narozeniny Františka Bonuše

Jméno Františka Bonuše je známo především mezi folkloristy a vyznavači lidového tance. Český pedagog, choreograf, etnochoreolog, a především sběratel lidových písní patřil na tomto poli k nejvýznamnějším osobnostem a právě 3. prosince 2019 by oslavil sto let.
Profesor František Bonuš (na fotografii vpravo, zdroj jaro-dance.cz)

František Bonuš se narodil v Českých Budějovicích, kde získal základy hudební teorie a rovněž se na škole Otokara Jeremiáše učil hře na klavír, varhany a violu. Po absolvování reálného gymnázia nastoupil na Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, psal se však rok 1939 a vysoké školy byly záhy po jeho nástupu zavřeny. Po válce nakonec ukončil studia na Pedagogické fakultě v oboru hudební výchova a na Ústavu pro vzdělávání profesorů tělesné výchovy.

Pracoval jako asistent katedry tělesné výchovy (obor lidový tanec), byl lektorem oboru lidový zpěv a hudba na katedře hudební výchovy, uplatnil se rovněž v Ústavu lidové tvořivosti, Ústavu pro kulturně výchovnou činnost a do roku 1967 byl pedagogem lidového tance na pražské Státní konzervatoři. Výuce lidového tance a hudební folkloristiky se následně po třicet let věnoval coby pedagog AMU v Praze a JAMU v Brně, kde dával lekce lokálních i cizích lidových tanců. Hostujícím profesorem těchto tanců se stal i v NDR či Litvě.

Další nedílnou součástí Bonušova života byla aktivní práce s tanečníky ve folklórních souborech. Sám založil v roce 1947 Soubor lidových písní a tanců Josefa Vycpálka (fungující dodnes), jednoho z předních sběratelů české lidové písně a tance v 19. století, a spolupracoval s řadou profesionálních (Československý státní soubor písní a tanců) i amatérských skupin (Hořeňák, Furiant, Gaudeamus, Vsacan aj.) u nás i v zahraničí (Litva, Švédsko, Německo, USA) i s folklorními festivaly ve Strážnici, Rožnově pod Radhoštěm či Červeném Kostelci. Stál také u zrodu dětského souboru Jaro, který v roce 1990 obnovila jeho dcera Živana Vajsarová a jenž pracuje při Základní umělecké škole Štefánikova v Praze 5.

U Československého státního souboru písní zastával roli v umělecké radě, byl jeho odborným poradcem a autorem několika představení – mezi jinými Tanec a Čas nebo Česká svatba. Lidový tanec nadále sbíral a propagoval pomocí divadelních scénických programů i krátkých televizních filmů. Sám se jako tanečník na obrazovky dostal v socialistickém filmu Zítra se bude tančit všude Vladimíra Vlčka.

Sběratelské činnosti se věnoval systematicky od roku 1947 a zahrnoval do ní nejen písně a tance, ale rovněž lidové slavnosti, zvyky a obyčeje. Nejpodrobněji se zabýval regiony v severovýchodních Čechách, na Valašsku, Slovácku, Hané, Opavsku, Těšínsku a na západním Slovensku.

Účastnil se řady etnochoreologických konferencí, kde přednášel výsledky své práce. Jeden z příspěvků, v němž se Bonuš věnoval vývoji valčíku, a jenž přednesl na konferenci na americké Berea College roku 1986, je dnes dokonce ke zhlédnutí na Youtube.

Pohled na rozvoj valčíku dokládá další z Bonušových zájmů – historický tanec a snahu propojit historický pohled s etnochoreologickým bádáním a rovněž aktivním provozováním tance a hudby.

Činný byl samozřejmě Bonuš i na poli literárním, kde vydal mnoho publikací na téma lidové taneční kultury. Ať už jde o Lidové tance Lašska (1952), Tance, písně a hudba plzeňského kraje (1955), Lidové tance z jižních Čech (1986), Lidové tance – Výbor lidových tanců z Čech, Moravy a Slezska (1996) nebo obsáhlé, dvanáctidílné Dítě a tanec (1971–1980).

František Bonuš zemřel 16. dubna 1999, v jeho odkazu však nadále pokračuje jeho dcera Živana, která vyučuje lidovému tanci děti již přes 40 let.

Zdroje:

Český taneční slovník. Tanec, balet, pantomima, ed. J. Holeňová, Praha: Divadelní ústav 2001

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

Mohlo by vás zajímat