Operní panorama Heleny Havlíkové (103)

Týden od 7. do 13. ledna 2013
– Sicilské nešpory v Brně
– Festival Opera 2013
     – Franzovo bušení na bránu opery
     – Liberecký Quichotte na festivalu boj s větrnými mlýny neprohrál
     – Obrovský je obrovský
– Inspirace na dny příští
***

Sicilské nešpory v Brně

Dvacátá Verdiho opera Sicilské nešpory, kterou vytvořil pro pařížské Théâtre Impérial de l’Opéra (jak se době premiéry 13. června 1855 Pařížská národní opera oficiálně jmenovala), není uváděna často  – především pro svou hudební náročnost i obtížnost inscenačního uchopení dramaturgické stavby díla. U nás byly Sicilské nešpory inscenovány zatím pouze pětkrát: německy 29. 1. 1859 ve Stavovském divadle v Praze, česky 10. 12. 1953 v Plzni, 27. 1. 1961 v Ostravě a 1. 4. 1967 v Liberci, dále pak italsky 23. 3. 2006 ve Státní opeře Praha. V tomto kontextu slouží vedení opery brněnského Národního divadla ke cti, že se rozhodlo uctít letošní velké Verdiho výročí právě Sicilskými nešporami (v dnes nejčastěji uváděné italské verzi).

Se Sicilskými nešporami se Verdi dost trápil – zakázka byla pro uznávaného Mistra výzvou, ale i trýzní při naplňování podle jeho názoru zastaralého schématu velké francouzské opery s milostným příběhem a komplikovaným otcovsko-synovským vztahem zasazeným do historických událostí povstání v roce 1282, kdy se Sicílie osvobodila z francouzské nadvlády. Také spolupráce se slavným, ale příliš zaměstnaným libretistou Scribem neprobíhala podle Verdiho představ. Přidělené téma bylo navíc „politicky“ obtížné. Nalézt přiměřeně diplomatickou francouzsko-italskou rovnováhu v příběhu, který končí zmasakrováním neozbrojených francouzských okupantů Sicilany, byť se tak dálo v rámci boje za národní ideály, bylo pro vlastence Verdiho nesnadné; zvláště pak cítil problém v uchopení postavy vůdce povstalců Procida tak, aby „technologovi revoluce“ ponechal i rozměr osobní cti.

Má-li mít nastudování Sicilských nešpor smysl, nesmlouvavě požaduje především čtveřici zdatných pěvců a kvalitní sbor pro rozsáhlé davové scény často s dělenou sazbou. Po páteční brněnské premiéře lze konstatovat, že brněnský sbor pod vedením Josefa Pančíka potvrdil své prestižní renomé.Mezi sólisty zaslouží uznání především Michal Lehotský. Vysoko posazenou tenorovu roli sicilského povstalce Arriga, který se ukáže být utajeným synem nenáviděného francouzského tyrana, zvládl pěvecky suverénně s pevným dramatickým výrazem smělého vzpurného muže, zmítaného vnitřními pochybnostmi mezi pokrevním poutem k otci a věrností ke vzbouřencům vedle vášnivých milostných vyznání. Jiří Sulženko, který zpíval vůdce povstání Procidu již před sedmi lety ve Státní opeře, staví part zaníceného vlastence, potměšilého zrádce i umanutého revolucionáře především na širokodeché kantiléně. Především hlubokou otcovskou procítěností naplnil roli Monforta španělský barytonista Luis Cansino, méně mu už vycházela tyranská tvrdost tohoto francouzského guvernéra na Sicílii. Adriana Kohútková mohla jako Elena především v závěru uplatnit své zkušenosti z doby, kdy byl její doménou koloraturní obor. Dramatický výraz pro Elenu, zmítanou mezi pomstychtivostí a láskou našla především ve znělé a barevné střední poloze. Předností nejen této čtveřice hlavních sólistů byla sezpívanost v četných ansámblech včetně např. choulostivého a capella kvarteta D’ira fremo all’aspetto (Nenávistí se třesu), v němž se vůči sobě konfliktně vymezují Montforte a Elena, kterou podporují Ninetta Jany Wallingerové a Danieli Petra Levíčka.

Uznání zaslouží tentokrát hudební nastudování Jaroslava Kyzlinka, který dokázal zvukově vyrovnat orchestr a sólisty. Už předehra, nejrozsáhlejší jakou Verdi napsal, která podle konvence obsahuje hudební témata opery, ukázala, že orchestr postihl kontrasty, jemná piana i gradaci do burácivého prestissima a byl po celý večer pěvcům i sboru spolehlivým partnerem.Režie byla svěřena Lacovi Adamíkovi, který se v posledních letech uplatňuje především v polských operních divadlech. Na scéně Jozefa Cillera ale „utopil“ Sicilské nešpory v šedi černobílých projekcí a pouze základním statickém aranžmá situací s konvenčními gesty, které ilustrovaly děj (včetně popisné filmové sekvence letících černých a posléze bílých ptáčků, jak určuje libreto). Výhradně tyto barvy (kromě červených šátků spiklenců) „ctily“ i kostýmy Petera Čaneckého s bělostnými sukénkami pro zdobný balet (choreografie Hana Litterová) a vojenskými uniformami francouzských vojáků, které propojovaly středověký historický příběh se současností v jakémsi neukotveném bezčasí. Intimní polohy komplikovaných a exaltovaných vztahů, vášní, lásky a nenávisti na velkém prostoru jeviště nevyšly. Scénické ozvláštnění přinesl až závěr, v němž se jeviště otevře, a z jeho hloubi se vyhrnou sicilští vzbouřenci vyzbrojení holemi k závěrečnému „masakru“. Na Procidovo gesto však Elenu i Arriga ušetří.

Hodnocení autorky: 75 %
***

Franzovo bušení na bránu opery

Opera spojeného Národního divadla představila 10. ledna 2013 ve Státní opeře Praha první uvedení Války s mloky Vladimíra Franze. Dílo si u tohoto pedagoga, výtvarníka, hudebníka, publicisty – i kandidáta na prezidenta  – zadalo ještě bývalé vedení ND, Daniel Dvořák a Jiří Nekvasil. Že současné vedení opery ND po sedmi letech nakonec věnovalo realizaci Franzova pokusu nemalé lidské a finanční prostředky, je rozhodnutím, které bylo ve svém důsledku neuvážené.