Operní panorama Heleny Havlíkové (106)

Festival Opera 2013: 
 – Vykořeněný Martinů
 – Ve Stavovském na Orfea raději nesmeky
– Opera 2013 – bilance 
*** 
Vykořeněný Martinů
Vedle brněnského VCHODu (Výzkumné centrum hudebního/operního divadla) se na festivalu Opera 2013 představil další soubor spjatý s naším uměleckým školstvím – N.O.S (jeho název je založen na stejném principu, když jej také tvoří první tři písmena slov Netradiční operní studio). Založila ho ukrajinská dirigentka Valentina Shuklina, která v Praze vystudovala dirigování na HAMU. Inscenace je ovšem projektem, na kterém se podílejí nejen studenti různých kateder Hudební a taneční fakulty pražské AMU, ale i fakulty divadelní.

Divadlo za bránou, opera – balet o třech dějstvích Bohuslava Martinů, měla premiéru v roce 1936 v Brně. Dílo, které Martinů komponoval v Paříži v polovině 30. let, je na hony vzdálené tradičním operním schématům. Martinů jím pokračuje v linii lidového hudebního divadla spolu s Hrami o Marii, Hlasem lesa a Veselohrou na mostě. Propojil v nich se smyslem pro hravost v koexistenci s martinůovskou českou zemitostí a vroucností inspirace komedií dell´arte, lidovými písněmi, a jarmarečním divadlem. Výsledkem je volné, jakoby improvizační řetězení variací scének a situací italské komedie s jejími typickými postavami, zasazené ovšem do českého venkovského prostředí s českými a moravskými lidovými verši a písničkami z Erbenovy, Bartošovy a Sušilovy sbírky – to vše ve formě, která kombinuje balet, resp. pantomimu v 1. dějství a operu (i s mluvenými částmi) ve druhém a třetím.

Oproti Špalíčku nebo Hrám o Marii se v Divadle za bránou Martinů ne zcela podařilo „bezešvě“ propojit českou tradici lidového divadla a písní s kulturně dosti odlišnou poetikou komedie dell‘arte a deburauovské pantomimy. Bohužel produkce N.O.S.u v režii a choreografii Radima Vizváryho a na scéně a s kostýmy Jozefa Hugo Čačka tento problém ještě zvýraznila, kdy nad folklórní ukotvenosti Martinů v lidové písni zvýraznila v našem prostředí vlastně cizorodé prvky. Divadlo za bránou se rozpustilo v jakémsi podivném „euroguláši“ nebo telešou nevalné chuti, kde pankáči s oranžovými číry se s poetikou Martinů míjeli na míle, jakkoliv se inscenátoři pokusili uplatnit i domorodé „cifrování“.

Dirigentka Valentina Shuklina měla s komorním orchestrem Quattro, sborem Bubuzera i sólisty hodně práce a partitura vyzněla těžkopádně. Nová scéna sice nemá dobrou akustiku, ale vybavení sólistů mikroporty svědčilo spíše o tom, že bez nich by ani redukovaný orchestr (oproti originální partituře na 26 hráčů) nepřezpívali – a mikroporty navíc zvýraznily hlasové nedostatky a špatnou deklamaci, nejvýrazněji u Kolombíny. Taneční, pantomimičtí kolegové sólistů se projevili výrazně profesionálněji.

Před dvanácti lety přivezla (na 5. ročník festivalu Opera 2001) Martinů Divadlo za bránou ostravská opera, která v hudebním nastudování Paola Gatta, v režii Michael Taranta a choreografii Igora Vejsady s humorem, vtipem, nadsázkou, parodií, ale i lyrikou vyhmátla onu typickou „vůni“ martinůovské adaptace našeho hudebního folklóru.

Hodnocení autorky recenze: 45 %

*** 

Ve Stavovském na Orfea raději nesmeky

Závěr festivalu Opera 2013 se časově protnul s druhou premiérou opery pražského Národního divadla, která uvedla ve Stavovském divadle Orfea a Eurydiku (1762) Christopha Willibalda Glucka, Oživení mozartovského repertoáru ve Stavovském divadle právě Gluckovou operou je zcela na místě. Národní divadlo Orfea nastudovalo naposledy v roce 1959. Nejslavnější reformní opera světoběžníka Glucka prošla od svého vzniku mnoha proměnami. Z mnoha možností, které dnes uvádění Orfea a Eurydiky nabízí, inscenátoři zvolili kombinaci, která především vychází z možností běžného provozu souboru opery Národního divadla: hraje se vídeňská verze (v italštině), ovšem s barytonovou transpozicí partu Orfea původně určeného pro altového kastráta a s orchestrem obsazeným současnými nástroji v komorním obsazení.

Libreto na motivy antického mýtu o pěvci a básníkovi Orfeovi, který svým podmanivým zpěvem a láskou vysvobodí z podsvětí svou milovanou ženu Eurydiku, napsal italský literát Ranieri Calzabigi. Řecký mytologický Orfeus po nedodržení podmínky, že se cestou z podsvětí nesmí za Eurydikou ohlédnout, ji nadobro ztrácí v říši stínů a sám pak musí bloudit světem. Gluckův a Calzabigiho osvícenský Orfeus se také ohlédne (důvodem však není nedůvěra v bohy nebo obava, zda Eurydika neumdlévá, ale docela „obyčejná“ manželská hádka), ale Amor uzná, že Orfeus dost trpěl pro jeho slávu, Eurydiku mu vrací a opera končí zpěvem na oslavu lásky, krásy a věrnosti.

Hudební nastudování bylo svěřeno Janu Lathamu-Koenigovi, který v případě Tristana a Isoldy (2010) vyburcoval orchestr Státní opery k mimořádnému výkonu a vstoupil i do diskusí kolem slučování árodního divadla se Státní operou, kdy spolu s Elaine Padmore nabídl, že by se pokusili podílet na uměleckém vedení Státní opery (kde v roce 2011 ještě dirigoval Trubadúra). Tentokrát jeho pojetí Gluckovy „krásně jednoduché“ partitury mělo sice při první premiéře řád, ale postrádalo propracovanost výrazu a napětí. Druhá premiéra ovšem v orchestru vážně trpěla neodpustitelnými chybami především hráčů na trubku a špatnou sehraností smyčcové sekce.Scénická podoba je dílem divadelníků s bohatými mezinárodními zkušenostmi – přesto se Orfeus nestal očekávaným vrcholem festivalu, jakkoliv mu přecházely jistě složité technické přípravy.

Režisér a scénograf Hartmut Schörghofer antický mýtus přenesl do blíže nespecifikované současnosti – alespoň podle kostýmů Corinny Crome soudě, kdy Orfeus stejně jako sbor (ženy i muži) mají bílou košili, černé kalhoty a černé polobotky, Orfeus se na začátku navíc navlékne do šatů po mrtvé Eurydice, sbor střídá celočerné oblečení. Amor, zde dublovaný tanečníkem, má kontrastní ostře červený kalhotový kostým a Eurydika oranžové „antikizující“ šaty.