O daru hrát všechno tak, jak cítí. O milnících, které ho posunují dál. A také o rodině

Rozhovor s houslistou Jiřím Vodičkou 

Kdo jen trochu zevrubněji sleduje houslovou scénu, zná vás už od dětských let, kdy jste pravidelně začal vystupovat s orchestrem a kdy se o vás mluvilo jako o ohromném talentu. Jak zpětně tento svůj velmi brzký profesní start vnímáte? Jaké byly jeho klady a jaké zápory?

Na svůj první velký koncert vzpomínám rád. Bylo mi dvanáct let, když jsem poprvé hrál s Janáčkovou filharmonií Ostrava ve velkém sále Kulturního domu v Ostravě. Hrál jsem tehdy Saint-Saense: Rondo Capriccioso. Byl jsem strašně nervózní, a když na mě před publikem na závěr dirigent ukázal, nepochopil jsem jeho gesto a chytil ho za ruku… Nyní to už chápu. Byl to také rok, kdy jsem začal chodit k panu profesoru Zdeňku Golovi, který mě provázel až do konce mých studií na vysoké škole a dodnes jsme v neustálém kontaktu. Byla to léta, kdy jsem každoročně vystupoval s již zmiňovanou Janáčkovou filharmonií a nabíral cenné zkušenosti, moc jim za to dnes děkuji. Zápory snad ani nejsou. Jenom možná vzpomínka na nelehké začátky na vysoké škole, kde to pro mne nebylo jednoduché začínat studovat a nemít celou konzervatoř za sebou. Ale celkově to všechno vidím jako pozitivní historii své kariéry.

Byly v době vašich „houslových začátků“ momenty, kdy jste přemýšlel o tom, že byste to vzdal? A netrpělo kvůli houslím vaše dětství?

Určitě takové momenty byly. Co si pamatuji dodnes, byly dva. První, když mi bylo nějakých jedenáct let a rozhodoval jsem se, jestli budu tanečníkem nebo houslistou. Tančil jsem něco přes dva roky latinsko-americké tance a strašně mě to bavilo. Nakonec to bylo všechno dohromady tak náročné, že jsem se musel rozhodnout jen pro jedno. Tehdy jsem si řekl, že hudba je láska na celý život a mohu, pokud budu moct, ji vykonávat celý život, ale tanec, jako sport, ne. Tak jsem se rozhodl… Ale byla to skvělá kombinace, tančit a hrát. Jednak mě nebolela z hraní záda, a navíc jsem se vždycky těšil při hraní na tanec a z tance na housle.

Později, když už jsem jenom cvičil na housle, tak i přesto jsem nikdy neseděl osm hodin denně u houslí. Cvičil jsem vždy dopoledne dvě hodiny a po obědě také. Pak jsem měl čas i na jiné aktivity. Ale tohle šlo až v době, kdy jsem studoval základní školu individuálně, což bylo na druhém stupni. Druhý moment byl v situaci, kdy se mi opravdu nechtělo cvičit nebo mi něco nešlo. Jednou jsem takhle položil housle do futrálu a vztekle od nich odešel. Pohrával jsem si s myšlenkou, že se na to vykašlu a budu dělat něco jiného. Tehdy jsem miloval jemnou elektroniku jako například hodinky a tak. Děda mi jich hodně věnoval a já je vždycky u cvičení postupně všechny rozebral, ale už nesložil. Nikdy nezapomenu na to, když jsem cvičil dvě minuty, položil housle a pak dalších pět minut kutal do hodinek… Pak se vždy z obývacího pokoje ozvalo… „Proč nehraješ? Cvič!” Nicméně, v tom okamžiku, když jsem housle nenáviděl, jsem se zapřísahal, že i kdyby to na mě přišlo kdykoli jindy, vzpomenu si na ten moment, a že to vydržím. Ale naštěstí takových momentů moc nebylo.Prošel jste opravdu dlouhou řadou soutěží. Jste soutěživý typ? Co vy a tréma? Které ze svých četných cen si považujete nejvíc? Co hlavně vám přinesly?

Jsem velký trémista, i když mi lidi říkají, že to není vidět. Ale pravda je, že čím je člověk starší a stojí více na pódiích, tak je to lepší a lepší. Co se týká soutěží, tak tam bych řekl, že je to naopak. Čím jsem byl starší, tím jsem to zvládal hůř. Nicméně, soutěže patří neodmyslitelně k naší profesi a každý si jimi musí projít, aby ho to někam v kariéře posunulo. Je jen pár světových jmen, kterým se to podařilo i bez toho. Mně určitě soutěže pomohly tak, jak jsem doufal, a to v koncertních příležitostech a spoluprací s agenturami u nás i v zahraničí. Můj největší úspěch bylo vítězství na mezinárodní soutěži Louise Spohra a druhá cena na americké soutěži Young Concert Artist.

Zpětně vzato: Myslíte, že jste ze svého nesporně velkého talentu dokázal vytěžit maximum?

Jsem šťastný za to, že mi pánbůh nadělil takový dar, abych mohl hrát všechno tak, jak cítím, jako si představuju. A že si to mohu na pódiu užít a nevnímat své ruce. To je dar, o kterém vím, že ho využívám na maximum. Ale dnes už vím, že kdybych třeba cvičil mnohem dříve tak jako dnes, tak bych měl mnohem větší repertoár za méně času. Ale člověk se vyvíjí a holt nikdo nikdy není s ničím hotov, a tak se tím člověk posouvá dál a pracuje na sobě.

Nelehká otázka, ale prosím, zkuste to: Jak byste sám sebe jako houslistu charakterizoval? Svůj styl hry? Muziku, která vám nejvíc sedí? Svůj přístup k ní?

To je hezká otázka. Taková na tělo… Ale dobře. Díky svému nadání jsem poměrně snadno nastudovával repertoár a mohl si užívat na pódiu koncerty bez strachu z těžkých míst ve skladbách. Hodně jsem poslouchal a poslouchám nahrávky a nechávám se inspirovat osobitostí světových houslistů. Z repertoáru mám rád všechno, protože to, jak hraji, je můj osobní přístup ke skladbě. Vzhledem k pravidlům a mantinelům v interpretaci je mi, asi jako většině hudebníků, nejbližší romantismus, neboť právě zde si houslista může dovolit svůj nejhlubší projev a předvést širokou paletu barev.Na jaké housle teď hrajete? A jak hodně se přibližují k ideálu, který byste si ideálně přál?

Typický příznak houslisty je hledání ideálního nástroje. Většinou houslista doufá, že právě housle ho udělají lepším houslistou. A co teprve, když na ty housle opravdu umí. Pravda je, že špičkové italské nástroje opravdu mají neuvěřitelnou moc umožnit houslistům obrovská kouzla ve zvuku a barvách, které i kdyby se člověk rozkrájel, tak je z „normálních” houslí nedostane. Já mám housle po Josefu Vlachovi, které mi věnovala Jana Vlachová. Je to nástroj italského původu. Není znám houslař, který tento nástroj postavil, ale je to velmi hezký nástroj. V posledních letech jsem měl velké množství nástrojů z Londýna, na které jsem mohl hrát nějakou dobu. Byla to jména jako Stradivari, Guadagnini, Gagliano, Carcassi, Testore a jiné. Díky této zkušenosti jsem zjistil, jak je snadné hrát na takové housle. Takže to víte, moc bych si přál, kdyby v této zemi existovali mecenáši a investoři, kteří by zakoupili takové nástroje a zapůjčili je, jako se to běžně dělá v zahraničí.

Jaké nejvýznamnější mezníky ve své dosavadní umělecké dráze vidíte a kterých z nich si nejvíc ceníte?

Velkou osobností v mém životě byl pan profesor Gola, u kterého jsem studoval a který mi dal nejvíc po stránce jak profesní, tak i lidské. Dále, jak jsem již zmínil, mezinárodní soutěže, které mne v kariéře posunuly výš. Na koho také vzpomínám rád je Václav Hudeček, který mi hodně pomohl a se kterým jsem měl krásné turné po vítězství na jeho houslových kurzech. Úžasným momentem bylo také setkání s houslistou Gidonem Kremerem, který mne pozval na jeho festival v Lockenhausu, kde jsem se setkal se světovou špičkou mladé generace z celého světa. Hrál jsem na mnoha koncertech, například s Vilde Frang, Michaelem Barenboimem, Nicolasem Altstaedtem a mnohými dalšími. Dalším mezníkem, který se udál po mém přestěhování z Ostravy do Prahy, bylo učení na Pražské konzervatoři, kde jsem již šestým rokem. Vždy jsem měl také velký vztah ke komorní hudbě, a tak jsem před třemi lety přijal nabídku Smetanova tria, kde již hraji třetím rokem. A úplnou novinkou je mé debutové CD, které před pár dny vyšlo u Supraphonu se skladbami pro sólové housle a mám z něj velikou radost.Jak velkou konkurenci cítíte, ať už u nás doma či venku? A co všechno je podle vás třeba k tomu, aby byl umělec ve vašem oboru mezinárodně úspěšný?

Myslím, že jedinečný klíč na úspěch není. Nazval bych to spíše předpoklady a velikým štěstí na okolnosti a lidi. Jsou v životě muzikanta milníky, které ho posunují dál. Jsou to jak soutěže, tak ale i lidé. Když se ohlédneme kolem sebe, tak vidíme různé příběhy se stejným nebo podobným úspěchem nebo neúspěchem. Nicméně v naší republice je konkurence velká a je to zdravé. Myslím, že všichni potřebujeme naslouchat druhým a sami sobě. A jsem rád, že u nás houslistů je tak fantastická „nabídka”. V zahraničí je to v mnohonásobně vyšším měřítku. Houslistů je jako máku a všichni se snaží v dnešním světě, který není moc příznivý ke klasické hudbě, aby se prosadili. Držím nám všem palce a myslím, že v tomto budeme táhnout za jeden provaz.

Už třetí sezonu působíte také ve Smetanově triu. Dlouho jste nad nabídkou usednout v něm na místě Jany Vonáškové váhal? Co se s tímto úvazkem ve vašem životě změnilo a čím hlavně vás uspokojuje?

Smetanovo trio je soubor, který letos oslavuje již osmdesát let své existence a za svou dobu vystřídal mnoho umělců. Já jsem před třemi lety dostal nabídku, zda-li bych nezaskočil za Janu Vonáškovou. Nakonec se nabídka rozšířila na trvalou spolupráci. Vzhledem k tomu, že jsem měl vždy vřelý vztah ke komorní hudbě a také jsem dříve s některými sólisty spoluúčinkoval na komorních koncertech, jsem nabídku přijal. Se Smetanovým triem hodně koncertujeme po světě a natočili jsme nedávno naši první společnou desku u Supraphonu. Před pár dny jsme se vrátili z amerického turné.

Jak jste už zmínil, v posledních letech – tuším, že už pátým rokem – působíte jako pedagog na Pražské konzervatoři. Možná banální otázka: Proč to ve svých šestadvaceti děláte?

Já jsem začal učit na Pražské konzervatoři ve svých dvaadvaceti letech, bylo to celkem krátce po mém přesunu z Ostravy do Prahy. Můj pan profesor byl skvělý učitel a to, co mi dal metodicky, jsem chtěl také někomu předávat dál. Bavilo mě někomu poradit a vidět, když má radost, že díky nějakému šikovnému grifu se dá skočit rychleji dál. Občas za mnou chodili spolužáci nebo jiní houslisté a ptali se mne, jak co dělám a jak jsem se to naučil. I když to zní vzhledem k mému věku zvláštně, necítím se před svými studenty tak mladý, neboť s nimi hovořím na profesní úrovni a tam si myslím, že jim mám co říct a zároveň máme k sobě všichni velmi blízko, protože jsme od sebe pár let. Mám skvělou partu a mám radost, že jim mohu předat něco, co jim v jejich hře a možná i kariéře pomůže.

Pro přesnější představu o vašem pracovním kalendáři: Jak vypadá výhled na váš nejbližší rok? Kolik, kde a jakých je v něm koncertů? A jakých dalších povinností?

V příštím roce mne čeká natáčení nového CD s Martinem Kasíkem, koncerty po České republice s repertoárem z mého nového alba se sólovými skladbami. V zahraničí mne čeká turné po USA s americkou pianistkou Ang Li, se kterou budu koncertovat i u nás. Dále vystoupím s orchestry například v Thajsku, Německu, Španělsku a Číně. Další země, které koncertně navštívím v příštím roce, jsou Anglie, Brazílie, Francie a Japonsko.Hrajete po celém světě. Které publikum máte nejraději?

Víte, v sále sedí lidé, kteří mluví různými jazyky, ale všichni touží po něčem oduševnělém, aby zapomněli na starosti všedního dne. Tak mne pak potěší, když vidím po koncertě ty radostné tváře, které najednou zahodí všechny starosti. Když si člověk uvědomí, že hudba je jazyk, kterému každý na světě rozumí, a umí potěšit, tak to mě hřeje u srdce. Když se k tomu někdy přidají ovace, je to krásný pocit a ohromné ocenění té obrovské dřiny, kterou všichni za sebou máme.

Máte nějakou představu o tom, jak byste si svoji kariéru v dalších letech představoval? Přál? Jakým směrem by se měla vyvíjet? Nějaké sny?

Mám radost, že stále existují lidé, kteří plní koncertní sály, a že mohu vidět ty potěšené tváře, že moje aktivity jsou bohaté a mám možnost předávat to, co jsem se skoro celý život učil a stále učím. Můj sen je, aby si klasická hudba udržela svoji tvář, jako to vydržela po staletí, a aby my, jako její interpreti, jsme nemuseli jít tolik s dobou a přizpůsobovat se laciným způsobům její dnešní populární interpretace.

Jaký je Jiří Vodička „v civilu“? Čím kromě muziky žije? Jaké je jeho zázemí? Co mu dokáže udělat radost?

Mou největší radostí je moje rodina. Mám už dvě děti. Staršího Josífka a šest měsíců starou Michalku. Když jsem doma, tak se jim snažím věnovat, co to jen jde, a moc mě to nabíjí i umělecky. Díky dnešní technice si denně můžeme zavolat, a dokonce se i vidět. Jinak mým velkým koníčkem a vášní jsou auta a technika. Sleduji všechny novinky ve světě elektroniky a užívám si jich, hlavně těch s nakousnutým jablkem.

Děkuji za rozhovor, hodně dalších úspěchů a radosti z nich!
Vizitka:
Jiří Vodička (1988) patří k předním českým houslistům. Již v dětství na sebe upozornil vítězstvími v mnoha soutěžích – například v roce 2000 hned několika, a to v Mezinárodní houslové soutěži J. Kociana, Prague Junior Note a Čírenie talentov; o rok později pak opět prvními cenami v soutěžích Čírenie talentov a v Mezinárodní houslové soutěži J. Kociana, kde dokonce obdržel titul absolutního vítěze. V roce 2002 získal první cenu na mezinárodní houslové soutěži Beethovenův Hradec a v témže roce i cenu pro nejlepšího účastníka houslových kurzů Václava Hudečka. Titul absolutního vítěze si odnesl také v roce 2004 z prestižní Mezinárodní houslové soutěže Louise Spohra v německém Výmaru.

Ve svých čtrnácti letech byl Jiří Vodička mimořádně přijat na vysokou školu, Institut pro umělecká studia v Ostravě, a to do třídy renomovaného pedagoga profesora Zdeňka Goly. V roce 2007, tedy svých devatenácti letech, zde uzavřel studium magisterským titulem. Od té doby se naplno věnuje sólové koncertní dráze. Spolupracuje s předními českými pianisty – Martinem Kasíkem, Adamem Skoumalem a Lukášem Vondráčkem.

V roce 2002 byl Vodička jmenován sólistou Janáčkovy filharmonie Ostrava, se kterou koncertuje doma i v zahraničí. Pravidelně spolupracuje s Pražskou komorní filharmonií, Symfonickým orchestrem FOK, Českým komorním orchestrem, orchestrem Národního divadla a dirigenty Jiřím Bělohlávkem, Heiko Mathiasem Försterem, Jakubem Hrůšou, Ondřejem Kukalem, Tomášem Netopilem, Stanislavem Vavřínkem, Petrem Vronským, Andreasem Sebastianem Weiserem a jinými. Mnohé z jeho koncertů byly také natočeny Českou televizí a Českým rozhlasem.

V roce 2008 se Jiří Vodička zúčastnil evropského kola světově proslulé soutěže Young Concert Artists v německém Lipsku. V konkurenci několika set soutěžících z Asie a Austrálie získal první cenu s postupem do finále v New Yorku. Odtud si v roce 2009 přivezl druhou cenu.

Jiří Vodička bývá pravidelně zván na významné festivaly – například Pražské jaro, Mladá Praha, Grand Festival of China, Hohenloher Kultursommer, Choriner Musiksommer. Byl pozván, aby zahájil mezinárodní festival Musiktage Salzgitter. Pravidelně koncertuje v Číně jako host Wuhanské filharmonie s dirigentem Jamesem Liu Pengem.

Vedle sólistických aktivit se Vodička věnuje i komorní hře a je členem Smetanova tria od roku 2012. Od roku 2009 působí i jako pedagog na Pražské konzervatoři.

V roce 2010 získal na soutěži Fritze Kreislera ve Vídni zvláštní cenu.

Na základě pozvání světoznámého houslisty Gidona Kremera vystoupil v létě  2011 na prestižním mezinárodním festivalu Kammermusikfest  Lockenhaus v Rakousku. Na několika koncertech také spolupracoval s Nicolasem Altstaedtem, Michaelem Barenboimem, Nicholasem Danielem, Vilde Frang, Vladimirem Mendelssohnem a dalšími.

V sezoně 2013–2014 koncertoval mimo jiné ve Francii, Německu, Anglii, USA, Mexiku, Koreji, Číně a Japonsku.
(Zdroj: webové stránky J. Vodičky)

www.jirivodicka.cz

Foto Richard Sklář