Operní panorama Heleny Havlíkové (184)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Přitom je z mimořádně dlouhé řady nahrávek písní v podání Wolfganga Holzmaira zřejmé, že jeho charakteristika jako „nekorunovaného krále“ písní, jak uvádí festivalová programová brožura a jak je zřejmé z Holzamairova životopisu včetně jeho pedagogického působení, má své svrchované oprávnění. Na Dvořákově Praze však ani atmosféra kostela sv. Františka v Anežském klášteře se střídáním různých barev nasvícení nepomohla zbavit se dojmu, že Holzmair působil unaveně, bez energie, zasmušile. Ačkoli tři čtvrtiny programu zpíval repertoár, který má dokonale zažitý, bylo až zvláštní, že se během celého koncertu natolik soustředil sám na sebe, až úzkostlivě hlídal dokonalost oblého hlasu a jemných výšek, že se prakticky vůbec nepodíval do publika, pravda prořídlého. Nedařilo se mu tak navázat kontakt s posluchači, který je při interpretaci písní klíčový. Tuto překážku prohloubila i absence textu písní v programové brožuře včetně překladu pro české i zahraniční publikum. Intenzivnější náboj do koncertu nevnesl ani americký klavírista Russell Ryan.Holzmair dramaturgii koncertu sestavil jako průřez písňovou tvorbou mistrů tohoto žánru, Franze Schuberta, Gustava Mahlera a Richarda Strausse, přičemž první půli směřoval k tématu noci, zatímco druhou věnoval písním na lidovou poezii. Třebaže sympaticky zařadil do svého recitálu pro Dvořákovu Prahu české autory – sedm částí z Písniček na jednu stránku Bohuslava Martinů a šest z Moravské lidové poesie v písních Leoše Janáčka – pojal jejich interpretaci příliš vážně. Pouze Janáčkův Oříšek léskový a Mahlerův Hans und Grete vnesly oživující kontrast do koncertu, který měl jen vlažný posluchačský ohlas.

Hodnocení autorky: 60 %
***

Hasseho L’Ipermestra v Českém Krumlově
Zarputilost Ondřeje Macka, který se svým souborem barokní hudby Hof Musici objevuje a uvádí v život zapomenuté opery seria a další hudebně-dramatická díla osmnáctého století, je opravdu tvrdošíjná. Samostatně nebo v rámci Festivalu barokních umění v zámeckém divadle českokrumlovského zámku již uvedl například Hasseho serenatu Enea in Caonia, operu seria Tito Vespasiano, Vivaldiho holdovací serenatu L’Unione della Pace, e di Marte, dramma per musica Orlando finto pazzo nebo operu Argippo.

Hlavním bodem programu letošního sedmého ročníku Festivalu barokních umění byla novodobá premiéra opery Johanna Adolfa Hasseho (1699–1783) L’Ipermestra na libreto nejvýznamnějšího básníka opery seria Pietra Metastasia. Jak je „pleno titulo“ uvedeno v záhlaví libreta, opera vznikla „u příležitosti přešťastného sňatku Nejjasnější Arcivévodkyně Marie Anny rakouské, infantky španělské, královské princezny uherské, české a obojí Sicílie s jeho Nejjasnější Výsostí Knížetem Karlem Alexandrem lotrinským, z Baru &c. z rozkazu Jejího Královského Veličenstva Marie Terezie, královny uherské, české, &c. &c. &c.“. Uvedena byla ve vídeňské dvorní opeře jako součást oslav tohoto sňatku 8. ledna 1744. Že si rakouský dvůr objednal operu právě u Hasseho, nebylo nijak překvapivé. Hasse patřil od svých šestadvaceti let neuvěřitelných téměř pět desetiletí k vyhlášeným úspěšným skladatelům nejen v rakouských a německých zemích, ale i v Itálii, Londýně nebo Paříži. Hasseho dílo měl v úctě i jeho současník Johann Sebastian Bach nebo o šedesát let mladší Wolfgang Amadeus Mozart.

L’Ipermestra je typická opera seria pro šest sólistů důrazem na pěveckou virtuozitu tří pětidílných árií propojených recitativy. Metastasiovo libreto, zhudebněné mimo jiné pak i Josefem Myslivečkem, čerpá z antické mytologie, která patřila k hlavním námětovým zdrojům opery seria. Hyperméstra byla nejmladší z padesáti dcer krále Danaa. Podle věštby hrozila Danaovi ztráta trůnu i života od jednoho z padesáti synů jeho bratra Aigypta, kteří se měli pro stvrzení míru mezi bratry oženit s padesáti Danaovými dcerami. Danaos proto přikázal dcerám, aby o svatební noci své ženichy zavraždily. Všechny poslechly (a musejí za trest v podsvětí věčně nosit vodu do bezedných nádob) – kromě Hyperméstry, která svého manžela Lynkea uchránila před smrtí. Právě Hyperméstřina oddanost otci a zároveň láska k určenému manželovi tvoří osu příběhu s povinně šťastným koncem, ve kterém je Danaos přemožen láskou, šlechetností a ctností Hyperméstry, předává jí královskou korunu a přeje další život s Lynkeem.

Třebaže opera vznikla pro rakouský dvůr a je na ní znát zkušenost mistra vrcholné opery seria, jde o řemeslně dobře ušitou dobovou operní „konfekci“. Byly to pěvecká bravura, ale i divadelní podívaná, které dodávaly barokní opeře na atraktivnosti.

Dlouhodobým a stabilním cílem souboru Hof Musici pod vedením cembalisty Ondřeje Macka a v režii Zuzany Vrbové je vrátit na jeviště původní barokní operu za doprovodu orchestru s autentickými barokními nástroji, respektive jejich kopiemi – a s pěvci, kteří se co nejvíce v interpretaci přiblíží zvukovému i hereckému projevu zpěváků, jak předváděli své umění před třemi staletími pro potěšení a zábavu na území bývalé habsburské monarchie. Těžko říci, jak byla třeba právě L‘Ipermestra ve své době uváděna – dozajista v prostorách honosnějších, než je malé zámecké barokní divadlo českokrumlovského zámku, a v provedení sólistů (včetně kastrátů) i hráčů, kteří měli virtuózní pěvecký styl dokonale zažitý a jejichž renomé je předurčilo k vystupování před vídeňským dvorem při takové příležitosti.Podobně jako v případě dřívějších produkcí Hof Musici, lze zopakovat, že jejich uvedení prezentovalo ten z možných přístupů k opeře seria, který se přísně drží interpretačních pouček vyčtených z dobových pramenů. L‘Ipermestra zazněla prakticky bez škrtů v délce tří hodin hudby (plus dvě přestávky), v dekorativních barokních kostýmech se schematickým kánonem barokní gestiky a sošných postojů postav. Sólisté zaslouží uznání, že zvládli dlouhé mnohomluvné recitativy i standardní třídílné árie s jen střídmě zdobeným opakováním, kterých měla většina rolí čtyři až pět. Sopranistka Jana Dvořáková (Ipermestra), mezzosopranistka Veronika Mráčková Fučíková (Linceo), basbarytonista Ivo Michl (Danao) v hlavních rolích, ale i sopranistka Olga Vít Krumpholzová (Elpinice), tenorista Pavel Valenta (Plistene) a barytonista Zdeněk Kapl (Adreasto) bezesporu ovládají základy pěvecké techniky i stylu opery seria, ale v kontextu dnešní provozovací praxe jim zatím chybí bohatší a výraznější vyjádření afektů, na kterých jsou árie postaveny. Také hra orchestru postupně ustrnula v jednotvárnosti, kterou narušovaly bohužel spíše nepřesnosti v nástupech než propracovanost výrazu. Krumlovské divadlo s unikátní scénickou mašinérií v šeru svíček však dodalo tomuto nastudování punc autentičnosti, pokud na tvrdých lavicích byli diváci ochotni zapomenout na uspěchané tempo dvacátého prvního století.

Hodnocení autorky: 70 %
***

Inspirace na dny příští
Gioacchino Rossini: Lazebník sevillský. Hudební nastudování Carlo Montanaro, režie Damiano Michieletto, scéna Paolo Fantin, kostýmy Silvia Aymonino, světla Fabio Barettin, sbormistr José Luis Basso. Osoby a obsazení: Hrabě Almaviva – René Barbera, Doktor Bartolo – Carlo Lepore, Rosina – Karine Deshayes, Figaro – Dalibor Jenis, Basilio – Orlin Anastassov, Fiorello – Tiago Matos, Berta – Cornelia Oncioiu. Orchestr a sbor Národní pařížské opery. Přímý přenos ve Francouzském kulturním institutu v Praze ve čtvrtek 25. září 2014 v 19.30 hodin.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Hodnocení

Vaše hodnocení - Dvořák: Alfred (Dvořákova Praha 2014)

[Celkem: 3    Průměr: 5/5]

Vaše hodnocení - Festivalová ouvertura -Musica Florea (Dvořákova Praha 2014)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Vaše hodnocení - W.Holzmair, R.Ryan (Dvořákova Praha 2014)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Vaše hodnocení - Hasse: L’Ipermestra (Festival barokních umění Český Krumlov 2014)

[Celkem: 1    Průměr: 5/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na