Exotická marimba odehrála prvotřídní klasiku

Bývalá obřadní síň na židovském hřbitově, která měla po válce nejrůznější využití, se v posledních letech stala důstojným pietním místem a festival Lípa Musica sem zavítal vůbec poprvé. Marimba, bicí nástroj vybavený dvěma chromatickými řadami odpovídajícími klaviatuře, není na našich koncertech nástrojem tak docela běžným, ještě méně by se jí jeden nadál na koncertech klasické hudby. Nicméně je to možné a už od prvních odehraných tónů bylo zřejmé, že je to i žádoucí, protože je to krásné.

Koncert otevřela původně pro klavír napsaná skladba Opening od Philipa Glasse. Nezvyklý, ale naprosto jemný a příjemný zvuk zaplnil celý prostor nevelkého sálu. Jednalo se o skladbu na poslech nenáročnou a variační, připomínající soundtrack z filmu, který si přejete vidět. Hudba zkrátka vyvolávala obrázky.

Ortodoxně klasický program pokračoval Chaconnou d moll Johanna Sebastiana Bacha. Akustický, leč řádně hlasitý zvuk marimby byl v této skladbě prostoru dominující a celé koncertní místo hutně vyplňující. Ozvuk jednotlivých tónů byl natolik dlouhý a hutný, plně a poctivě znějící, že v určitých momentech připomínal varhany. Málem by dal zapomenout, že se hrají na bicí nástroj.

Adélaïde Ferrière hrála s naprostou jistotou, ale zároveň i s obrovským soustředěním, a pokud jsem si měl možnost ze zadních řad všimnout, bez notového materiálu. Spojovala umě své klavírní a perkusionistické vzdělání a nezvyklý nástroj v jejím podání zněl osobitě a přirozeně, přičemž při vší té lehkosti hrál přesně jako hrací krabička.

Další skladba na programu, jíž byl Loops IV Philippa Hurela, byla napsána pro marimbu. Tato skladba byla náročná nejen na výraz a nezvyklé harmonie překotně se sypajících not, ale i fyzicky a vyžadovala po interpretce, aby za svým (na délku jistě dvoumetrovým nástrojem) skoro běhala. Na poslech ale tak náročná nebyla, poslouchala se sama. Přesto, že se jednalo o skladbu přemýšlivou a velmi intenzivní, nebyla nijak chaotická. V jistém smyslu spíše chaos popisovala a dávala mu řád. Proto se člověk v té hromadě not neztratil.

Následovalo určité zjemnění a uklidnění, a sice Arabeska č. 1 od Clauda Debussyho, která v sobě nemohla zapřít klavírní původ díla. Jednalo se o kus rozverný, odpočinkový a obrazy vzbuzující – opět, chcete-li, soundtrackový. V tomto případě mě napadl i žánr, ke kterému by se hodil podobný soundtrack, snad by jím mohla být jedna z Pagnolových ság o dobrodružném, ale idylickém dětství v prostředí přímořských Alp ve francouzské Provence počátku dvacátého století.

Originální marimbovou skladbou byla After Syrinx II od Richarda Rodney Bennetta. Této soudobé variaci na Debussyho skladbu pro flétnu jsem, nutno přiznat, nejméně rozuměl, alespoň v jejím počátku. Obsahovala mnoho a mnoho not, měla náročnou harmonii a dynamiku, trochu jako když se korále z přetržené šňůry sypou po schodech. V tu chvíli, kdy mě napadl tento příměr, jsem si ale náhle uvědomil, kde se koncert odehrává. V pamětní síni byla na zdech napsána jména libereckých obětí holocaustu a najednou mi skladba začala dávat obrovský smysl. Ta jména, to byly desítky a stovky takových přetržených šňůr s rozsypanými korálky. Skladba se najednou pro mě stala symbolickou a naléhavou. Do ticha tremolem vrcholící skladbu jsem pochopil právě takto. Z díla, do kterého jsem se nemohl dostat, se stal zážitek večera.

Úlevu z krásného a méně vypjatého díla přineslo Paganiniho Capriccio č. 24. Potlesky za jednotlivými skladbami neutuchávaly, byly stále delší a hlasitější a lidé nadšením povstávali ještě před koncem koncertu. Nezvyklý nástroj byl pro posluchače kuriozitou, ale s každou další odehranou skladbou jej přijímali automatičtěji do rodiny koncertních nástrojů.

Na Paganiniho navázala soudobá skladba napsaná přímo pro marimbu od Bruna Mantovaniho Moi, jeu. Její název odkazoval na hravost a možná i zkoušení možností nástroje i samotné interpretky. Skladba obsahovala širokou škálu tónů a úhozů. Hrála si s intenzitou a výrazem. Tóny vibrovaly na hraně slyšitelnosti, jiné zvonily jako úder kladivem na traverzu.

Velmi objevný a možná nečekaně přemýšlivý večer v samotném závěru přeci jenom odlehčily a koncert zakončily vybrané ukázky z Gershwinovy Rapsodie v modrém. To už ale byl „bonbonek“ pro radost.

Na svém prvním koncertě v Čechách odvedla francouzská interpretka sympatický a zároveň strhující výkon, který udělal tu nejlepší práci pro propagaci tohoto nezvyklého, ale též neobvykle krásného nástroje, na který bývá jen zřídka uváděn sólový recitál.

Hodnocení autora recenze: 95 %

Modlitba pro marimbu
20. září 2022, 19:00 hodin
Liberec, Památník obětem šoa

Program:
Philip Glass: Opening
Johann Sebastian Bach: Chaconne d moll, BWV 1004
Philipp Hurel: Loops IV
Claude Debussy: Arabesque 1
Richard Rodney Bennett: After Syrinx II
Niccolo Paganini: Capriccio č. 24
Bruno Mantovani: Moi, jeu
George Gershwin: Rhapsody in Blue

Účinkující:
Adélaïde Ferrière – marimba