Operní kukátko (17)
Aida v Berlíně – skandál s bučením
Režisér Benedikt von Peter přivedl berlínské publikum svým režijním výkladem Verdiho Aidy při premiéře do varu již před první přestávkou. Jeho inscenace v Deutsche Oper zcela neguje exotický základ opery situované do starověkého Egypta, aby ji přeměnil ve vztahové drama v měšťáckém prostředí současnosti. Výpravnost prostředí je zaměněna za současný interiér s mnoha televizními přístroji na scéně a stejně i historické kostýmy se změnily v náš každodenní oděv. Radames není žádný hrdinný dobyvatel, ale průměrný současník ponořený do milostného trojúhelníku se dvěma zcela rozdílnými ženami; při své velké árii sní za psacím stolem o tom, že je hrdinou. Jeho snění doplňují záběry pyramid a egyptských památek z knih a turistických průvodců. Inscenace je doplněna o četné videoprojekce ze žhavých současných událostí – především z migrační krize.
Režiséra inspirovala prý poslední léta Verdiho života, kdy svou přízeň dělil mezi zákonnou manželku Giuseppinu Strepponi a pěvkyni českého původu Teresu Stolz, která byla jeho vysněnou Aidou. Již po skončení prvého a druhého dějství se ozývalo velmi hlasité bučení a občasné bravo. Publikum bylo během představení nezvykle neklidné a občas se ozývaly zvuky nevole během vlastního představení. Publikum pak ale při závěrečné děkovačce dokázalo oddělit režii od vlastních pěveckých výkonů. Skvěle zapůsobil výkon sopranistky Tatiany Serjan v roli Aidy, kterou hlediště ocenilo po právu velkým potleskem. Vedle jejího soustředěného výkonu Alfred Kim jako Radames zanechával poněkud slabší dojem, i když vokálně roli zvládl také dobře. Režie nutila Annu Smirnovu (Amneris) do dramatických akcí, které se podepsaly na některých ostřejších tónech jejího partu. Dirigentem premiéry byl Andrea Battistoni, orchestr byl tentokráte umístěn na jevišti. Aida nepatří zrovna k operním dílům, která by se svou pevnou zakotveností v prostředí a době snesla násilné aktualizace, což velmi smíšený ohlas diváků při premiéře i prvních kritik potvrzuje.
Salome jako politické drama současnosti
Německé divadlo velmi pohotově reaguje na politickou situaci. Premiéra Straussovy opery Salome ve Stuttgartu představila toto dílo jako mocenské drama moderního vládnoucího rodu, kde Salome spřádá vlastní intriky a Jochanaan je bojovníkem Islámského státu. Četné videodotáčky i neustálé promítání záběrů bezpečnostních kamer vedou atmosféru představení až k tísnivým paranoickým pocitům.
Ruský režisér Kirill Serebrennikov dovádí závěr opery až do obrazu krvavého hororu a celá inscenace je podložena vnitřním pohledem Heroda a jeho halucinacemi, ve kterých také na konci Tance sedmi závojů zabíjí Herodias (což je zajímavé vyústění potlačovaných představ, které jsou zřejmé z původního textu opery). Tato aktualizace má na rozdíl od berlínské Aidy však u diváků úspěch. Za hudebním nastudováním stojí dirigent Roland Kluttig, vedle režie byli bouřlivě oceněni při premiéře také hlavní představitelé: Simone Schneider (Salome), Matthias Klink (Herodes) a Iain Paterson (zpíval Jochanaana, jehož jevišti pantomimicky ztvárňuje Yasin El Harrouk).
Elektra v Montrealu
Tradičnější pojetí vykazuje inscenace Straussovy Elektry v Montrealu. Scénografii vévodí obrovská socha zhrouceného a choulícího se Agamemnóna v celkové výšce osmi metrů, jež je umístěna na točně.
Autorem plastiky je známý výtvarník a specialista na nástěnnou malbu Victor Ochoa (narozen 1948), který je také autorem celé scénografie opery. Opravdu nádherná expresivní plastika je přítomna celou inscenaci na scéně, a tak „Agamemnónův stín“ dopadá na všechny protagonisty krvavého příběhu. Socha byla vytvářena pomocí 3D techniky celých sedm měsíců. Hudební hvězdou představení je Lise Lindstrom v titulní roli, další role vytvářejí další známí zpěváci, například mezzosopranistka Agnieszka Zwierko jako Klytaimnestra. Dirigentem skvělého nastudování je Yannick Nézet-Séguin. Montrealská inscenace je dnes vzácnou ukázkou spolupráce výtvarníka, jehož hlavním oborem není scénografie, s divadelním vedením a výsledek předčil očekávání, která nebyla z přípravných skic zřejmě až tak zjevná.
Paříž – Hrad knížete Modrovouse a Lidský hlas
„Dávat lásku nevhodným mužům – dva varovné příběhy.“ To je základní premisa publikem i kritiky oceňované inscenace dvou výjimečných operních titulů v Palais Garnier (Opéra de Paris). Při inscenaci Bartókova Hradu knížete Modrovouse a Poulencova Lidského hlasu se sešel naprosto mimořádný inscenační tým – dirigent Esa-Pekka Salonen, režisér Krzysztof Warlikowski a pěvci Ekaterina Gubanova (Judit), John Relyea (Modrovous) a Barbara Hannigan (Ona).
Warlikovského inscenace pracuje s psychologickým vedením rolí, často s podprahovými impulsy podvědomí i mnohými projekcemi, charakteristickými pro jeho režijní styl. Barbara Hannigan zároveň dnes představuje naprostou hereckou špičku mezi operními pěvkyněmi, její Lulu v Bergově opeře je opravdový zázrak moderní interpretace. Zajímavostí je přidaná postava Muže, partnera hrdinky v Lidském hlasu, kterého ztvárňuje činoherec Claude Bardouil. Jak je dnes zvykem (nebo jen módou?), oba příběhy jsou určitým způsobem režijně propojeny. Inscenace by si zasloužila záznam a přenos do kin.
Mignon v Londýně
Jedna z nejúspěšnějších oper devatenáctého století – Mignon Ambroise Thomase (premiéra 1866) – se dnes jen zřídkakdy objevuje na jevišti. Postupně se dostala do zájmu operních dramaturgů spíše Thomasova shakespearovská adaptace Hamleta. Mignon se příležitostně uvádí koncertně, jako v pražské Státní opeře ve dvou koncertních provedeních v dubnu 2012. V Londýně se ale objevila ve scénickém provedení souboru New Sussex Opera v Cadogan Hall.
Režisér Harry Fehr přeložil biedermeierovský námět podle Goethovy prózy do prostředí Výmarské republiky a Mignon je androgynní dospívající žena, která prošla těžkým traumatem a našla náhradní rodinu v hereckém prostředí. Tento operní titul není možné nasadit, pokud soubor nedisponuje dvěma výjimečnými představitelkami – koloraturní sopranistkou pro roli kapriciózní herečky Philine a mezzosopranistkou se smyslem pro zdobný zpěv pro titulní roli. Londýnská kritika chválí jak jiskřivý výkon Ruth Jenkins-Róbertsson (Philine), tak Victoriu Simmonds v roli Mignon, kterou se pěvkyně snaží zbavit nánosu sentimentality. Diriguje Nicholas Jenkins.
Lulu stále fascinuje
Tříčlenný soubor The Tiger Lillies právě uvádí od 24. listopadu v Linbury Studio, jež je komorní scénou Royal Opera Covent Garden, hudební představení Lulu – a Murder Ballad. Nově komponované dílo na základě Wedekindova dvojdílného dramatu navazuje stylově na minulé projekty světoznámého „anarchistického brechtovského pouličně-operního tria“ The Tiger Lillies. Lulu je představována tanečnicí (Laura Caldow), další dva účinkující představují muže jejího příběhu, který začíná incestním spojením s vlastním (?) otcem a končí bodnutím Jacka Rozparovače. Hudba je jednak (v autorské úpravě) převzatá (ale zcela bez použití hudby Albana Bega), jednak původní. Fascinující režijní pojetí s mnoha projekcemi nastudoval Mark Holthusen. Dílo vzniklo na zakázku Opera North Projects.
Soubor The Tiger Lillies je znám i v Čechách, například představením Zde jsem člověkem! (Here I am Human!) v divadle Archa roku 2010.
Tři přání v zahraničním tisku
Ostravská premiéra opery Bohuslava Martinů Tři přání (naši recenzi najdete zde ) zaujala i zahraniční recenzenty. Pochvalnou třísloupcovou recenzi s názvem Zeit und Zauber (Doba a kouzlo) z pera Hanse-Klause Jungheinricha z prvé popremiérové reprízy 17. října 2015 uveřejnil prestižní oborový časopis Opernwelt v prosincovém čísle 2015 (strany 46–47). S operou se seznámí i pražské publikum během hostování ostravské opery v Praze dne 15. prosince 2015. Opera Plus přinese k hostování glosu.
Rozhovor týdne
Svetlana Sozdateleva, ruská sopranistka, která převzala jednu z nejnáročnějších rolí repertoáru dvacátého století – Renátu z Prokofjevova Ohnivého anděla za Evelyn Herlitzius, která onemocněla během zkoušek v Mnichově. Pěvkyně je považována za významnou představitelku Kateřiny Izmajlovové ze Šostakovičovy opery Lady Macbeth Mcenského újezdu, ale také Eliny Makropulos z Janáčkovy opery v divadle Helikon (2014). Před mnichovskou premiérou se zpovídá, jaké je to vystoupit v této „vražedné“ roli ve třech inscenacích, protože pěvkyně dokončuje sérii představení v Berlíně v Komische Oper, hostuje v téže roli v Düsseldorfu a 29. listopadu ji čekala premiéra v Bayerische Staatsoper v nastudování dirigenta Vladimira Jurowského. Její ztvárnění Renáty v berlínské režii Benedicta Andrewse získalo nominaci na prestižní divadelní cenu, takzvanou Faust-Preis. O tom, co má part Renáty společného s hrdinkami Čajkovského oper, o výhodě rodného jazyka v roli i o tom, jak se pěvkyni líbí v Mnichově, se dočtete v plném znění rozhovoru Kampf mit dem Dämon (Zápas s démonem) – zde .
Kniha týdne
1945–1955. Wiederaufbau der Wiener Staatsoper. Katalog zur Ausstellung im Gustav Mahler Saal. Wien, Wiener Staatsoper, 2015. Před sedmdesáti lety byla krásná budova vídeňské opery těžce poničena bombovým náletem a před šedesáti lety byla slavnostně znovuotevřena.
Tato dvě data ohraničují deset let nejen stavební rekonstrukce, ale i konsolidace celého (uměleckého i technického) souboru Vídeňské státní opery, který sice částečně vystupoval i v jiných, nejen vídeňských divadelních prostorách, ale skutečně novou éru započalo slavnostní otevření 5. listopadu 1955 a večerní představení Beethovenova Fidelia v nastudování prvotřídních pěvců Martha Mödl, Anton Dermota, Paul Schöffler, Irmgard Seefried. Pak následovalo ještě dalších sedm premiér během čtyř týdnů: Don Giovanni, Žena beze stínu, Aida v němčině, Růžový kavalír, Vojcek a Mistři pěvci norimberští, premiérovým baletním titulem byla dvouaktová verze Giselle a baletem Maur benátský. Kniha, která je katalogem k výstavě těchto událostí, velmi kvalitně reprodukuje dobové fotografie. První část je věnována dokumentaci stavu po náletu na budovu i několika kulturním akcím, které měly na stav budovy upozornit širokou veřejnost. Další část zachycuje vlastní rekonstrukci a třetí je právě věnována událostem i přípravám slavnostního otevření i dokumentaci prvních poválečných premiér. Publikace cenná především pro množství historického fotografického materiálu.
Nahrávka týdne
Wainwright, Rufus – Prima Donna. Zpívají: Janis Kelly (Régine), Kathryn Guthrie (Marie), Antonio Figueroa (André), Richard Morrison (Philippe). BBC Symphony Orchestra řídí Jayce Ogren. Deutsche Grammophon, 0289 479 5340 1 DDD GH2, 2015 (2 CD).
Dvouaktová opera o jednom dni ze života slavné operní pěvkyně Régine, která se pokouší o návrat ve své nejslavnější, ale zároveň osudné roli, je komponována na francouzské libreto samotného skladatele a Bernadette Colomine. Mladá spolulibretistka je specialistkou na francouzský jazyk, zejména na filmové překlady a překlady písní, a je také exkluzivní překladatelkou písní Leonarda Cohena do francouzštiny. Libreto je zjevně inspirováno posledními pařížskými léty Marie Callas, kterou skladatel obdivuje. Dílo bylo původně objednáno Metropolitní operou, ale po nedohodě objednávku opery převzalo konsorcium festivalů v Manchesteru, Melbourne a Torontu. Od premiéry v Manchesteru v červenci 2009 dílo sklízí úspěchy. Skladatel (narozen 1973), který je výlučnou osobností v oblasti moderní autorské písňové hudby i takzvaného barokního a operního popu, se ve svém díle silně dotýká genderových otázek a také hranic různých žánrů, v mnoha případech je i stírá. První nahrávka vznikla za pomoci crowdfundingu a v podstatě slučuje autorem vybrané nejlepší výkony z krátké historie uvádění díla (sopranistka Janis Kelly byla protagonistkou manchesterské světové premiéry i nastudování v Londýně a Torontu, sopranistka Kathryn Guthrie a dirigent byli účastníky premiéry v New York City Opera roku 2012).
Wainwrightův trvalý zájem o operu (mimo jiné se projevuje tím, že dílo dodržuje formy tradiční historické opery: árie, dueta až kvartety, včetně předeher k oběma dějstvím) jako žánr, navíc v kombinaci s Wainwrightovou vysokou uměleckou citlivostí, vyústil v působivý titul, který má šanci zaujmout více generací operních fanoušků, ale nejen jich, umělec má řadu obdivovatelů-teenagerů, jak dosvědčují jeho světové fankluby a facebookové stránky.
Opera v televizi
V sobotu 28. listopadu 2015 uvedl program ČT art záznam představení Janáčkovy Věci Makropulos z brněnské opery z minulého roku (naše recenze z premiéry najdete zde a zde ). Šlo o režii Davida Radoka v televizní režii Jakuba Kořínka, jež získala ocenění Český křišťál v kategorii Performing Arts na festivalu Zlatá Praha 2015. V hlavní roli vystupuje Gitta-Maria Sjöberg (s velmi dobrou češtinou), Svatopluk Sem a Aleš Briscein, dirigentem představení byl Marko Ivanović. Vlastnímu záznamu předcházel dokument o letošním ročníku tohoto festivalu televizní tvorby, na kterém byly letos překvapivě hojně oproti minulým ročníkům zastoupeny operní záznamy.
Operní úsměvy
Luigi Lablache (1794–1858), italský basista francouzsko-irského původu, byl velmi vysokého vzrůstu a později i značně ztloustl.
Když v roce 1854 hostoval v Covent Garden, zastavil před divadlem drožku, aby se nechal odvézt. Prostořeký drožkař se ho zeptal, když viděl jeho postavu: „Milostpane, mám vás odvést najednou, nebo nadvakrát?“
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
