Nejen o melodramu s dirigentem Jiřím Petrdlíkem

  1. 1
  2. 2

12. října pokračuje cyklus Nové horizonty, který pořádá Symfonický orchestr Českého rozhlasu v Obecním domě. Tentokrát se na pódiu potkají – či možná utkají – opera, melodram a návdavkem též rap. Konkrétněji to budou symfonické části z Gershwinovy opery Porgy a Bess, v české premiéře melodram Aarona Coplanda Lincolnův portrét, Poulencův melodram Příběh Babára, malého slůněte (česká premiéra orchestrální verze) a ve finále další premiéra, Shakespeare′s RAPsody, novinka z dílny Zdenka Merty. Je zřejmé, že takový program představuje ohromnou porci objevitelské, tvůrčí a jistě i náročné práce pro interprety v čele s dirigentem Jiřím Petrdlíkem.

Jiří Petrdlík (foto Roman Albrecht)
Pane dirigente, v nadcházejícím večeru vás čekají ne právě často uváděné žánry, jeho sestava jistě vyžaduje zvláštní péči a přípravu. Ze které kompozice máte nejvíc „zamotanou hlavu“?

Máte pravdu, příprava programu sestaveného převážně z melodramů má svůj specifický průběh. Než se sejdu na první zkoušce s recitátory, režisérem a korepetitorem, musím nejprve prozkoumat vztah slova a hudby. Jinak se zkouší sprechgesang, jinak voice band, jinak próza a jinak poezie. V našem konkrétním případě byla nejsložitější příprava Coplandova Lincolnova portrétu. Originál skladby je v angličtině, ale pro českou premiéru jsme se rozhodli použít překlad. V momentě, kdy se rozhodnete pro melodram v českém překladu, musíte mít jistotu, že ho konkrétní hudební složka „unese“. Musíte například pečlivě zvážit otázku slovního i hudebního přízvuku, intonaci řeči, výstižnost přeloženého textu, typ hlasu, který zvolíte, a tak dále. Věřím, že se nám to v případě Coplanda povedlo.

Jaký je váš vztah k melodramům? Ještě musím připomenout, že máte velmi blízko k hudebnímu divadlu – působil jste v brněnském Národním i Městském divadle, pracujete v Plzni, s taktovkou cestujete po operních scénách Evropy i USA…

S melodramem jsem se jako dirigent poprvé setkal už na HAMU v rámci jednoho školního koncertu. Ten žánr mě velice zaujal, a tak jsem se mu začal věnovat kontinuálně. Od roku 2005 prakticky každoročně spolupracuji s paní režisérkou Věrou Šustíkovou na Mezinárodním festivalu koncertního melodramu v Praze. Za tu dobu jsme společně uvedli mnoho děl domácí produkce od Bendy přes Škroupa, Ostrčila, Fišera až po české novinky. Ze světových autorů jsme představili u nás doposud prakticky neznámá nebo velmi zřídka hraná díla, jako například Prokofjevova Evžena Oněgina, Milhaudovu Kantátu o matce a dítěti, Schönbergovu Ódu na Napoleona a samozřejmě téměř kompletního Fibicha. Ten je v žánru koncertního i scénického melodramu prvořadou osobností, takže ho zmiňuji v kontextu světových autorů záměrně. Vždyť jeho (a Vrchlického) trilogie scénických melodramů Hippodamie je v dějinách evropské klasické hudby bezkonkurenčně nejrozsáhlejším dílem zpracovávajícím antický námět.Jiří Petrdlík (foto Karel Kašák)Proč se podle vás melodramy uvádějí tak sporadicky?

Melodram je žánr nesmírně náročný na přípravu. Mnoho lidí se domnívá, že stačí, když se recitátor postaví před klavír či orchestr, otevře text a v určitý okamžik prostě začne mluvit. To je ale omyl. Studium melodramu probíhá velmi podobně jako studium opery, to jest nejdříve práce s korepetitorem a režisérem, poté koordinace hudební a textové složky pod vedením dirigenta. Tím, že se melodramy uvádějí zřídka, nejsou k dispozici (až na výjimky) ani kritická vydání mnohých děl, a tak i vlastní hudebně dramaturgická příprava (například v otázce škrtů či retuší) je často mimořádně náročná a vyžaduje i muzikologický přístup. Studium textů s recitátory je také specifické, neboť to jsou interpreti, kteří se ve své umělecké praxi s dirigentem běžně nesetkávají, takže je vždy nejprve nutné nalézt společnou řeč. A konečně je třeba vzít v potaz i specifické akustické nároky tohoto žánru. Mluvené slovo se přes orchestr nenese tak dobře jako zpěv, takže zejména práce s dynamikou v konkrétních akustických podmínkách je v melodramu absolutně klíčovým momentem.

Recitovat budou Bára Štěpánová a Jan Šťastný. Už jste se nad partiturou potkali?

Ano, s oběma herci a paní režisérkou Šustíkovou jsem se potkal na zkoušce již v polovině září. S Bárou Štěpánovou jsem už několikrát spolupracoval v minulosti a z této zkušenosti vím, že je takřka ideální protagonistkou Poulencova melodramu o slůněti Babárovi. Oceňuji, že celý příběh neinterpretuje jako naivní hříčku nebo pohádku, ale vkládá do něj určitý nadhled a francouzskou eleganci, takže i dospělý návštěvník koncertu si přijde na své. A navíc její přednes nepostrádá ani divadelní polohu, takže se posluchač stává tak trochu i divákem.

S Janem Šťastným sice spolupracuji poprvé, ale od prvních minut naší úvodní zkoušky jsme si skvěle porozuměli. Je to herec s nemalou hudební praxí a pro závažný text, jaký obsahuje Lincolnův portrét, je výborně hlasově disponován. Přednes této skladby je ve své jednoduchosti poměrně složitý, neboť skladatel v partituře recitátora instruuje v tom smyslu, že se má zdržet jakékoliv herecké akce či expresivní práce s hlasem. Síla textu má působit sama o sobě a není k ní třeba přidávat cokoli navíc. Mimochodem, moc se u nás neví, že tato skladba je v USA mimořádně populární i proto, že se jejího přednesu často ujímají nejen herci, ale i státníci, včetně prezidentů USA. Dokonce znám i interpretaci textu samotným Coplandem za řízení Leonarda Bernsteina.

Finále patří skladbě Shakespeare′s RAPsody od Zdenka Merty, to je tedy ona zářivá novinka. Věřil jste od počátku, že z manželství Shakespearových sonetů a rapu může vzejít podařené dítko?

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na