Operní panorama Heleny Havlíkové (419) – Revival čtyřicetileté inscenace Turandot z Covent Garden míří do kin

Nabízí se srovnání se „vzorovou“ legendární inscenací Turandot, která se v newyorské Metropolitní opeře v režii Franca Zeffirelliho drží od roku 1978 a kterou jsme mohli vidět v přenosech s různými dirigenty dokonce čtyřikrát – v roce 2009 s Mariou Guleghinou a Marcellem Giordanim v hlavních rolích, v roce 2016 s Ninou Stemme a Marcem Bertim, v roce 2019 s Christinou Goerke a Yusifem Eyvazovem a naposledy loni s Liudmylou Monastyrskou a Yonghoonem Lee. Zeffirelli vtiskl Pucciniho Turandot oslnivě spektakulární podobu, v níž vystihl jak neosobní mašinérii bombastického císařského dvora, tak sílu osobních dramat. Hádanky kruté Turandot, jimiž připravovala své nápadníky o hlavu, Zeffirelli scénicky „rozluštil“ způsobem, který stále spolehlivě funguje, i když se obsazení proměňuje.

V tomto srovnání Andrei Serban ve své koncepci se spojením čínských a italských divadelních tradic připravil tuto operu (dle posuzování Turandot na základě přenosu) o velkolepost i intenzitu autentického prožitku protagonistů příběhu. Je ovšem možné, ba velmi pravděpodobné, že diváci přímo v londýnské Královské opeře mohli inscenaci vnímat jinak.

Ještě že přenášenou inscenaci zachraňovali sólisté a svým temperamentním hudebním nastudováním hlavně Antonio Pappano. Ačkoli je tento po mnoha letech odcházející hudební ředitel Covent Garden považován za jednoho z nejlepších interpretů Pucciniho oper, v přestávkovém rozhovoru se svěřil, že má k Turandot ambivalentní vztah. Obnovenou sérii představení živě v divadle dirigoval, překvapivě, poprvé. Po jeho aktuální studiové nahrávce Turandot se Sondrou Radvanovsky, Jonasem Kaufmannem (pro které to byla také premiéra v rolích Turandot a Kalafa) a orchestrem a sborem Accademia Nazionale di Santa Cecilia pro Warner Classics, je zřejmé, že cestu k této partituře našel. Při provedení v přenosu postihl zvukovou alchymii Pucciniho poslední opery v detailech i velkém v oblouku od oslnivého lesku monumentálních scén po dojemnou lyriku. Jeho hudební provedení drtí, mrazí a povznáší zároveň.

Připomeňme, že rumunského činoherního a operního režiséra Andreie Serbana známe i od nás, když v roce 2009 v pražském Národním divadle inscenoval Čajkovského Evžena Oněgina, kterého zatěžkal provokativním pokusem o výklad Oněgina jako bisexuála, nejistého si tím, zda miluje Olgu, nebo Lenského.

Serban ve své režijní koncepci Turandot v londýnské Královské opeře se scénou a kostýmy Sally Jacobs zachoval exotičnost základního orientálního koloritu Pekingu dávných dob pro pohádkový (původně perský) příběh ze sbírky derviše Moklese Tisíc a jedna noc o proměně kruté „princezny z ušlechtilého kovu“ (jak ji nazýval Puccini) v zamilovanou ženu. Děsivé obří masky, opulentní dračí kočár s gigantickým kamenným brusným kotoučem, rudé stuhy nepostrádají atraktivitu.

Serbanovi to všem nestačilo a nabalil další vrstvy – alžbětinské divadlo, italskou komedii dell’arte a v choreografii čínské bojové umění taj-či. Vznikla tak ne úplně sourodá směs, která příběh spíše rozmělnila, než aby ho posílila.

Princip divadla na divadle navodil Serban scénou, jejímž základem je dřevěné „hlediště“, jak ho známe z alžbětinských veřejných divadel. K tomu přidal ovšem dvě pořadí lóží, aby se na ně vešel velký sbor Královské opery. Sboristé jako diváci shlížejí na „představení“ pod sebou. Serban se tak částečně „vylhal“ z režie sboru. A protože jeho členové měli půl obličeje zakrytý rudými divokými maskami, nad rámec vstávání a sedání diváky připravil o reakce „lidu“ na dění, pro operu přitom důležité. Choreografie skupiny deseti tanečníků, jakkoli od Kate Flatt nápaditá ve stylu taj-či, nemohla navodit zdrcující dojem masovosti ani při doplnění o herce.

I když použití prvků komedie dell’arte v Serbanově inscenaci Turandot může mít oporu v Gozziho verzi této pohádky z roku 1762, byla to Schillerova adaptace, která inspirovala Pucciniho ke kompozici opery na libreto Giuseppa Adamiho a Renata Simoniho. Odlehčení drtivé atmosféry poprav trojicí dvorských hodnostářů, kteří sčítají třináct seťatých hlav, je sice žádoucí, ale vzpomínkám Pinga, Ponga a Panga na domov s domkem, lesy a zahradou dodal Puccini svou hudbou vroucnost a prostotu. Serban z nich však udělal směšné klauny, kteří až neúměrně svému postavení v hierarchii čínského císařského dvora ignorují atmosféru strachu a násilí a zesměšňují rituálnost pompézního obřadu.

Do role princezny Turandot byla obsazena italská sopranistka Anna Pirozzi, která se od svého debutu v roce 2012 v roli Amélie v Maškarním plesu v turínském Teatro Regio etablovala na prestižních scénách v oboru dramatického sopránu italského repertoáru jako Abigail nebo Lady Macbeth. V partu „ocelové“ Turandot přesvědčila, že její kariéra je budována na solidních pěveckých základech, i když kvůli masce a strnulému gestu rukou před tělem musela povýšeně cynickou panovačnost, do které se začne vkrádat nejistota a zranitelnost, než propukne v lásku, koncentrovat pouze do pěveckého výrazu.

Jihokorejského tenoristu Youghoona Lee známe už z loňského přenosu z MET a také v Covent Garden předvedl, že dnes patří k předním představitelům prince Kalafa s neméně „ocelovým“ hlasem jako Turandot. Zaslouží ocenění, že pod Pappanovým hudebním vedením nehřímal v permanentním fortissimu, ale velmi plasticky modeloval dynamiku, včetně slavné árie Nessun dorma. Serbanova režie ovšem do charakteristiky Kalafa vnesla cizorodý prvek bezohledné hrubosti, když svému slepému otci Timurovi dryáčnicky sebere hůl, aby s ní udeřil třikrát do gongu a oznámil svůj úmysl ucházet se o princeznu, zatímco povalený Timur leží na zemi.

Roli věrné otrokyně Liu ztvárnila jihoafrická sopranistka Masabane Cecilia Rangwanasha. Svrchovaně předvedla užitečnost a efektivitu programu Jette Parker pro mladé umělce otevřené v rámci Královské opery nejen pěvcům, ale i dirigentům, režisérům, korepetitorům a dalším profesím operního divadla, kteří se mohou spolupodílet i na provozu Covent Garden. Rangwanasha svým lahodně měkkým, něžným a přitom dostatečně znělým sopránem vystihla chvění ztrápeného srdce a tragickou melancholii této otrokyně, která provází tatarského krále Timura na jeho pouti vyhnanstvím a třebaže miluje Kalafa, je ochotna pro jeho lásku k Turandot obětovat svůj život. V dnešní politicky a bůhvíjak ještě „korektní“ době se mi ale s detailními záběry kamer přece jen její zjev nedařilo uvést v soulad s „tradiční“ představou, s níž mám tuto roli spojenou.

Důležitou, zdaleka nejen komickou roli mají v Pucciniho Turandot tři císařští hodnostáři: nejvyšší tajemník Ping, nejvyšší správce Pang a šéfkuchař Pong. Korejský barytonista Hansung Yoo, velšský tenorista Aled Hall a skotský tenorista Michael Gibson (také absolvent programu Jette Parker) osvědčili hlavně sezpívanost a propojenost hlasů, pro interpretaci těchto rolí klíčovou, a s plnou profesionalitou se podřídili režijnímu zadání klaunů.

Svrženého krále Tatarů Timura s úctyhodnou pěveckou mohutností vytvořil ukrajinský basista Vitalij Kowaljow, zatímco ukrajinského tenoristu Alexandera Kravetse v roli čínského císaře Althouma handicapovala režie, když byl tento všemocný „syn nebes“ pojat jako bezmocný stařec, jehož ruce se třásly v detailních záběrech kamer až příliš, a to i když několikrát „usnul“ na z výšky spuštěném trůnu.

Na přenosu 2. května 2023 v pražském Slovanském domě mě příjemně potěšilo, že se počet zájemců o londýnské produkce rozrůstá. Vskutku stojí za to si je dopřávat. Do konce sezony bude ve dvacítce kin nejen v Praze příležitost vidět ještě Mozartovu Figarovu svatbu a Verdiho Trubadúra.

Giacomo Puccini: Turandot
Dirigent Antonio Pappano, režie Andrei Serban, režie obnoveného nastudování Jack Furness, scéna a kostýmy Sally Jacobs, světelný design F. Mitchell Dana, choreografie Kate Flatt, choreologie Tatiana Novaes Coelho, sbormist William Spaulding
Osoby a obsazení: Turandot – Anna Pirozzi, Kalaf – Yonghoon Lee, Liu – Masabane Cecilia Rangwanasha, Timur – Vitalij Kowaljow, Ping – Hansung Yoo, Pang – Aled Hall, Pong – Michael Gibson, Altoum – Alexander Kravets, Mandarin – Blaise Malaba
Orchestr a sbor londýnské Královské opery
Přenos záznamu představení 22. března 2023 do kin, recenzován kino přenos 2. května 2023 v kině Cinema City Slovanský dům v Praze