Operní panorama Heleny Havlíkové (108)

Helena Havlíková, 19.02.2013 0:00

Týden od 11. do 17. února 2013
– Babylonské zmatení ze Scaly
– Rigoletto z Las Vegas
– Inspirace na dny příští
***

Babylonské zmatení ze Scaly
Do projektu Živě Bia Oko, který dává zájemců z Prahy, ale v dalších kinech v Uherském Hradišti, Táboře, Chrudimi, Kroměříži, Havířově nebo Mariánských Lázních, příležitost poznat vedle MET i inscenace nejvýznamnějších evropských operních domů (Královská opera Covent Graden, La Scala, Pařížská národní opera, Salcburský festival). Z milánské La Scaly byl po i politicky ostře sledovaném zahajovacím představení letošní sezóny s Wagnerovým Lohengrinem v hodně neotřelé režii Klause Gutha (viz Operní panorama 10. prosince 2012 zde) „konečně“ zařazen i druhý letošní velký operní jubilant Giuseppe Verdi a jeho Nabucco. I v tomto případě jde o inscenační pojetí, které se vymyká tradičnímu přístupu.Dirigent Nicola Luisotti během přestávek v předtočeném rozhovoru (s anglickými titulky) zaujatě vyprávěl známý příběh o Verdim zdrceném rodinnými tragédiemi i neúspěchem své předchozí opery Jeden den králem, jak se vzpíral naléhání impresária La Scaly Bartolomea Merelliho na kompozici další opery. A prý až náhoda, že se libreto Temistocle Solery otevřelo na straně s textem dnes tolik slavného sboru Va pensiero sull’ali dorate (Leť, myšlenko, na zlatých křídlech) probudila Verdiho kompoziční zájem, ba horečnou aktivitu. Dodejme, že při milánské premiéře v roce 1842 Verdimu ještě ani nebylo třicet a jeho zhudebnění biblického příběhu o podmanění a znovupovstání židovského národa jako paralely k tehdejší politické situaci z něj udělalo hrdinu a symbol boje za sjednocení Itálie.

V takovém historickém kontextu byl záměr uvést tuto italskou národní operu v moderní režii právě v milánské Mekce smělý až opovážlivý. Italský režisér Daniele Abbado (syn dirigenta Claudia Abbada) přenesl děj z roku 581 před Kristem do období mussoliniovské Itálie s asociacemi na holokaust. Renomovaná scénografka a kostýmní výtvarnice Alison Chitty pojala scénu jako židovský hřbitov s anonymními náhrobky v písku, kterým se všichni obtížně brodí. Úvodní výjev, kdy se sbor prodírá mezi těmito náhrobními kameny, podobně jako některé další, jsou vizuálně ozvláštněny ještě na plátně zadního horizontu video projekcí, v níž je hemžení lidí mezi náhrobky promítáno pohledem shora z „ptačí perspektivy“. Náhrobky byly s průběhem děje Babylónskými postupně vyvraceny, bourány a po přestávce nahrazeny futuristickou drátěnou podobou boha Baala – aby i tato modla byla nakonec pokácena, opět s multiplikací v černobílých projekcích na zadní plátno. Chitty předvedla na scéně v kostýmech propracovaných do nejmenších detailů přehlídku dobové módy 40. – 50. let všech společenských vrstev. Výtvarně to působilo náramně, ale pro toho, kdo operu nezná, bylo obtížné se v ději, který se odehrává v různých prostředích Jeruzaléma a Babylonu, orientovat. Hebrejce snad diváci s ostřížím zrakem mohli rozpoznat podle jarmulek, ale všichni muži byli v oblecích nebo tílkách s kalhotami na kšandách, scéna i kostýmy měly odstíny bílé, šedé a černé. A akce sboru tak místy připomínaly nejen „transporty“ holocaustu, ale i babylonské zmatení. Tuto černo-bílou inscenaci ovšem podobně jako v černo-bílém filmu nebo na fotografii ozvláštňovala citlivá práce se světlem v kombinaci s promyšlenými sestavami sboru. A o to dramatičtěji pak vyzněl kontrast scény, kdy Abigail pochodní zapálí vypleněné místo fatálních svárů a mohutný oheň zachvátí celé jeviště.
Nakolik dirigent Nicola Luisotti řídil Verdiho partituru citem, bylo tentokrát v kině Oko obtížné posoudit, protože práce zvukařů, které je dnes třeba chápat jako podstatné spolutvůrce zvukové podoby přenosů (stejně jako záznamů na DVD), v La Scale selhávala. Těžko říci, zda kvůli nevhodně rozmístěným mikrofonům nebo zvukovému mistrovi, nicméně sbor La Scaly vedle sólistů nepřirozeně zanikal, což je v opeře, ve které hraje právě sbor jednu z klíčových rolí, výrazný nedostatek. A naopak orchestr, který má v této etapě Verdiho kompozičního stylu spíše doprovodné postavení, zdůrazněním „přiznávek“ rozbíjel pěvecké melodické linie. Doplatil na to i vyhlášený sbor Židů.

Babylonského krále Nabucca ztvárnil italský barytonista Leo Nucci, který je ve svých sedmdesáti letech nesporně v obdivuhodné kondici a po téměř neuvěřitelných 45 letech své aktivní pěvecké kariéry zjevně patří ve Scale k miláčkům publika. Vývoj od pyšného dobyvatele, který se prohlásí za boha, přes etapu šílenství až k závěrečnému „prohlédnutí“ vyjadřoval hlavně v mimice, zřetelné v detailních záběrech kamer. Ztrestán za svou pýchu Nucciho Nabucco, zbavený síly a rozumu, se po jevišti bezmocně a zmateně šourá stařeckou chůzí – tato jeho herecká etuda byla vlastně působivější, než když měl představovat vládce, který si mečem vybojuje svou pozici vůdce a krále.

Do koloběhu velkých dramatických sopránových heroin se v posledních třech letech dostala ukrajinská sólistka Ljudmila Monastyrska, kterou na hvězdnou operní dráhu katapultovala Tosca, Lady Macbeth nebo Aida, tu jsme mohli vidět i u nás v přímém přenosu z Met. V obtížné dramaticky vypjaté roli Abigal, usilující o babylonskou korunu – zvláště ve scénách výsměchu Nabuccovi, když zjistí, že je dcerou otroků – uplatnila své přednosti: voluminézní pevný barevný soprán s oblými výškami a mimořádně velkou dynamickou škálou, širokodechou kantilénou i zvládnutými koloraturami. Přebírané představení Nabucca se tak zredukovalo na „souboje“ těchto dvou postav, kterým ostatní sólisté spíše „statovali“; prosadit se vedle Nucciho a Monastyrské bylo obtížné. Jakkoli Veronica Simeoni jako Fenena, Aleksandr Antonenko jako Ismael nebo Vitalij Kowaljow v roli Zachariáše podali plně profesionální výkony, svrchované absolutorium si zaslouží jen Monastyrska, která dokázala propojit zpěv s dramatickým herectvím a osobním charismatem.

Hodnocení autorky: 70%

***

Rigoletto z Las Vegas
Když se prý jednou nad ránem vrátila z pařby v Las Vegas parta zpěváků a herců, kteří „spolu mluvili“ i vystupovali (a říkali si „klan“), manželka původního vedoucího této skupiny Humphreye Bogarta to prý komentovala slovy „Zatraceně, vypadáte jako krysí smečka“. Do smečky Rat Pack kolem Bogarta, patřili Frank Sinatra, Dean Martin, Sammy Davis junior, Peter Lawford, Joey Bishop a jako své „maskoty“ měli Shirley Mac Lane, Lauren Bacall, Angie Dickinson, Marilyn Monroe a Judy Garland. Pořádně hvězdná sestava. Moc vzoroví ale tihle chlapci a děvčata nebyli – zapletli se s politiky (Kennedy) i s mafiány.A jak tohle všechno souvisí s Rigolettem? Spojitost Krysí smečky s „nevázanými“ poměry na dvoře mantovského vévody v 16. století pocítil režisér Michele Mayer, který si vydobyl ostruhy na broadwayských muzikálech; Rigoletto byl jeho operním debutem. S výtvarnicí scény Christinou Jones a kostýmů Susan Hilferty přemístil děj do neónového blikajícího Las Vegas 60. let minulého století, kostýmy jsou ve stylu tehdy módních pestrobarevných blyštivých sak, hraběnka Ceprano byla stylizována jako Marilyn Monroe. To vše určitě u Američanů rezonuje. Tím spíš, když průvodce přenosem Renée Fleming (stejně jako další podklady k inscenaci) i do těch nejvíce „zabedněných“ diváků „vtloukla“, co tímto posunem inscenátoři zamýšleli. Je na znalcích filmů a zpěváků popmusic té doby, aby rozklíčovali, kdo je kdo. Jak prozradili sólisté v rozhovorech o přestávkách, oni filmovou produkci „Krysí smečky“ pilně studovali. Vévoda – v bezvadném smokingu s bílým sakem a černým motýlkem – má být přímo Frank Sinatra, majitel „dokonalého hlasu“, ale i vyhlášeného kasina a návštěvník předměstského podniku, kde se u tyče předváděla polonahá krasavice, což je na puritánskou Ameriku veliký posun a scénka byla odměněna potleskem publika. (Když nějaké zpěvačce před časem „vyklouzlo“ na veřejnosti ňadro, žila z této aférky média týdny.) U tyče si (klukovsky rozpustile) zatančil i Piotr Beczala, operní Sinatro-vévoda. Zpíval ovšem na hranici svých možností a bez charismatu Sinatrova formátu. Nebylo zřejmé, koho vlastně v této komunitě opileckých hazardních hráčů ve společnosti exkluzivních prostitutek představuje Rigoletto navlečený do kolekce usedlých svetrů na knoflíky, z nichž ten první svými barevnými čtverci snad může evokovat harlekýnovský kostým komického, až zlomyslně mazaného sluhy z komedie dell’arte. Jak ale Harlekýn souvisí s Krysí smečkou a to celé s Rigolettem a proč se v roli šaška do „ této party“ zapojil a vévodovi sloužil – to je asi podstatná potíž této režisérské koncepce, v níž se hlavní postavou vlastně stává Vévoda. Režijní pojetí Rigoletta připravilo o identitu a motivaci pro jeho jednání. Nepomohlo ani to, že barytonista Željko Lučić má roli Rigoletta mnohokrát ozpívanou, v takto přesunutém Rigolettovi balancuje mezi zlovolně uštěpačným ironikem a milujícím otcem tak, až je obtížné poznat, která z těchto dvou tváří je skutečná a která jen maska. Při únosu byla Gilda nacpána do jakési egyptské „matrjošky“ z kouzelnické šou.Rigolettovu bláhovou dceru Gildu, která vévodovo rutinní vábení považuje za opravdovou lásku a osudově jí podléhá, ztvárnila Diana Damrau. Nicméně detailní záběry kamer jsou nemilosrdné a odhalovaly, že tato čtyřicetiletá pěvecky excelentní sopranistka je spíše oddanou matkou, která v přestávkovém rozhovoru nadšeně celému světu ukazuje svého druhorozeného ročního potomka, než naivní slečnou, která si své první milostné vzplanutí vzorně zapisuje do deníčku s červenými deskami uzavíratelnými zlatým zámečkem ve tvaru srdíčka.Když Sparafucile – s nádherným basem Štefan Kocán, jehož dlouze držené velké F při rozloučení s Rigolettem v druhém obrazu 1. dějství vyvolalo bouřlivý potlesk – naložil zavražděnou Gildu do kufru svého Cadillacu, největší napětí vyvolávala otázka, jak z toho kufru dokáže Diana Damrou zpívat. Nakonec se to nějak povedlo, ale jímavost této finální scény zůstala utopena v kufru auta.

Největším omylem byla stylizace hraběte Monterona do podoby arabského šejka, stejně jako jeho „poprava“ po mafiánsku zastřelením zezadu z revolveru.

Orchestr řídil mladičký Michele Mariotti, který měl – jako vždy – k dispozici bezchybně hrající orchestr.

Je otázka, nakolik lze akceptovat titulky v angličtině, které „přizpůsobovaly“ text italského originálu režijní koncepci. Rigoletto podle titulků už neplatil Sparafucilovi 20 skudů, ale dva litry, Monterone je výslovně jmenován jako šejk nebo „ten Arab“, a kumpáni unesli z Rigolettova bytu „famózní kotě“. (Kolísání překladu v českých titulcích mezi angličtinou a italštinou pak místy působily až komicky.)

Metropolitní opera jistě hledá modernější tvář – a je pravděpodobné, že nejen v Americe se bude tato prvoplánová aktualizace Rigoletta líbit.

U nás pochopitelně nemáme k dispozici takový pěvecký potenciál jako v Met a jakkoli to může znít troufale, například Jana Kališová v budějovické inscenaci Rigoletta, zejména v open-air verzi, která se hraje na Otáčivém hledišti v Českém Krumlově, postihla vzájemné vztahy postav i jejich charakteristiky výstižněji a plastičtěji (viz Operní panorama 6. 8. 2012 zde a 21. 1. 2013 zde).

Hodnocení autorky: 65%

***

Inspirace na dny příští

Petr Iljič Čajkovskij: Evžen Oněgin. Dirigent: Robin Ticciati, režie: Kasper Holten, scéna Mia Stensgaard, kostýmy Katrina Lindsay, světla Wolfgang Göbbel, video Leo Warner, animace Lawrence Watson, choreografie Signe Fabricius. Účinkují: Taťána – Krassimira Stoyanova, Evžen Oněgin – Simon Keenlyside, Olga – Elena Maximova, Lenskij – Pavol Breslik, Gremin – Peter Rose, Larina – Diana Montague, Filipěvna – Kathleen Wilkinson, Triquet – Christophe Mortagne. Orchestr a sbor Královské opery. Přímý přenos z Královské opery v Londýně, Bio OKO, středa 20. února 20:15 hod.

Antonín Dvořák: Čert a Káča. Diriguje Petr Šumník, režie Lubor Cukr, choreografie Martin Tomsa, scéna Martin Černý, kostýmy Roman Šolc. V hlavních rolích Ilona Kaplová/Simona Mrázová, Zdeněk Kapl/Jan Morávek, Juraj Nociar/Michal Pavel Vojta, Katarína Jorda Kramolišovová/Kataríná Vovková, Dalibor Hrda/Petr Soós a další. Slezské divadlo Opava. Premiéra neděle 24. února 2013.

***

Giuseppe Verdi:
Nabucco
Dirigent: Nicola Luisotti
Režie: Daniele Abbado
Scéna a kostýmy: Alison Chitty
Světla: Alessandro Carletti
Choreografie: Simona Bucci
Video: Luca Scarzella
(přímý přenos do kin 13. února 2013 ve 20:00 hodin La Scala, Milán – Bio Oko Praha)

Nabucco – Leo Nucci
Ismaele – Aleksandr Antonenko
Zachariáš – Vitalij Kowaljow
Agigail – Liudmyla Monastyrska
Fenena Veronica Simeoni

www.teatroallascala.org
www.izive.net

***

Giuseppe Verdi:
Rigoletto
Dirigent: Michele Mariotti
Režie: Michael Mayer
Scéna: Christine Jonse
Kostýmy: Susan Hilferty
Světelný design: Kavin Adams
Choreografie: Steven Hoggett
Premiéra 28.ledna 2013 The Metropolitan Opera New York
Met: Live in HD 16. února 2013

Vévoda mantovský – Piotr Beczala
Gilda – Diana Damrau
Sparafucile – Štefan Kocán
Maddalena – Oksana Volkova
Monterone – Robert Pomakov
Borsa – Alexander Lewis
Marullo – Jeff Mattsey
Hrabě Ceprano – David Crawford
Hraběnka Ceprano – Emalie Savoy
Giovanna – Maria Zifchak
Páže – Catherine Choi