Operní panorama Heleny Havlíkové (152)

  1. 1
  2. 2

Týden od 3. do 9. února 2014
Rusalka z Met i na pražském náměstí Republiky
– Inspirace na dny příští
***

Rusalka se stala první českou operou, kterou zařadila newyorská Metropolitní opera do svých přímých přenosů v HD kvalitě. V sobotu zazněla do celého světa – do 1900 kin v šedesáti čtyřech zemích, z toho v České republice do dvaceti osmi kin ve dvaceti čtyřech městech. A mnohá u nás zařadila do svých programů i reprízy. Skrze příběh tajemné vodní víly se Antonín Dvořák na sklonku života v Rusalce vnořil do hlubiny zákrutů lidské mysli a paměti v kongeniálním mistrovském zhudebnění, ve kterém vyjádřil věčný svár přírodních, pudových sil a světa lidí. Záleží na nastavení diváka, s kterou úrovní jeho mysli a duše bude Rusalka rezonovat – zasaženi však jsou všichni.

Jaroslav Kvapil v libretu propojil pohádkový motiv vodní víly zamilované do člověka, opakovaně použitý v literatuře (de la Motte-Fouqué nebo Andersen, též Hauptmann) i opeře (Lortzing, Rozkošný, Dargomyžskij) a korespondující se symbolistní atmosférou konce století, s jeho ozvuky v domácích pohádkách a Erbenových baladách. Dvořák byl libretem nadšen a operu s podtitulem lyrická pohádka zkomponoval mimo jiné na své letní usedlosti ve Vysoké u Příbrami s nedalekým lesním jezírkem, považovaným za jeden z inspiračních podnětů k opeře. Přírodu Dvořák miloval celý život a hudební obraz přírodních scenérií a proměnlivých nálad dokázal vyjádřit s jemnou barevností i dramatickou silou přírodních živlů. Úspěšná premiéra, ohrožovaná výměnou vedení a stávkou orchestru, se uskutečnila 31. března 1901 v Národním divadle v Praze pod taktovkou Karla Kovařovice.S Rusalkou jen v tomto roce „po svém“ zachází ve světě na patnáct divadel od Moskvy přes Bydhošť nebo Monte-Carlo po Chicago. A tato celkově čtyřicátá první nejhranější opera světového operního repertoáru zazní jen letos v osmdesátce představení včetně tak prestižních scén, jako je mnichovská Státní opera, berlínská Komická opera nebo Vídeňská státní opera, která shodou okolností den po přímém přenosu z Met v neděli 9. února také nabídla do celého světa přímý přenos své nejnovější premiéry Rusalky jako internetový stream.

Ke každému uvedení české opery ve světě je dobré přistupovat pozitivně. Vedle oprávněného dobrého pocitu národní hrdosti, který nemusí být spojený jen s našimi úspěchy na olympijských hrách a jiných sportovních podnicích, je užitečné sledovat, jak v jiném kulturním prostředí je dílo, u nás považované za národní kulturní klenot, vnímáno.

Je Dvořákova Rusalka rodinná pohádka o krásné víle a princi, jakkoli tragická? Nebo v návaznosti na Paracelsia a hlavně na Freudovu psychoanalýzu syrově rozkrývá pohádkový syžet až na dřeň odtabuizovaných základních pudů a instinktů, obvykle zašifrovaných tak, aby tolik nezneklidňovaly, kdy touha není totožná s láskou a pohled za zrcadlo či dokonce průnik do jiného teritoria se platí krví.

Mnohé evropské, zejména německé interpretace někdy až brutálním způsobem vnášejí do Rusalky sex a krev a zaměřují se jednoznačně na dospělé diváky. Američané milují Rusalku tradiční. Pro přenos ponechala Met čtvrté obnovené nastudování Rusalky z roku 1993 rakouského režiséra Otto Schenka. Ve výtvarném řešení (scéna Günther Schneider-Siemssen, světla Gil Wechsler) se pro realisticky ztvárněný lesní palouk s jezerem a zámek s měkce rozechvělými romantickými stíny inspirovali krajinomalbami, jak je známe třeba z pláten Gustava Courbeta nebo Camilla Corota a dalších zvěstovatelů impresionismu. Schenkově koncepci nelze upřít upřímnou snahu „jen“ ctít autorovy záměry. Často hodně doslovně: ve chvíli, kdy Princ zpívá, jak mu z unavené ruky padá zbraň, mu skutečně na zem spadnou luk a šípy, žínky názorně předvádějí, jak bude Vodník za své laškování vytahán za uši, a Rusalka rukama poukazuje, že byl zneuctěn její klín. Ovšem světelné proměny, když se například nad jezerem „rdí jitřní záře“, byly krásné. Jindy se ale v takto realisticky koncipovaném scénickém řešení inscenátoři dopouštěli odchylek, které jsou pro našince těžko akceptovatelné. Téměř nepochopitelné jsou od tvůrců pod vedením rakouského režiséra z „našeho“ společného středoevropského prostoru zejména ruské kostýmy zámeckých hostů na svatbě s baletem místo zámecké polonézy. A pouze balet vidíme na jevišti také při sboru Květiny bílé po cestě, zpívaném za scénou.Mladý kanadský dirigent Yannick Nézet-Séguin (o němž Met uvažuje jako o nástupci legendárního Jamese Levina) ctí „symfonický“ tah Rusalky v široce klenutých liniích, kontrastech lyrických, vzrušeně dramatických, ale i odlehčeněji humorných míst prostřednictvím dynamiky, temp a výrazu. Měkkosti a lahodnosti zejména legendárního nastudování Zdeňka Chalabaly na nahrávce z roku 1961 s excelentní Miladou Šubrtovou v hlavní roli však nedosáhl. A postřehnout jsme tentokrát mohli i u tak vycepovaného orchestru, jakým Met bezesporu je, ne zcela dokonalé nástupy. A zůstává otázka, nakolik otevření u nás tradičních škrtů zejména v třetím dějství celkové vyznění opery skutečně obohacuje.

Milé bylo, že si v rozhovorech o přestávkách nikdo nestěžoval na češtinu jako „nezpěvný“ jazyk i přes shluky konsonant. Bylo zřejmé, že všichni sólisté velmi dobře znají význam textu – svého vlastního i ostatních postav. I v přenosech do českých kin byly ponechány anglické titulky. Množství toho, co bylo „ztraceno v překladu“, tentokrát ještě zřetelněji svědčilo o tom, že překlad je jen pomůckou pro orientaci v ději. Postihnout podstatu libreta nedokáže – mějme to na paměti. Přeložit „čury mury fuk“ jako abrakadabra sice lze, ale jen s velkým ochuzením českých konotací tohoto zaklínání.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Dvořák: Rusalka (Met New York)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na