Čtenáři blogují: Nový Dalibor v Národním divadle je důstojnou tečkou za končící sezonou

Ve čtvrtek 27. června 2019 uvedlo pražské Národní divadlo premiéru nového nastudování Smetanova Dalibora. Předchozí inscenace v pořadí třetí skladatelovy opery zde měla premiéru před osmnácti lety, což je doba, za níž inscenační trendy stačily udělat pořádný kus dopředu. Je potěšující, že ani postupy zavedeného tandemu Daniel Dvořák – Jiří Nekvasil nezůstaly stát na místě.
B. Smetana: Dalibor – Národní divadlo 2019 (foto Patrik Borecký)

Zatímco starší společné práce tandemu Dvořák – Nekvasil byly mnohdy velmi odvážné (často i víc, než byl tehdejší divák ochoten přijmout), jejich současné inscenace se na díla dívají spíše klasičtějším pohledem. Nejde však o žádné nezáživné retro s papundeklovými kulisami – inscenace zpravidla bývají nápadité, vizuálně atraktivní a především dílům dobře slouží (nikoli naopak, jak je teď v módě), tj. dokáží mnohdy i poněkud neaktuální kus posílit a „vytáhnout“ z něj to podstatné.

Je potěšující, že toto platí i pro zbrusu nového Dalibora. Režisér Jiří Nekvasil se očividně nesnažil za každou cenu šokovat a udělat z této opery něco, čím ve skutečnosti není, tvůrčímu týmu se však alespoň částečně podařilo upozadit naivitu příběhu a rozehrát jej do podoby „přijatelné“ pro 21. století. Přesto však celé představení (zvláště pak první a druhé jednání) působí tak trochu jako „jen“ další z řadových výrobků firmy Dvořák – Nekvasil. Má sice očekávanou kvalitu, ale nic navíc, čím by překvapil či předešlé „výrobky“ překonal. Režisér nicméně potěšil několika zajímavými nápady, jako je například koupel, jež z krále dělá obyčejného smrtelníka a jeho „lidské“ rozjímání je tak ještě lidštější (samozřejmě se bučelo); atraktivní jsou i muzikanti na scéně. Poněkud rozpačitě naopak působí scéna v hostinci, Daliborovo „dramatické“ zdolání mříží dokonce vyvolává rozpačité úsměvy. Za zmínku rozhodně stojí propracovaný a skvěle fungující light design (opět práce dua Daniel Dvořák – Jiří Nekvasil).

Skvělou zprávou je, že Dalibora se podařilo velmi slušně obsadit. Michal Lehotský (Dalibor) je tím správně rozvášněným chlapíkem, jeho herectví však nesklouzává k parodii. Příjemně překvapil rovněž po pěvecké stránce. Znamenité výkony ve svých rolích podávají také Jiří Brückler (Budivoj) i Jiří Sulženko, jemuž úloha starého žalářníka Beneše báječně sedne. Očekávání naplnil i Adam Plachetka (král Vladislav), jenž sice v prvním dějství sváděl boj s orchestrem (zřejmě vinou režie, králův trůn není umístěn akusticky právě výhodně), ovšem již zmíněná „koupací“ árie byla naopak třešničkou na dortu.

Nádherné výkony podaly i dámy: Průzračný soprán skvěle připravené Alžběty Poláčkové (Jitka) příjemně kontrastoval s o něco tmavší barvou hlasu Dany Burešové (Milada), která tradičně dokázala, že na její výkon se dá spolehnout.

Orchestr Národního divadla hraje velmi vkusně a decentně, nechybí ani potřebná smetanovská břesknost. Dirigent Jaroslav Kyzlink dokáže vytěžit maximum ze specifické akustiky sálu Národního divadla – zároveň se ovšem dokáže vyvarovat jejích nástrah. I přes pár nepřesností v žestích a občasné potíže při souhře se sborem (zase ta režie – Nekvasil ho často nechává zpívat úplně vzadu) lze hudební nastudování označit za velmi dobré – stejně jako nastudování sboru (sbormistr Pavel Vaněk).

Nová inscenace Smetanova Dalibora není bez chyby, ale rozhodně jde o důstojnou tečku za končící sezonou. Je sympatické, že navzdory složitému období, jímž opera Národního divadla v těchto týdnech prochází, ze sebe umělci vydávají maximum, a interní rozepře v divadle neodnáší platící divák. Doufejme, že inscenace vydrží na repertoáru déle než ta předchozí (2001 až 2002, třináct repríz) a Dalibor se jakožto jedno ze stěžejních Smetanových děl zase na nějakou dobu stane pevnou součástí repertoáru Národního divadla.

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
6 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments