Operní panorama Heleny Havlíkové (101)

Týden od 10. do 16. prosince 2012
 – Budějovický Únos jako burleska
– M je pro Mozarta i Orchestr Berg
– Někdo to rád blond
 – Celeste Aida
 – Inspirace na dny příští
***

O+
18_LSSH_2025_banner_600x100_OPERA

Budějovický Únos jako burleska 

Najít dnes inscenační výklad Mozartovy německé národní zpěvohry Únos ze serailu, kterou proti italské operní nadvládě prosazoval přímo císař Josef II., je velice obtížné. Tento singpsiel s hudebními čísly propojenými mluvenými dialogy na dobově oblíbený turecký námět kombinuje mnoha témat. Najdeme tu zkoušku lásky, dobrodružné osvobození milované ze zajetí v harému, ale i střet křesťanského a muslimského světa a „splácení bezpráví dobrodiním“, blízké osvícenému reformátorovi, který si operu zadal. Únos ze serailu není prvoplánová buffa, ale ani opera seria, zahrnuje lyrické i vážné momenty. A dychtivé vzlety milostné touhy Mozart odlehčil mnohostrannými valéry humoru: od jemné ironie i kousavé parodie přes rozvernou rozjařenost k obhroublé frašce až po hořkou tragikomedii. V Únosu se mu podařilo propojit operu seria s buffou a hlavně hudbu a text v jeden celek.

Zatímco loni inscenátoři v pražském Národním divadle Mozartův mnohobarevný singspiel jednostranně pojali jako larmoyantně sentimentální truchlohru a zatěžkali ho, utrápili, ba pohřbili funerální atmosférou neustálého smutku, soužení a bezútěšné tklivosti, režisér Oldřich Kříž pro budějovické nastudování s českým textem (překlad zpěvoherních textů Otakar Zich, dialogy Oldřich Kříž) zvolil přesně opačný klíč. Rozehrál Únos jako rozvernou burlesku, kterou prošpikoval gagy, vtipy intelektuálního i drsnějšího ražení, ironickou nadsázkou, až ztřeštěně komickými situacemi a současnými narážkami na imigranty, emancipaci, nepraktické snílky i operní patos.Pašu Selima (Miloslav Veselý), jehož příchod anoncuje paján na jeho počest, který chrchlavě zní z tlampačů jakési turecké vesničky, zajímají více než krásky v harému jeho ryby a rybičky. Nechápe, že pro svoji rybářskou vášeň sotva v horku a s páchnoucím krmením nadchne Konstanci (Liana Sass), která „stihla“ od ztroskotání lodi v tureckém zajetí uplést svému milovanému Belmontovi už mnohametrovou šálu. A stýská se jí tak moc, že dlouhou šálou zakryje obličej Selimova strážce a laská se s ním v milostném roztoužení náhražkou za Belmonta. Krátkozraký Belmonte (Aleš Voráček) se silnými brýlemi tu je za nepraktického literáta, který neustále „zdržuje“ zapisováním svých milostných výlevů do deníčku a proti Osminově výhružným nůžkám sice bojovně vytáhne prak, ale strážce Osmin mu napínací triumfálně rozstřihne. Strážce Osmin (Jevhen Šokalo) se sice snaží nahánět hrůzu, ale s bílou zástěrkou se podrobuje koketní Blondě, která jej týrá při skládání prádla ze šňůry. Pašu Selima nakonec dojme patetický operní duet polapených uprchlíků natolik, že všem dovolí vrátit se – v budějovickém pojetí – do řecké vlasti s její „chytlavou“ lidovou hudbou.V onom věčném operním sporu o vztahu hudby a slova Mozarta právě v souvislosti s Únosem ze serailu nastolil význam hudby v symbióze s textem. Bohužel hudební nastudování Petra Jiříkovského přes jeho renomé klavírního virtuóza působilo zatěžkaně, mdle, bylo nahony vzdálené mozartovskému stylu. S mnoha kiksy, intonačními chybami a problémy v souhře bylo přijatelné jen s velkým sebezapřením. Lianě Sass s plnějším sopránem se „průzračný“ lyrický part Konstance po Rusalce, Cizí kněžně, Verdiho Leonoře v Trubadúrovi nebo Abigail v Nabuccovi začíná oborově vymykat. Pro Jevhena Šokala jsou sice basové buffo role jeho typickou doménou, skloubit a „udýchat“ mnohomluvné árie v rychlém tempu a proměnlivé herecké akce se mu však tentokrát dařilo jen s obtížemi. Nedostatek zkušenosti i menší hlas limitovaly Bronislava Palowského v rolí Pedrilla. Z premiérového obsazení tak vyzněly nejlépe výkony Aleše Voráčka s jeho pohyblivým světlým tenorem v roli Belmonta a Yukiko Kinjo Šrejmové se jiskřivým subretním sopránem pro Blondu.

Hodnocení autorky: 50 %
***

M je pro Mozarta i Orchestr Berg

Produkce Orchestru Berg, které občas „nakukují“ i do hudebního divadla, jsou vyhlášené hledáním přesahů, hranic, nečekaných možností a kombinací, které propojení hudby, zpěvu a vizuálních obrazů nabízí. Takový byl i závěrečný program sezóny 2012, na kterém v české premiéře zaznělo svérázné dílo M is for Man, Music, Mozart nizozemského skladatele Louise Andriessena a britského filmového režiséra Petera Greenawaye, známého u nás díky filmům Umělcova smlouva, Prosperovy knihy a dalšími. Přeložit název do češtiny je prakticky nemožné – překladem ztrácí svůj symbolický význam daný písmenem M – M je pro Man = člověka, Music = hudbu, Mozarta, ale i Movement – pohyb. Zařazení tohoto díla na prosincový koncert Bergu souvisí s prosincovým datem Mozartova úmrtí a původem díla. Půlhodinový hudebně-taneční film vznikl na objednávku BBC, která v roce Mozartova dvoustého výročí úmrtí (1991) objednala mj. u Louise Andriessena dílo, které by tvořilo kontrast k obvyklým poctám.

Představení, které se konalo na Nové scéně, kombinovalo promítání Greenawayova filmu s živě hranou Andriessenovou hudbou v podání Orchestru Berg a sopranistky Markéty Cukrové pod taktovkou Petera Vrábela. Film postupuje od písmene „A“ (Adam a Eva) po jednotlivých písmenech, kdy D zastupuje ďábla, F fertilitu/plodnost, G genia, H hysterii, J justici, spravedlnost, L lust, chlípnost až sólistka v úvodní vokální části skladby propracuje k symetrickému „M“, kde se abeceda zastaví. A v jakémsi obskurním „zaprášeném“ prostoru připomínajícím  theatrum anatomicum s excentrickými nahými bytostmi jsme svědky zhotovení člověka z nejrůznějších ingrediencí a nejrůznějšími postupy včetně vaření v obřích kádích. Alchymista-Bůh člověku pak propůjčuje pohyb (movement) a hudbu – a jako dokonalou tu Mozartovu. Andriessova hudba, strukturovaná jako střídání tří instrumentálních částí s názvy Man, Movement a Mozart a čtyř vokálních částí, vychází z repetitivních struktur minimalismu a ve stylovém mixu kombinuje jazz, swing s neoklasicismem včetně mozartovských citací. Hledačství Orchestru Berg je nesporně inspirativní i při riziku bezprostřední možnosti porovnání s přece jen přesnějším ovládnutím hudební složky díla, které nabízí originální film.  Prostřednictvím obskurní Andriessenovy a Greenawayovy hříčky, jejíž symboliku je obtížné na první poslech a pohled postřehnout, však Berg navodil řadu zneklidňujících otázek.

Hodnocení autorky: 75 %
***

Někdo to rád blond

Pražské Bio Oko v rámci projektu Živě nabízí přímé přenosy z nejznámějších operních domů, divadel a festivalů Evropy – což je výborná možnost srovnávání úrovně operních inscenací v Evropě s těmi ze zámoří. Pochopitelně je ošidné posuzovat, co vlastně vidí a slyší diváci v divadlech – přenosy jsou zpravidla perfektně nazvučeny a obrazová režie přenosu často podléhá pokušení vyrábět si svou „vlastní“ režii nad (nebo pod) rámec práce režiséra, který je uveden v programu – ale i s těmito omezeními jsou přenosy opery do kin vymožeností, o níž se zájemcům o operu ještě před pár lety ani nesnilo. Přestávky jsou navíc více (nebo méně) zajímavě doplněny pohledy do zákulisí a rozhovory s inscenátory a protagonisty.

Pažížská opera, která teď pro přenosy do kin nabídla novou inscenaci Bizetovy Carmen, disponuje skvělým orchestrem, tentokrát spolehlivě řízeným dirigentem Phippem Jordanem (1974). Ten měl také k dispozici vhodné obsazení hlavních rolí – Carmen zpívala italská sopranistka Anna Caterina Antonacci (1961), Dona Josého rakouský tenorista Nikolai Schukoff, Escamilla francouzský barytonista Ludovic Tézier (1968) a Micaëlu rakouská sopranistka Genia Kühmeier (1965). Z této sestavy pochopitelně největší díl práce je na Carmen – a Anna Caterina Antonacci si vedla velmi dobře, jakkoliv režisér Yves Beaunesne se rozhodl její roli inovovat a z Cikánky Carmen udělat Marylin Monroe.Bizetův otec byl holič a parukář a možná by byl blond parukou Carmen potěšen – ale to je asi tak vše, čím lze Beaunesneovu koncepci oprávnit. Také další „aktualizace“ působily falešně. Ženy z tabákové továrny už neválejí na stehnech doutníky, ale pokuřují „politicky korektnější“ elektronické cigarety – a (zatím jen v Katalánsku) zakázanou corridu nahradil „nový cirkus“, ve kterém krev neteče. Ostatně zlenivělý toreador (ala Elvis Presley v poslední etapě svého života) by na skutečné corridě asi býkovým rohům kvůli dietním prohřeškům a nedostatku tréninku asi neunikl. A pochopitelně nechybí transvestita – zdá se, že dnes se v EU bez této menšiny nelze obejít ani v opeře (a možná už vyšlo nějaké nařízení, jakou kvótu v Bruselu opeře stanovili). Sevillská posádka má jakési vyflajchované okrové uniformy, jako by se chystala do Afghánistánu. Micaela přijede na kole, botky na podpatcích, které by v horách v okolí Sevilly asi brzy odpadly. Don José Carmen nasadí opravdová želízka a posádce nabízejí své produkty mladistvé prostitutky jako z E15. Pašeráci pašují asi pancéřovky pro Gazu a všichni jezdí na kolech. Pašerácké holky, které už něco v životě pamatují, se ohánějí pistolkami, což v dnešních souvislostech působí trapně. Don José Carmen nakonec uškrtí cípem ze již zašlých svatebních šatů (patrně své matky), které s sebou přivleče v kufru.

Přes tyto režisérské výstřelky je ale pařížská Carmen dobrou inscenací, hlavně díky hudebnímu nastudování a výkonům sólistů – a také scéně Damiena Caille-Perreta, jejímž základem je zpustlý tovární dvůr, skvěle ovšem nasvícený Joëlem Hourbeigtem tak, že tato dekorace vystačí na všechny situace a změny prostředí. Pěvecky inscenaci dominovala Carmen Anny Cateriny Antonacci – na slavný průvan, který Marylin nadzvedne sukni sice nedošlo, ale i tak v blond paruce působila dostatečně smyslně na to, aby mohla plést mužům hlavy. Proč se ale sama osudově zamilovala právě do Josého v poněkud nanicovatém podání Nicolaie Schukoffa, to nebylo zřejmé, stejně jako bylo obtížně uvěřitelné, že ji okouzlil toreador „nového cirkusu“ Ludovic Tézier – ale láska je slepá.

Hodnocení autorky: 80 %
***

Celeste Aida

Metropolitní opera se prý zmítá ve finanční krizi – něco na tom jistě bude, protože namísto bombastických projektů ala „Ring století“ raději oprášila letitou inscenaci Verdiho Aidy v režii Sonji Frisell (z roku 1988), na patřičně monumentální scéně Gianniho Quaranta a kostýmech Dady Saligeri. Na kulisách, které diváci mohli vidět při přestavbách zblízka o přestávkách moderovaných Renée Fleming, bylo znát, že už nějakou dobu slouží – ale třeba říci, že dobře a ještě jistě poslouží. Podstatné je, co se v kulisách hraje – a nové obsazení je opravdu dokonalé. Aidu ztvárnila  ukrajinská sopranistka Liudmyla Monastyrska, která touto rolí v Met debutuje – a skvěle. Při rozhovoru s Fleming o přestávce sice pro jistotu s sebou měla tlumočnici, ale na jevišti tlumočila Verdiho hrdinku dokonale – takovou Aidu operní bůh vyšle na orbitu jen jednou za desítky let. Měla ovšem skvělou sokyni v lásce – faraónovu dceru Amneris v podání ruské mezzosopranistky Olgy Borodiny. Tyto dvě ženy se porvaly o Radama (tenorista Roberto Alagna) natolik věrohodně, že jejich zápolení by jistě vydalo na několik dílů televizních seriálů o „vztazích“. Roberta Alagnu jsme mohli nedávno vidět v Aidě ze Scaly – zpíval také skvěle, ale v Met přece jen zůstal ve stínu těchto dvou sveřepých dračic. Aidina otce, etiopského krále Amonasra, výborně ztvárnil gruzínský barytonista George Gadnidze. V roli velekněze Ramfise se dobře uplatnil „náš“ slovenský basista Štefan Kocán. Orchestr Metropolitní opery suverénně řídil šéfdirigent Fabio Luisi. Tahle Aida je skutečně „božská“ a pokud je Metropolitní opera v problémech, pak tato Aida je určitě způsob, jak se z nich dostat.

Hodnocení autorky:
80 %
***

Inspirace na dny příští

Johann Sebastian Bach: Mše h moll BWV 232. Sólisté Hana Blažíková, Sophie Harmsen, Markus Brutscher, Tobias Berndt a Tomáš Král. Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704, dirigent Václav Luks. Třetí koncert cyklu Hvězdy barokní opery, Rudolfinum, Dvořákova síň, úterý 18. prosince 2012 19:30 hod.

***

Wolfgang Amadeus Mozart:
Únos ze serailu
Hudební nastudování: Petr Jiříkovský
Dirigent Petr Jiříkovský (alt. Martin Peschík)
Režie: Oldřich Kříž
Scéna a kostýmy: Jan Kříž
Sbormistr: Josef Sychra
Orchestr a sbor Jihočeského divadla
Premiéra 14.prosince 2012 Jihočeské divadlo České Budějovice

Konstance – Liana Sass (alt. Eva Štruplová)
Blonda – Yukiko Kinjo Šrejmová (alt. Iva Hošpesová)
Belmonte – Aleš Voráček (alt. Tomáš Kořínek)
Pedrillo – Bronislav Palowski (alt. Jan Ondráček)
Osmin – Jevhen Šokalo (alt. Miloš Horák)
Selim paša – Miloslav Veselý

www.jihoceskedivadlo.cz

***

Orchestr Berg & 420PEOPLE – finále sezony 2012

M is for Man, Music, Mozart
(česká premiéra)
Hudba: Louis Andriessen
Režie: Peter Greenaway
Orchestr BERG
Markéta Cukrová – zpěv
Peter Vrábel – dirigent.

Jan Trojan:
Rezonance na pěší vzdálenost
(světová premiéra)
Choreografie: Nataša Novotná
Dirigent, hudební nastudování: Peter Vrábel
Světelný design: Pavla Beranová
Video: Zuzana Hufková

420PEOPLE: Zuzana Herényiová, Václav Kuneš, Nataša Novotná, Milan Odstrčil
Orchestr Berg: Zuzana Bandúrová – flétna, Irvin Venyš, Vera Kestřánková a Roman Fojtíček – saxofony, Tomáš Bürger – horna, Jan Vitinger, Ondřej Michalec, Marie Pačesová – trubky, Tomáš Bialko, Štěpán Grandisch, Milada Vaňkátová – trombony, Miroslav Patcelt – tuba, Jan Trojan – elektronika + Martin Zpěvák – kontrabas, Stanislav Gallin – klavír (jen Andriessen / Greenaway)
Premiéra 11.prosince 2012 Nová scéna Národního divadla

www.novascena.cz
www.berg.cz
www.420people.org

***

Georges Bizet:
Carmen
Dirigent: Philippe Jordan
Režisér: Yves Beaunesne
Scéna: Damien Caille-Perret
Kostýmy: Jean-Daniel Vuillermoz
Světla: Joël Hourbeigt
Choreografie: Jean Gaudin
Sbormistr: Patrick Marie Aubert
Orchestre et choeur de l’Opéra national de Paris
Premiéra 8. prosince 2012  Opéra Bastille Paříž
Přímý přenos do kin (Živě) 13.12.2012

Carmen – Anna Caterina Antonacci
Don José – Nikolai Schukoff
Escamillo – Ludovic Tézie
Dancaïre  – Edwin Crossley-Mercer
Remendado – François Piolino
Zuniga – François Lis
Morales – Alexandre Duhamel
Micaela – Genia Kühmeier
Frasquita – Olivia Doray
Mercedes – Louise Callinan
Lillas Pastia – Philippe Faure
Un Guide – Frédéric Cuif

www.operadeparis.fr
www.izive.net

***

Giuseppe Verdi:
Aida
Dirigent: Fabio Luisi
Režie: Sonja Frisell
Scéna: Gianni Quaranta
Kostýmy: Dada Saligeri
Světelný design: Gil Wechsler
Sbormistr: Donald Palumbo
Choreograf: Alexei Ratmansky
The Metropolina Opera Orchestra and Chorus
Premiéra 8. prosince 1988 Metropolitan Opera New York
Met: Live in HD 15.12.2012

Aida – Liudmyla Monastyrska
Radames – Roberto Alagna
Amneris – Olga Borodina
Amonasro – George Gagnidze
Ramfis – Štefan Kocán
King – Miklós Sebestyén
Messenger – Hugo Vera
Priestess – Jennifer Check
Dance – Laura Otto, Scott Weber

www.metopera.org

***

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem 3-Vltava
Zvukovou podobu zkrácené rozhlasové verze Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde

Foto Únos ze serailu – Petr Neubert, Aida – Marty Sohl

O+

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Hodnocení

Vaše hodnocení - Mozart: Únos ze serailu (JD České Budějovice)

[yasr_visitor_votes postid="35693" size="small"]

Vaše hodnocení - Adriessen: M is for Man, Music, Mozart (Berg&420PEOPLE)

[yasr_visitor_votes postid="35695" size="small"]

Vaše hodnocení - Bizet: Carmen (Opéra national de Paris 2012)

[yasr_visitor_votes postid="35697" size="small"]

Vaše hodnocení - Verdi: Aida (Met New York 2012)

[yasr_visitor_votes postid="35537" size="small"]

Mohlo by vás zajímat