Operní kukátko (17)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Týden od 23. do 29. listopadu 2015. Současné politické události formují obraz operní režie: Aida v Berlíně s bučením a úspěšná Salome ve Stuttgartu. Sošná Elektra v Montrealu. Skvělý pařížský dvojprogram Bartók a Poulenc – Judit a Ona milují nevhodné muže. Mignon v Londýně. Lulu jako stálá umělecká inspirace. Ostravská Tři přání v zahraniční recenzi. Svetlana Sozdateleva bojuje s démony v Prokofjevově opeře. Kniha o rekonstrukci Wiener Staatsoper. Rufus Wainwright jako skladatel opery inspirované osudy Marie Callas. Radokova Věc Makropulos na ČT art. Luigi Lablache a prostořeký drožkař.

Operní kukátko


Aida v Berlíně – skandál s bučením

Režisér Benedikt von Peter přivedl berlínské publikum svým režijním výkladem Verdiho Aidy při premiéře do varu již před první přestávkou. Jeho inscenace v Deutsche Oper zcela neguje exotický základ opery situované do starověkého Egypta, aby ji přeměnil ve vztahové drama v měšťáckém prostředí současnosti. Výpravnost prostředí je zaměněna za současný interiér s mnoha televizními přístroji na scéně a stejně i historické kostýmy se změnily v náš každodenní oděv. Radames není žádný hrdinný dobyvatel, ale průměrný současník ponořený do milostného trojúhelníku se dvěma zcela rozdílnými ženami; při své velké árii sní za psacím stolem o tom, že je hrdinou. Jeho snění doplňují záběry pyramid a egyptských památek z knih a turistických průvodců. Inscenace je doplněna o četné videoprojekce ze žhavých současných událostí – především z migrační krize.

Giuseppe Verdi: Aida - Deutsche Oper Berlin 2015 (foto © Marcus Lieberenz/Deutsche Oper Berlin)
Giuseppe Verdi: Aida – Deutsche Oper Berlin 2015 (foto © Marcus Lieberenz/Deutsche Oper Berlin)

Režiséra inspirovala prý poslední léta Verdiho života, kdy svou přízeň dělil mezi zákonnou manželku Giuseppinu Strepponi a pěvkyni českého původu Teresu Stolz, která byla jeho vysněnou Aidou. Již po skončení prvého a druhého dějství se ozývalo velmi hlasité bučení a občasné bravo. Publikum bylo během představení nezvykle neklidné a občas se ozývaly zvuky nevole během vlastního představení. Publikum pak ale při závěrečné děkovačce dokázalo oddělit režii od vlastních pěveckých výkonů. Skvěle zapůsobil výkon sopranistky Tatiany Serjan v roli Aidy, kterou hlediště ocenilo po právu velkým potleskem. Vedle jejího soustředěného výkonu Alfred Kim jako Radames zanechával poněkud slabší dojem, i když vokálně roli zvládl také dobře. Režie nutila Annu Smirnovu (Amneris) do dramatických akcí, které se podepsaly na některých ostřejších tónech jejího partu. Dirigentem premiéry byl Andrea Battistoni, orchestr byl tentokráte umístěn na jevišti. Aida nepatří zrovna k operním dílům, která by se svou pevnou zakotveností v prostředí a době snesla násilné aktualizace, což velmi smíšený ohlas diváků při premiéře i prvních kritik potvrzuje.


Salome jako politické drama současnosti
Německé divadlo velmi pohotově reaguje na politickou situaci. Premiéra Straussovy opery Salome ve Stuttgartu představila toto dílo jako mocenské drama moderního vládnoucího rodu, kde Salome spřádá vlastní intriky a Jochanaan je bojovníkem Islámského státu. Četné videodotáčky i neustálé promítání záběrů bezpečnostních kamer vedou atmosféru představení až k tísnivým paranoickým pocitům.

Richard Strauss: Salome - Oper Stuttgart 2015 (foto Oper Stuttgart/A.T. Schaefer)
Richard Strauss: Salome – Oper Stuttgart 2015 (foto Oper Stuttgart/A. T. Schaefer)

Ruský režisér Kirill Serebrennikov dovádí závěr opery až do obrazu krvavého hororu a celá inscenace je podložena vnitřním pohledem Heroda a jeho halucinacemi, ve kterých také na konci Tance sedmi závojů zabíjí Herodias (což je zajímavé vyústění potlačovaných představ, které jsou zřejmé z původního textu opery). Tato aktualizace má na rozdíl od berlínské Aidy však u diváků úspěch. Za hudebním nastudováním stojí dirigent Roland Kluttig, vedle režie byli bouřlivě oceněni při premiéře také hlavní představitelé: Simone Schneider (Salome), Matthias Klink (Herodes) a Iain Paterson (zpíval Jochanaana, jehož jevišti pantomimicky ztvárňuje Yasin El Harrouk).


Elektra v Montrealu
Tradičnější pojetí vykazuje inscenace Straussovy Elektry v Montrealu. Scénografii vévodí obrovská socha zhrouceného a choulícího se Agamemnóna v celkové výšce osmi metrů, jež je umístěna na točně.

Richard Strauss: Elektra - Opéra de Montréal 2015 (foto FB Opéra de Montréal)
Richard Strauss: Elektra – Opéra de Montréal 2015 (foto FB Opéra de Montréal)

Autorem plastiky je známý výtvarník a specialista na nástěnnou malbu Victor Ochoa (narozen 1948), který je také autorem celé scénografie opery. Opravdu nádherná expresivní plastika je přítomna celou inscenaci na scéně, a tak „Agamemnónův stín“ dopadá na všechny protagonisty krvavého příběhu. Socha byla vytvářena pomocí 3D techniky celých sedm měsíců. Hudební hvězdou představení je Lise Lindstrom v titulní roli, další role vytvářejí další známí zpěváci, například mezzosopranistka Agnieszka Zwierko jako Klytaimnestra. Dirigentem skvělého nastudování je Yannick Nézet-Séguin. Montrealská inscenace je dnes vzácnou ukázkou spolupráce výtvarníka, jehož hlavním oborem není scénografie, s divadelním vedením a výsledek předčil očekávání, která nebyla z přípravných skic zřejmě až tak zjevná.


Paříž – Hrad knížete Modrovouse a Lidský hlas
„Dávat lásku nevhodným mužům – dva varovné příběhy.“ To je základní premisa publikem i kritiky oceňované inscenace dvou výjimečných operních titulů v Palais Garnier (Opéra de Paris). Při inscenaci Bartókova Hradu knížete Modrovouse a Poulencova Lidského hlasu se sešel naprosto mimořádný inscenační tým – dirigent Esa-Pekka Salonen, režisér Krzysztof Warlikowski a pěvci Ekaterina Gubanova (Judit), John Relyea (Modrovous) a Barbara Hannigan (Ona).

Béla Bartók/Francis Poulenc: Le Château de Barbe-Bleue/La Voix humaine - Barbara Hannigan (Ona) - Opéra national de Paris 2015 (foto FB Opéra national de Paris)
Béla Bartók/Francis Poulenc: Le Château de Barbe-Bleue/La Voix humaine – Barbara Hannigan (Ona) – Opéra national de Paris 2015 (foto FB Opéra national de Paris)

Warlikovského inscenace pracuje s psychologickým vedením rolí, často s podprahovými impulsy podvědomí i mnohými projekcemi, charakteristickými pro jeho režijní styl. Barbara Hannigan zároveň dnes představuje naprostou hereckou špičku mezi operními pěvkyněmi, její Lulu v Bergově opeře je opravdový zázrak moderní interpretace. Zajímavostí je přidaná postava Muže, partnera hrdinky v Lidském hlasu, kterého ztvárňuje činoherec Claude Bardouil. Jak je dnes zvykem (nebo jen módou?), oba příběhy jsou určitým způsobem režijně propojeny. Inscenace by si zasloužila záznam a přenos do kin.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na