Čtenáři blogují: Nový Dalibor v Národním divadle je důstojnou tečkou za končící sezonou

Zatímco starší společné práce tandemu Dvořák – Nekvasil byly mnohdy velmi odvážné (často i víc, než byl tehdejší divák ochoten přijmout), jejich současné inscenace se na díla dívají spíše klasičtějším pohledem. Nejde však o žádné nezáživné retro s papundeklovými kulisami – inscenace zpravidla bývají nápadité, vizuálně atraktivní a především dílům dobře slouží (nikoli naopak, jak je teď v módě), tj. dokáží mnohdy i poněkud neaktuální kus posílit a „vytáhnout“ z něj to podstatné.

Je potěšující, že toto platí i pro zbrusu nového Dalibora. Režisér Jiří Nekvasil se očividně nesnažil za každou cenu šokovat a udělat z této opery něco, čím ve skutečnosti není, tvůrčímu týmu se však alespoň částečně podařilo upozadit naivitu příběhu a rozehrát jej do podoby „přijatelné“ pro 21. století. Přesto však celé představení (zvláště pak první a druhé jednání) působí tak trochu jako „jen“ další z řadových výrobků firmy Dvořák – Nekvasil. Má sice očekávanou kvalitu, ale nic navíc, čím by překvapil či předešlé „výrobky“ překonal. Režisér nicméně potěšil několika zajímavými nápady, jako je například koupel, jež z krále dělá obyčejného smrtelníka a jeho „lidské“ rozjímání je tak ještě lidštější (samozřejmě se bučelo); atraktivní jsou i muzikanti na scéně. Poněkud rozpačitě naopak působí scéna v hostinci, Daliborovo „dramatické“ zdolání mříží dokonce vyvolává rozpačité úsměvy. Za zmínku rozhodně stojí propracovaný a skvěle fungující light design (opět práce dua Daniel Dvořák – Jiří Nekvasil).

Skvělou zprávou je, že Dalibora se podařilo velmi slušně obsadit. Michal Lehotský (Dalibor) je tím správně rozvášněným chlapíkem, jeho herectví však nesklouzává k parodii. Příjemně překvapil rovněž po pěvecké stránce. Znamenité výkony ve svých rolích podávají také Jiří Brückler (Budivoj) i Jiří Sulženko, jemuž úloha starého žalářníka Beneše báječně sedne. Očekávání naplnil i Adam Plachetka (král Vladislav), jenž sice v prvním dějství sváděl boj s orchestrem (zřejmě vinou režie, králův trůn není umístěn akusticky právě výhodně), ovšem již zmíněná „koupací“ árie byla naopak třešničkou na dortu.

Nádherné výkony podaly i dámy: Průzračný soprán skvěle připravené Alžběty Poláčkové (Jitka) příjemně kontrastoval s o něco tmavší barvou hlasu Dany Burešové (Milada), která tradičně dokázala, že na její výkon se dá spolehnout.

Orchestr Národního divadla hraje velmi vkusně a decentně, nechybí ani potřebná smetanovská břesknost. Dirigent Jaroslav Kyzlink dokáže vytěžit maximum ze specifické akustiky sálu Národního divadla – zároveň se ovšem dokáže vyvarovat jejích nástrah. I přes pár nepřesností v žestích a občasné potíže při souhře se sborem (zase ta režie – Nekvasil ho často nechává zpívat úplně vzadu) lze hudební nastudování označit za velmi dobré – stejně jako nastudování sboru (sbormistr Pavel Vaněk).

Nová inscenace Smetanova Dalibora není bez chyby, ale rozhodně jde o důstojnou tečku za končící sezonou. Je sympatické, že navzdory složitému období, jímž opera Národního divadla v těchto týdnech prochází, ze sebe umělci vydávají maximum, a interní rozepře v divadle neodnáší platící divák. Doufejme, že inscenace vydrží na repertoáru déle než ta předchozí (2001 až 2002, třináct repríz) a Dalibor se jakožto jedno ze stěžejních Smetanových děl zase na nějakou dobu stane pevnou součástí repertoáru Národního divadla.