Operní panorama Heleny Havlíkové (101)

Týden od 10. do 16. prosince 2012
 – Budějovický Únos jako burleska
– M je pro Mozarta i Orchestr Berg
– Někdo to rád blond
 – Celeste Aida
 – Inspirace na dny příští
***

Budějovický Únos jako burleska 

Najít dnes inscenační výklad Mozartovy německé národní zpěvohry Únos ze serailu, kterou proti italské operní nadvládě prosazoval přímo císař Josef II., je velice obtížné. Tento singpsiel s hudebními čísly propojenými mluvenými dialogy na dobově oblíbený turecký námět kombinuje mnoha témat. Najdeme tu zkoušku lásky, dobrodružné osvobození milované ze zajetí v harému, ale i střet křesťanského a muslimského světa a „splácení bezpráví dobrodiním“, blízké osvícenému reformátorovi, který si operu zadal. Únos ze serailu není prvoplánová buffa, ale ani opera seria, zahrnuje lyrické i vážné momenty. A dychtivé vzlety milostné touhy Mozart odlehčil mnohostrannými valéry humoru: od jemné ironie i kousavé parodie přes rozvernou rozjařenost k obhroublé frašce až po hořkou tragikomedii. V Únosu se mu podařilo propojit operu seria s buffou a hlavně hudbu a text v jeden celek.

Zatímco loni inscenátoři v pražském Národním divadle Mozartův mnohobarevný singspiel jednostranně pojali jako larmoyantně sentimentální truchlohru a zatěžkali ho, utrápili, ba pohřbili funerální atmosférou neustálého smutku, soužení a bezútěšné tklivosti, režisér Oldřich Kříž pro budějovické nastudování s českým textem (překlad zpěvoherních textů Otakar Zich, dialogy Oldřich Kříž) zvolil přesně opačný klíč. Rozehrál Únos jako rozvernou burlesku, kterou prošpikoval gagy, vtipy intelektuálního i drsnějšího ražení, ironickou nadsázkou, až ztřeštěně komickými situacemi a současnými narážkami na imigranty, emancipaci, nepraktické snílky i operní patos.Pašu Selima (Miloslav Veselý), jehož příchod anoncuje paján na jeho počest, který chrchlavě zní z tlampačů jakési turecké vesničky, zajímají více než krásky v harému jeho ryby a rybičky. Nechápe, že pro svoji rybářskou vášeň sotva v horku a s páchnoucím krmením nadchne Konstanci (Liana Sass), která „stihla“ od ztroskotání lodi v tureckém zajetí uplést svému milovanému Belmontovi už mnohametrovou šálu. A stýská se jí tak moc, že dlouhou šálou zakryje obličej Selimova strážce a laská se s ním v milostném roztoužení náhražkou za Belmonta. Krátkozraký Belmonte (Aleš Voráček) se silnými brýlemi tu je za nepraktického literáta, který neustále „zdržuje“ zapisováním svých milostných výlevů do deníčku a proti Osminově výhružným nůžkám sice bojovně vytáhne prak, ale strážce Osmin mu napínací triumfálně rozstřihne. Strážce Osmin (Jevhen Šokalo) se sice snaží nahánět hrůzu, ale s bílou zástěrkou se podrobuje koketní Blondě, která jej týrá při skládání prádla ze šňůry. Pašu Selima nakonec dojme patetický operní duet polapených uprchlíků natolik, že všem dovolí vrátit se – v budějovickém pojetí – do řecké vlasti s její „chytlavou“ lidovou hudbou.V onom věčném operním sporu o vztahu hudby a slova Mozarta právě v souvislosti s Únosem ze serailu nastolil význam hudby v symbióze s textem. Bohužel hudební nastudování Petra Jiříkovského přes jeho renomé klavírního virtuóza působilo zatěžkaně, mdle, bylo nahony vzdálené mozartovskému stylu. S mnoha kiksy, intonačními chybami a problémy v souhře bylo přijatelné jen s velkým sebezapřením. Lianě Sass s plnějším sopránem se „průzračný“ lyrický part Konstance po Rusalce, Cizí kněžně, Verdiho Leonoře v Trubadúrovi nebo Abigail v Nabuccovi začíná oborově vymykat. Pro Jevhena Šokala jsou sice basové buffo role jeho typickou doménou, skloubit a „udýchat“ mnohomluvné árie v rychlém tempu a proměnlivé herecké akce se mu však tentokrát dařilo jen s obtížemi. Nedostatek zkušenosti i menší hlas limitovaly Bronislava Palowského v rolí Pedrilla. Z premiérového obsazení tak vyzněly nejlépe výkony Aleše Voráčka s jeho pohyblivým světlým tenorem v roli Belmonta a Yukiko Kinjo Šrejmové se jiskřivým subretním sopránem pro Blondu.

Hodnocení autorky: 50 %
***

M je pro Mozarta i Orchestr Berg

Produkce Orchestru Berg, které občas „nakukují“ i do hudebního divadla, jsou vyhlášené hledáním přesahů, hranic, nečekaných možností a kombinací, které propojení hudby, zpěvu a vizuálních obrazů nabízí. Takový byl i závěrečný program sezóny 2012, na kterém v české premiéře zaznělo svérázné dílo M is for Man, Music, Mozart nizozemského skladatele Louise Andriessena a britského filmového režiséra Petera Greenawaye, známého u nás díky filmům Umělcova smlouva, Prosperovy knihy a dalšími. Přeložit název do češtiny je prakticky nemožné – překladem ztrácí svůj symbolický význam daný písmenem M – M je pro Man = člověka, Music = hudbu, Mozarta, ale i Movement – pohyb. Zařazení tohoto díla na prosincový koncert Bergu souvisí s prosincovým datem Mozartova úmrtí a původem díla. Půlhodinový hudebně-taneční film vznikl na objednávku BBC, která v roce Mozartova dvoustého výročí úmrtí (1991) objednala mj. u Louise Andriessena dílo, které by tvořilo kontrast k obvyklým poctám.