Nevzdávejte se. Nikdy se nevzdávejte!

  1. 1
  2. 2
  3. 3

S Václavem Návratem o autentické interpretaci, umělecké kreativitě, ale i o nezávislosti a odporu ke komerci 

Reklama

Jméno houslisty Václava Návrata je již několik let spojeno mimo jiné i s olomouckým Ensemble Damian. Letos již podruhé v uplynulých dnech usedl k pultu prvního houslisty u příležitosti Olomouckých barokních slavností při provedení neobarokní opery Tomáše Hanzlíka Endymio. Je navíc duchovním otcem dalšího uvedeného titulu letošních slavností, opery Bastien a Bastienka, dílka dvanáctiletého Wolfganga Amadea Mozarta.

Na Václava Návrata je vždycky radost pohledět, když sedí s houslemi pod bradou a s obrovským nasazením hraje svůj part. Ovšem netušila jsem, že kromě hudby provozuje i mnoho dalších zajímavých aktivit. Zkrátka setkala jsem se s dalším renesančním člověkem, kterých dnes tak rychle ubývá…
Když si vás někdo „vygoogluje“, první informace, která se o vás objeví, je o tom, že jste se hned po absolutoriu oboru housle na Hudební akademii múzických umění v Praze začal věnovat autentické interpretaci staré hudby. Bylo to koncem osmdesátých let, tedy v době, kdy tato hudební disciplína nebyla příliš populární ve srovnání s dnešní dobou…

Absolvoval jsem AMU v roce 1988, ale ještě před jejím ukončením jsem se čirou náhodou dostal do souboru České filharmonie Pražští madrigalisté. Byl to jeden z mála profesionálních souborů, který dělal výhradně starou hudbu. To byla pro mě úžasná škola! V souboru bylo osm skvělých zpěváků a pět instrumentalistů, kteří se pod vedením profesora Venhody dokázali perfektně vcítit do ducha staré doby, především renesance. Na akademii, kde mě nutili hrát na moderní housle moderní hudbu, na mě hleděli jako na blázna, s kým hraju a jakou hudbu hraju. Já jsem ale objevoval úplně jiný svět… Svět staré hudby, nesmírně tvárný a tvůrčí, svět téměř zapomenutý. V té době se jím u nás tak trochu pohrdalo. Přitom jsme s madrigalisty už tehdy jezdili po celém světě na dlouhá turné i velké festivaly, které už dnes ani neexistují. Tato hudba mě začala moc bavit a přitahovat, protože stará hudba znamená kreativitu. To, co mě obecně v životě zajímá asi nejvíc, je tvůrčí přínos osobnosti něčemu, co už je dané a stávající.

Po revoluci přestali Pražští madrigalisté pod Českou filharmonií existovat a já byl motivovaný, abych se začal rozhlížet kolem. V té době se začala i u nás autentická interpretace objevovat přece jen častěji. Pod vlivem tehdejšího vedoucího Pražských madrigalistů Pavla Baxy, který byl původně zpěvákem bratislavské Musicy Eterny, jsem si vzpomněl na staré housle, které jsem měl doma ještě po dědečkovi, a nechal jsem je přestavět zpátky – rebarokizovat. Tím začalo období úžasného objevování, kdy po ukončení studií a roku vojenské služby v Armádním uměleckém souboru jsem se začal znovu učit. Musel jsem znovu nastudovat celý repertoár i techniku hry, což vycházelo z toho, že jsem do rukou uchopil starý barokní nástroj…

Co přesně takové přeučování pro houslistu znamená? I na barokním nástroji je snad důležité položit prst na hmatník na správné místo a ve správné chvíli…

To ale platí pro moderního houslistu, který je interpretačním automatem toho, co je perfektně zapsáno do not. Ale historicky až po období klasicismu pro houslisty platilo, že hudba byla nehotová. Navíc mají barokní housle kratší hmatník, jinou stavbu, a tedy i jiné držení pod krkem, protože nemají právě ty vychytávky houslí moderních. mají také jiný smyčec, ve tvaru luku. Tlak na smyčec se přenáší úplně jiným způsobem. Struny jsou z ovčích střev neopředených a to znamená, že drhnou. Na moderních houslích jezdí prsty po strunách lehce jako na elektrické kytaře, ale ty střevové struny kladou při hraní větší odpor.

Zrovna nedávno jsem natočil všechny Bachovy houslové sonáty na barokní housle, tedy na autentický nástroj. Učil jsem se je už na konzervatoři, ale zahrát je na barokní housle je daleko obtížnější než na housle moderní. Co mě fascinuje, to je i skutečnost, že každý barokní houslista musel být také velice kreativní, protože dostával partitury nehotové, a musel tedy současně ovládat i generálbas, harmonii, kontrapunkt. Musel se v materiálu, který dostával, pohybovat kreativně.

Já kreativní člověk myslím jsem, kromě hudby maluju obrazy a píšu, zajímám se o všechno nové, takže mně tento „starý“ svět vyhovuje. Když jsem byl hudebně vzděláván, trpěl jsem hudební nevzdělaností muzikantů vychovávaných jako – jak jsem už řekl – dokonalé stroje k plnění příkazů dirigentů, aby hráli v orchestru. Nic z toho v baroku neexistovalo!

Nebyla ta hudební kreativita daná třeba i tím, že muzikanti měli v minulosti jiné, možná méně dokonalé hudební školení? Každý se přece učil soukromě, takže kdo ví, jak na tom vlastně mnohdy byli technicky…

To si vůbec nemyslím, naopak! Byli na tom ve své době stejně jako dnes například hráči na elektrickou kytaru. Metaloví i jazzoví kytaristé dnes vlastně postupují stejně a mají hodně velký prostor pro improvizaci. To dnešní klasické nástroje, v dnešním klasickém slova smyslu, jsou tak trochu fosilní.

Vrátím se ještě k minulosti. V Pražských madrigalistech jsem prošel renesancí a navíc jsem hrál také na diskantovou violu da gamba. Všichni stojíme na ramenou obrů, a tak barokní a raně barokní houslisté stáli na ramenou gambistů! Renesanční gambová literatura je značně obtížná, to znamená, že know-how, jak hrát určité těžké pasáže, už tady bylo, tedy bylo co dědit. Samozřejmě ale interpreti objevovali nové postupy a hlavně nové pocity, afekty, způsoby, jak vyjádřit bohatost světa ve smyslu svého vnitřního pocitu. Tam vznikaly nové neuvěřitelné zvukomalby a souvislosti mezi významem hudby a způsobem jejího znázornění. Techniku samozřejmě mohli dostat jen a jen cvičením těžkých pasáží.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentujte

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na