Operní panorama Heleny Havlíkové (101)

Helena Havlíková, 18.12.2012 0:01

Týden od 10. do 16. prosince 2012
– Budějovický Únos jako burleska
– M je pro Mozarta i Orchestr Berg
– Někdo to rád blond
– Celeste Aida
– Inspirace na dny příští
***

Budějovický Únos jako burleska

Najít dnes inscenační výklad Mozartovy německé národní zpěvohry Únos ze serailu, kterou proti italské operní nadvládě prosazoval přímo císař Josef II., je velice obtížné. Tento singpsiel s hudebními čísly propojenými mluvenými dialogy na dobově oblíbený turecký námět kombinuje mnoha témat. Najdeme tu zkoušku lásky, dobrodružné osvobození milované ze zajetí v harému, ale i střet křesťanského a muslimského světa a „splácení bezpráví dobrodiním“, blízké osvícenému reformátorovi, který si operu zadal. Únos ze serailu není prvoplánová buffa, ale ani opera seria, zahrnuje lyrické i vážné momenty. A dychtivé vzlety milostné touhy Mozart odlehčil mnohostrannými valéry humoru: od jemné ironie i kousavé parodie přes rozvernou rozjařenost k obhroublé frašce až po hořkou tragikomedii. V Únosu se mu podařilo propojit operu seria s buffou a hlavně hudbu a text v jeden celek.

Zatímco loni inscenátoři v pražském Národním divadle Mozartův mnohobarevný singspiel jednostranně pojali jako larmoyantně sentimentální truchlohru a zatěžkali ho, utrápili, ba pohřbili funerální atmosférou neustálého smutku, soužení a bezútěšné tklivosti, režisér Oldřich Kříž pro budějovické nastudování s českým textem (překlad zpěvoherních textů Otakar Zich, dialogy Oldřich Kříž) zvolil přesně opačný klíč. Rozehrál Únos jako rozvernou burlesku, kterou prošpikoval gagy, vtipy intelektuálního i drsnějšího ražení, ironickou nadsázkou, až ztřeštěně komickými situacemi a současnými narážkami na imigranty, emancipaci, nepraktické snílky i operní patos.Pašu Selima (Miloslav Veselý), jehož příchod anoncuje paján na jeho počest, který chrchlavě zní z tlampačů jakési turecké vesničky, zajímají více než krásky v harému jeho ryby a rybičky. Nechápe, že pro svoji rybářskou vášeň sotva v horku a s páchnoucím krmením nadchne Konstanci (Liana Sass), která „stihla“ od ztroskotání lodi v tureckém zajetí uplést svému milovanému Belmontovi už mnohametrovou šálu. A stýská se jí tak moc, že dlouhou šálou zakryje obličej Selimova strážce a laská se s ním v milostném roztoužení náhražkou za Belmonta. Krátkozraký Belmonte (Aleš Voráček) se silnými brýlemi tu je za nepraktického literáta, který neustále „zdržuje“ zapisováním svých milostných výlevů do deníčku a proti Osminově výhružným nůžkám sice bojovně vytáhne prak, ale strážce Osmin mu napínací triumfálně rozstřihne. Strážce Osmin (Jevhen Šokalo) se sice snaží nahánět hrůzu, ale s bílou zástěrkou se podrobuje koketní Blondě, která jej týrá při skládání prádla ze šňůry. Pašu Selima nakonec dojme patetický operní duet polapených uprchlíků natolik, že všem dovolí vrátit se – v budějovickém pojetí – do řecké vlasti s její „chytlavou“ lidovou hudbou.V onom věčném operním sporu o vztahu hudby a slova Mozarta právě v souvislosti s Únosem ze serailu nastolil význam hudby v symbióze s textem. Bohužel hudební nastudování Petra Jiříkovského přes jeho renomé klavírního virtuóza působilo zatěžkaně, mdle, bylo nahony vzdálené mozartovskému stylu. S mnoha kiksy, intonačními chybami a problémy v souhře bylo přijatelné jen s velkým sebezapřením. Lianě Sass s plnějším sopránem se „průzračný“ lyrický part Konstance po Rusalce, Cizí kněžně, Verdiho Leonoře v Trubadúrovi nebo Abigail v Nabuccovi začíná oborově vymykat. Pro Jevhena Šokala jsou sice basové buffo role jeho typickou doménou, skloubit a „udýchat“ mnohomluvné árie v rychlém tempu a proměnlivé herecké akce se mu však tentokrát dařilo jen s obtížemi. Nedostatek zkušenosti i menší hlas limitovaly Bronislava Palowského v rolí Pedrilla. Z premiérového obsazení tak vyzněly nejlépe výkony Aleše Voráčka s jeho pohyblivým světlým tenorem v roli Belmonta a Yukiko Kinjo Šrejmové se jiskřivým subretním sopránem pro Blondu.

Hodnocení autorky: 50 %
***

M je pro Mozarta i Orchestr Berg

Produkce Orchestru Berg, které občas „nakukují“ i do hudebního divadla, jsou vyhlášené hledáním přesahů, hranic, nečekaných možností a kombinací, které propojení hudby, zpěvu a vizuálních obrazů nabízí. Takový byl i závěrečný program sezóny 2012, na kterém v české premiéře zaznělo svérázné dílo M is for Man, Music, Mozart nizozemského skladatele Louise Andriessena a britského filmového režiséra Petera Greenawaye, známého u nás díky filmům Umělcova smlouva, Prosperovy knihy a dalšími. Přeložit název do češtiny je prakticky nemožné – překladem ztrácí svůj symbolický význam daný písmenem M – M je pro Man = člověka, Music = hudbu, Mozarta, ale i Movement – pohyb. Zařazení tohoto díla na prosincový koncert Bergu souvisí s prosincovým datem Mozartova úmrtí a původem díla. Půlhodinový hudebně-taneční film vznikl na objednávku BBC, která v roce Mozartova dvoustého výročí úmrtí (1991) objednala mj. u Louise Andriessena dílo, které by tvořilo kontrast k obvyklým poctám.

Představení, které se konalo na Nové scéně, kombinovalo promítání Greenawayova filmu s živě hranou Andriessenovou hudbou v podání Orchestru Berg a sopranistky Markéty Cukrové pod taktovkou Petera Vrábela. Film postupuje od písmene „A“ (Adam a Eva) po jednotlivých písmenech, kdy D zastupuje ďábla, F fertilitu/plodnost, G genia, H hysterii, J justici, spravedlnost, L lust, chlípnost až sólistka v úvodní vokální části skladby propracuje k symetrickému „M“, kde se abeceda zastaví. A v jakémsi obskurním „zaprášeném“ prostoru připomínajícím theatrum anatomicum s excentrickými nahými bytostmi jsme svědky zhotovení člověka z nejrůznějších ingrediencí a nejrůznějšími postupy včetně vaření v obřích kádích. Alchymista-Bůh člověku pak propůjčuje pohyb (movement) a hudbu – a jako dokonalou tu Mozartovu. Andriessova hudba, strukturovaná jako střídání tří instrumentálních částí s názvy Man, Movement a Mozart a čtyř vokálních částí, vychází z repetitivních struktur minimalismu a ve stylovém mixu kombinuje jazz, swing s neoklasicismem včetně mozartovských citací. Hledačství Orchestru Berg je nesporně inspirativní i při riziku bezprostřední možnosti porovnání s přece jen přesnějším ovládnutím hudební složky díla, které nabízí originální film. Prostřednictvím obskurní Andriessenovy a Greenawayovy hříčky, jejíž symboliku je obtížné na první poslech a pohled postřehnout, však Berg navodil řadu zneklidňujících otázek.

Hodnocení autorky: 75 %
***

Někdo to rád blond

Pražské Bio Oko v rámci projektu Živě nabízí přímé přenosy z nejznámějších operních domů, divadel a festivalů Evropy – což je výborná možnost srovnávání úrovně operních inscenací v Evropě s těmi ze zámoří. Pochopitelně je ošidné posuzovat, co vlastně vidí a slyší diváci v divadlech – přenosy jsou zpravidla perfektně nazvučeny a obrazová režie přenosu často podléhá pokušení vyrábět si svou „vlastní“ režii nad (nebo pod) rámec práce režiséra, který je uveden v programu – ale i s těmito omezeními jsou přenosy opery do kin vymožeností, o níž se zájemcům o operu ještě před pár lety ani nesnilo. Přestávky jsou navíc více (nebo méně) zajímavě doplněny pohledy do zákulisí a rozhovory s inscenátory a protagonisty.

Pažížská opera, která teď pro přenosy do kin nabídla novou inscenaci Bizetovy Carmen, disponuje skvělým orchestrem, tentokrát spolehlivě řízeným dirigentem Phippem Jordanem (1974). Ten měl také k dispozici vhodné obsazení hlavních rolí – Carmen zpívala italská sopranistka Anna Caterina Antonacci (1961), Dona Josého rakouský tenorista Nikolai Schukoff, Escamilla francouzský barytonista Ludovic Tézier (1968) a Micaëlu rakouská sopranistka Genia Kühmeier (1965). Z této sestavy pochopitelně největší díl práce je na Carmen – a Anna Caterina Antonacci si vedla velmi dobře, jakkoliv režisér Yves Beaunesne se rozhodl její roli inovovat a z Cikánky Carmen udělat Marylin Monroe.Bizetův otec byl holič a parukář a možná by byl blond parukou Carmen potěšen – ale to je asi tak vše, čím lze Beaunesneovu koncepci oprávnit. Také další „aktualizace“ působily falešně. Ženy z tabákové továrny už neválejí na stehnech doutníky, ale pokuřují „politicky korektnější“ elektronické cigarety – a (zatím jen v Katalánsku) zakázanou corridu nahradil „nový cirkus“, ve kterém krev neteče. Ostatně zlenivělý toreador (ala Elvis Presley v poslední etapě svého života) by na skutečné corridě asi býkovým rohům kvůli dietním prohřeškům a nedostatku tréninku asi neunikl. A pochopitelně nechybí transvestita – zdá se, že dnes se v EU bez této menšiny nelze obejít ani v opeře (a možná už vyšlo nějaké nařízení, jakou kvótu v Bruselu opeře stanovili). Sevillská posádka má jakési vyflajchované okrové uniformy, jako by se chystala do Afghánistánu. Micaela přijede na kole, botky na podpatcích, které by v horách v okolí Sevilly asi brzy odpadly. Don José Carmen nasadí opravdová želízka a posádce nabízejí své produkty mladistvé prostitutky jako z E15. Pašeráci pašují asi pancéřovky pro Gazu a všichni jezdí na kolech. Pašerácké holky, které už něco v životě pamatují, se ohánějí pistolkami, což v dnešních souvislostech působí trapně. Don José Carmen nakonec uškrtí cípem ze již zašlých svatebních šatů (patrně své matky), které s sebou přivleče v kufru.

Přes tyto režisérské výstřelky je ale pařížská Carmen dobrou inscenací, hlavně díky hudebnímu nastudování a výkonům sólistů – a také scéně Damiena Caille-Perreta, jejímž základem je zpustlý tovární dvůr, skvěle ovšem nasvícený Joëlem Hourbeigtem tak, že tato dekorace vystačí na všechny situace a změny prostředí. Pěvecky inscenaci dominovala Carmen Anny Cateriny Antonacci – na slavný průvan, který Marylin nadzvedne sukni sice nedošlo, ale i tak v blond paruce působila dostatečně smyslně na to, aby mohla plést mužům hlavy. Proč se ale sama osudově zamilovala právě do Josého v poněkud nanicovatém podání Nicolaie Schukoffa, to nebylo zřejmé, stejně jako bylo obtížně uvěřitelné, že ji okouzlil toreador „nového cirkusu“ Ludovic Tézier – ale láska je slepá.

Hodnocení autorky: 80 %
***

Celeste Aida

Metropolitní opera se prý zmítá ve finanční krizi – něco na tom jistě bude, protože namísto bombastických projektů ala „Ring století“ raději oprášila letitou inscenaci Verdiho Aidy v režii Sonji Frisell (z roku 1988), na patřičně monumentální scéně Gianniho Quaranta a kostýmech Dady Saligeri. Na kulisách, které diváci mohli vidět při přestavbách zblízka o přestávkách moderovaných Renée Fleming, bylo znát, že už nějakou dobu slouží – ale třeba říci, že dobře a ještě jistě poslouží. Podstatné je, co se v kulisách hraje – a nové obsazení je opravdu dokonalé. Aidu ztvárnila ukrajinská sopranistka Liudmyla Monastyrska, která touto rolí v Met debutuje – a skvěle. Při rozhovoru s Fleming o přestávce sice pro jistotu s sebou měla tlumočnici, ale na jevišti tlumočila Verdiho hrdinku dokonale – takovou Aidu operní bůh vyšle na orbitu jen jednou za desítky let. Měla ovšem skvělou sokyni v lásce – faraónovu dceru Amneris v podání ruské mezzosopranistky Olgy Borodiny. Tyto dvě ženy se porvaly o Radama (tenorista Roberto Alagna) natolik věrohodně, že jejich zápolení by jistě vydalo na několik dílů televizních seriálů o „vztazích“. Roberta Alagnu jsme mohli nedávno vidět v Aidě ze Scaly – zpíval také skvěle, ale v Met přece jen zůstal ve stínu těchto dvou sveřepých dračic. Aidina otce, etiopského krále Amonasra, výborně ztvárnil gruzínský barytonista George Gadnidze. V roli velekněze Ramfise se dobře uplatnil „náš“ slovenský basista Štefan Kocán. Orchestr Metropolitní opery suverénně řídil šéfdirigent Fabio Luisi. Tahle Aida je skutečně „božská“ a pokud je Metropolitní opera v problémech, pak tato Aida je určitě způsob, jak se z nich dostat.

Hodnocení autorky: 80 %
***

Inspirace na dny příští

Johann Sebastian Bach: Mše h moll BWV 232. Sólisté Hana Blažíková, Sophie Harmsen, Markus Brutscher, Tobias Berndt a Tomáš Král. Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704, dirigent Václav Luks. Třetí koncert cyklu Hvězdy barokní opery, Rudolfinum, Dvořákova síň, úterý 18. prosince 2012 19:30 hod.

***

Wolfgang Amadeus Mozart:
Únos ze serailu
Hudební nastudování: Petr Jiříkovský
Dirigent Petr Jiříkovský (alt. Martin Peschík)
Režie: Oldřich Kříž
Scéna a kostýmy: Jan Kříž
Sbormistr: Josef Sychra
Orchestr a sbor Jihočeského divadla
Premiéra 14.prosince 2012 Jihočeské divadlo České Budějovice

Konstance – Liana Sass (alt. Eva Štruplová)
Blonda – Yukiko Kinjo Šrejmová (alt. Iva Hošpesová)
Belmonte – Aleš Voráček (alt. Tomáš Kořínek)
Pedrillo – Bronislav Palowski (alt. Jan Ondráček)
Osmin – Jevhen Šokalo (alt. Miloš Horák)
Selim paša – Miloslav Veselý

www.jihoceskedivadlo.cz

***

Orchestr Berg & 420PEOPLE – finále sezony 2012

M is for Man, Music, Mozart
(česká premiéra)
Hudba: Louis Andriessen
Režie: Peter Greenaway
Orchestr BERG
Markéta Cukrová – zpěv
Peter Vrábel – dirigent.

Jan Trojan:
Rezonance na pěší vzdálenost
(světová premiéra)
Choreografie: Nataša Novotná
Dirigent, hudební nastudování: Peter Vrábel
Světelný design: Pavla Beranová
Video: Zuzana Hufková

420PEOPLE: Zuzana Herényiová, Václav Kuneš, Nataša Novotná, Milan Odstrčil
Orchestr Berg: Zuzana Bandúrová – flétna, Irvin Venyš, Vera Kestřánková a Roman Fojtíček – saxofony, Tomáš Bürger – horna, Jan Vitinger, Ondřej Michalec, Marie Pačesová – trubky, Tomáš Bialko, Štěpán Grandisch, Milada Vaňkátová – trombony, Miroslav Patcelt – tuba, Jan Trojan – elektronika + Martin Zpěvák – kontrabas, Stanislav Gallin – klavír (jen Andriessen / Greenaway)
Premiéra 11.prosince 2012 Nová scéna Národního divadla

www.novascena.cz
www.berg.cz
www.420people.org

***

Georges Bizet:
Carmen
Dirigent: Philippe Jordan
Režisér: Yves Beaunesne
Scéna: Damien Caille-Perret
Kostýmy: Jean-Daniel Vuillermoz
Světla: Joël Hourbeigt
Choreografie: Jean Gaudin
Sbormistr: Patrick Marie Aubert
Orchestre et choeur de l’Opéra national de Paris
Premiéra 8. prosince 2012 Opéra Bastille Paříž
Přímý přenos do kin (Živě) 13.12.2012

Carmen – Anna Caterina Antonacci
Don José – Nikolai Schukoff
Escamillo – Ludovic Tézie
Dancaïre – Edwin Crossley-Mercer
Remendado – François Piolino
Zuniga – François Lis
Morales – Alexandre Duhamel
Micaela – Genia Kühmeier
Frasquita – Olivia Doray
Mercedes – Louise Callinan
Lillas Pastia – Philippe Faure
Un Guide – Frédéric Cuif

www.operadeparis.fr
www.izive.net

***

Giuseppe Verdi:
Aida
Dirigent: Fabio Luisi
Režie: Sonja Frisell
Scéna: Gianni Quaranta
Kostýmy: Dada Saligeri
Světelný design: Gil Wechsler
Sbormistr: Donald Palumbo
Choreograf: Alexei Ratmansky
The Metropolina Opera Orchestra and Chorus
Premiéra 8. prosince 1988 Metropolitan Opera New York
Met: Live in HD 15.12.2012

Aida – Liudmyla Monastyrska
Radames – Roberto Alagna
Amneris – Olga Borodina
Amonasro – George Gagnidze
Ramfis – Štefan Kocán
King – Miklós Sebestyén
Messenger – Hugo Vera
Priestess – Jennifer Check
Dance – Laura Otto, Scott Weber