Opera – originál vs. překlad

Příspěvek do diskuse na portále Opera Plus k článku Mojmíra Weimanna Zpívat česky, nebo v originále? (uvedený článek najdete zde)
S použitím vlastní diplomové práce z roku 2008

Věčné dilema
Především je asi potřeba se pojmově ujednotit na tom, že opera je divadelní žánr. Inscenované hudební drama je divadelním dílem a hudba v opeře je výrazovým prostředkem divadla, byť je vysoce artificiální a v daném žánru dominuje. Zpěv v opeře je tedy stylizovanou komunikací, a ne pouze hudebním jevem, a je tedy dosti podstatné, zda divák porozumí zpívanému sdělení či dialogu, stejně jako je důležité, aby textová složka měla adekvátní kvalitu. To asi není třeba problematizovat a v teoretické rovině se na tom shodne řada autorit počínaje Otakarem Zichem. Při dnešních možnostech nejrůznějších čtecích zařízení se na první pohled zdá možná nesmyslné hrát opery v překladech, je to ale otázka daleko komplikovanější, než by se zdálo, a domnívám se, že jednoznačně platný závěr ani nelze vyvodit. Máme-li se rozhodnout pro originál nebo překlad, vždy se totiž bude jednat o volbu specifickou v každém daném případě, při konkrétní inscenaci, přičemž v rozhodování hraje roli mnoho aspektů.

Rozhodující vliv v divadle má chtě nechtě divák, jemuž je inscenace určena. Divadlo je druhem umění, které se bez okamžité přímé zpětné vazby neobejde. Existují nepochybně jedinci, kteří si knihu, báseň, operu, film nebo třebas i činohru vychutnají v originále. Celkem s jistotou lze ale také dodat, že pro valnou většinu lidí bude jazyková bariéra vždy trochu na překážku. Možnost sledování titulků to určitě zlepší, ale nevyřeší zcela. Když se při sledování divadelního představení zaměříme na čtecí zařízení, spousta nám toho nutně unikne, zvlášť když je textu a akce více a ve svižnějším tempu. Ve filmu jsou přeci jen titulky v zorném poli záběru, ale v divadle zpravidla musíme celkem dost uhýbat pohledem. Obíráme se i o bytostně divadelní bezprostřednost, postavíme-li do cesty mezi herce a diváka tlumočníka v podobě titulkovacího zařízení.

Zajímavá je v tomto ohledu disproporce opery a činohry. Pokud by například regionální divadlo (mimo anglofonní země) chtělo nastudovat třeba Shakespeara v originále s titulky, patrně by se to s nadšením nesetkalo, zatímco v opeře je to zcela běžné. Do jisté míry je to rozdíl logický, protože v činohře je hudební složka daleko méně zásadní, naopak interpretace slova stojí v popředí. Nicméně pokud divák pro plnohodnotnou percepci opery potřebuje a vyžaduje, aby s ním opera komunikovala v mateřském jazyce (například i dětský divák), nevidím důvod, aby divadlo tuto možnost neposkytlo, zvláště když je dotováno z veřejných prostředků. Pokud si někdo najde cestu k opeře skrze dobrý překlad, velmi pravděpodobně v budoucnu ocení i originál. Komu se opera uzavře pro nesrozumitelnost, velmi dlouze si k ní možná bude hledat cestu. Z vlastní praxe vím, že málokterý žánr je opředen tolika předsudky a obavami z nepřístupnosti jako opera. Na druhou stranu lze očekávat, že za určitých okolností diváci originál ocení a očekávají, například na festivalu nebo v tradičním repertoáru, a pak opět není důvod je o něj připravit. Velkou roli hraje v tomto ohledu samozřejmě i zvyklost.

Při vjemu zpívaného slova funguje zajímavý fenomén: pokud si vryjeme do paměti zpívanou frázi, její odlišné znění vnímáme zpravidla apriorně velice negativně, aniž by to mělo racionální důvod. Kdo si primárně zvykl na určité znění, jiná varianta (překlad) ho dost možná bude dráždit. Kdo má v paměti originál, pro toho je patrně mírný šok slyšet například místo „Madamina, il catalogo e questo…“ „Milá dámo, tato knížka je poklad…“ (1) Jenže pokud neovládá daný jazyk, tak si na druhou stranu možná zcela neuvědomuje, o kolik je originálem ochuzen o bezprostřední porozumění zpívané replice z úst herce. Ano, samozřejmě, zní to trochu jinak. Ale proč propána by to nutně mělo být horší? Objektivní důvod v případě této konkrétní fráze, kterou jsem použil jako příklad, neexistuje. Kdyby tu bylo hypoteticky české znění první, mohl ten vztah, originál – překlad, fungovat naopak. Do velké míry je celá ta problematika otázkou čistě citové vazby. Tendence k porovnávání je dána osobním vztahem k originálu. Kdo z nás ovšem četl svá oblíbená díla světové literatury v originálech? To, co milujeme na světové literatuře, je stejně převážně překlad, tedy více či méně deformovaná podoba. Znehodnocuje se tím snad význam takového poznání? Přísně vzato ano, ale nevedl by takový purismus spíše k obecné regresi a izolaci?

Myslím si, že ani v opeře a hudebním divadle obecně se překladům nelze zcela vyhnout, nemá-li být přístupná jen úzké skupině intelektuálů. Originálu se překlad může vždy jen přibližovat, na druhou stranu pokusů máme nevyčerpatelné množství, originál je jen jeden. Náš významný překladatel a anglista Martin Hilský se na toto téma vyjádřil: „Svým způsobem je totiž nepřeložitelná prakticky každá literatura. Všechno je v cizím jazyce jinak, každé slovo zní odlišně, má jinou historii, jiný kontext. Ovšem i když je Shakespeare v principu nepřenositelný, právě proto se bude stále překládat. Leží tu jeho originál a my se mu můžeme přibližovat, každý překladatel jinak.“ (2)

Také pro pěvce bývá cizojazyčný text nezřídka problematický a často se stává, že produkce v originálním znění, nastudovaná v jiném jazykovém prostředí, dopadne z hlediska rodilého mluvčího dost nepřesvědčivě. V takovém případě je otázka, zda by nebyl lepší kvalitní překlad než parodie na originál. Dá se říct, že pokud opera není napsána v mateřském jazyce publika, pak se stejně vždy bude jednat o více či méně dokonalou formu tlumočení díla, ať již užijeme překladu nebo titulků.