Operní panorama Heleny Havlíkové (197)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Také Linda Keprtová ve své režii respektovala hierarchii složek tohoto operního stylu a soustředila se hlavně na propracování hereckého výrazu jednotlivých postav tak, aby podpořila jejich charakter i emoční stav. Scéna Evy Jiřikovské je v zásadě jednoduchá – dominuje jí velká, téměř čtyřmetrová trychtýřovitá konstrukce z trubek, jejíž zmenšenou podobu v podobě krinolíny nosily pod sukněmi dámy z vyšších vrstev, aby byly „in“ podle tehdejší (nepohodlné) španělské módní vlny. Na jevišti je tato obří „klec“ postupně Westminsterským palácem i pevností Fotheringhay, zahradou, vězením i popravištěm. A nakonec v působivém finále i obří krinolínou, když se na konstrukci snese látková „sukně“, která překryje popravenou Marii a z „úzkého pasu“ trychtýře se triumfálně vztyčí Alžběta. Princip krinolíny opakovaly také kostýmy Evy Jiřikovské působivě vycházející ze stylizace dobové konstrukce dámských šatů ve tvaru dvou kuželů zasazených užší stranou do sebe s rukávy rozšířenými v ramenou, skládaným okružím, staženým pasem a sukní podepřenou obručemi.Režisérka volila jednoduché, ale výstižné prostředky a střídmé akce tak, aby použité znaky nabývaly mnohačetné významy: Mariiny vzpomínky na šťastné mládí opakovaně vizualizuje Mariina multiplikovaná podoba od malé dívky po slečnu. Alžbětinu závislost na rádcích pak vystihuje pevné sevření, ve kterém královnu „vlečou“ Vilém Cecil a Jiří Talbot. Rozsudek smrti pak Alžběta podepisuje na zádech hraběte z Leicestru. Některé nápady ale byly méně srozumitelné – třeba proutěné metly v barvě Mariiných rusých vlasů. A propracovanost světelného designu narušovaly stíny trubek z konstrukce na obličejích těch, kteří se ocitli uvnitř.

Z alternativ obsazení hlavních ženských rolí – soprány nebo mezzosoprány – zvolili v Ostravě pro premiéru kombinaci Marie Stuartovny v podání sopranistky Jany Šrejmy Kačírkové a Alžběty I. mezzosopranistky Jany Kurucové.

Jana Šrejma Kačírková, která dosud jako jediná získala cenu Thálie ve dvou po sobě jdoucích letech (Julie v ostravské inscenaci Romea a Julie v roce 2012), zazářila už v prvním dílu donizettiovského triptychu – v Anně Boleynové. A svoji vůdčí pozici u nás suverénně potvrdila i v roli Marie Stuartovny, další královny, která také skončila na popravišti (a která byla matkou Mariiny sokyně Alžběty). Kačírkové technicky výborně zvládnutý pružný a hbitý koloraturní soprán získává na objemu a barevnosti, takže jí dovoluje ještě více rozšířit škálu výrazu od intimních vyznání do vášnivě dramatických poloh. Sólistka tak vytvořila mnohovrstevnatý portrét skotské královny jako panovnice sebevědomé i ponížené vězením, ženy opuštěné, zoufalé, se záblesky naděje, radosti z krásy přírody i milostného citu k hraběti z Leicesteru. Její výkon vygradoval ve velké zpovědi Talbotovi, vystřídaný strachem ze smrti, který vyústí ve vyrovnanost a víru v boží odpuštění nejen pro ni, ale i pro tu, která ji ponížila a odsoudila.

Mariinu sokyni, anglickou královnu Alžbětu I. vytvořila jako ostravský host sólistka Deutsche Oper Berlin, slovenská mezzosopranistka Jana Kurucová. Její mezinárodní zkušenosti byly zřejmé. Ani ona nezpívala brilantní tirády koloratur jako pouhou pěveckou gymnastiku, ale jako prostředek pro vyjádření charakteristiky pyšné a hrdé ženy, která má zdánlivě vše – bohatství, respekt, a moc, s níž rozhoduje o osudech druhých – a přece strádá závistí vůči Marii. I v Ostravě se střet obou panovnic stal jedním z vrcholů inscenace.Luciano Mastro jako Robert s vylehčenou technikou belcanta spíše zápasil a Jakub Kettner v roli Viléma Cecila a Jan Šťáva jako Jiří Talbot vytvořili oběma protagonistkám odpovídající partnery.

Pro ambiciózní plán Donizettiho tudorovské trilogie má zatím ostravská opera nejen excelentní představitele klíčových rolí, ale i dobré dirigenty, schopný orchestr a sbor a režiséry, kteří dokáží skloubit respekt k dílům s uměním současné divadelní interpretace stylu založeného na pěveckém mistrovství.

Premiéra Marie Stuartovny ještě posílila vůdčí postavení, do kterého se Národní divadlo moravskoslezské u nás v posledních letech vypracovalo. Vyprodaná premiéra a nadšené ovace potvrzují, že systematickou práci na kvalitě oceňují i ostravští diváci.

Hodnocení autorky: 95 %
***

Legenda o Kateřině z Redernu
Další původní českou soudobou operní novinkou, která obohatila letošní Rok české hudby, je Legenda o Kateřině z Redernu. Přes zkušenosti a mezinárodní úspěchy to bylo pro Sylvii Bodorovou první dokončené dílo v tomto žánru. Premiéra v libereckém Divadle F. X. Šaldy se uskutečnila 19. prosince 2014.Opera vznikla z iniciativy Martina Otavy. Když před (loňským) stotřicátým výročím výročím otevření budovy libereckého divadla, ještě jako zdejší ředitel, promýšlel zadání nové opery, vycházel z racionální úvahy, že regionální téma vázané na libereckou oblast s obecněji platným přesahem může mít marketingový potenciál oslovit liberecké publikum. Odtud vzešel impulz pro ústřední postavu, hraběnku Kateřinu z Redernu, regentku panství Frýdlant, Liberec a Zwiadów v bouřlivé přelomové době počátku sedmnáctého století.

Otava se vyjádřil, že měl v osobnosti Sylvie Bodorové od začátku jasno. Oceňoval u ní především její schopnost vystavět hudební architekturu díla, jak je v jejích vokálních kompozicích zřejmé z jejích oratorií Juda Maccabeus pro Pražské jaro 2002 a Mojžíš pro Smetanovu Litomyšl 2008.

Jak dobře věděli skladatelé i libretisté úspěšných oper minulých století, klíčový je výběr tématu a zpracování libreta a jeho zhudebnění tak, aby spojení hudby, zpěvu, slova do dramatických situací spolu s výtvarným řešením bylo propojeno optimálně ve vzájemné synergii. Tuto specifickou náročnost operního žánru jako vrcholu kompoziční práce si Bodorová dobře uvědomovala: „Je to jako stavět katedrálu – vše musí být dobře uděláno od základního rozvrhu a dramatických linií až po drobný detail na fasádě boční lodi… Autor musí být také dramaturg scény … propojení dramatu s hudbou, myslet pořád na to, co se odehrává na scéně, nenechat se unést pouze hudbou.“

Otava i Bodorová vyšli z knihy o působení rodu Redernů v Čechách od historika Milana Svobody. Doložená fakta ze života Kateřiny z Redernu (asi 1564–1617), jejího manžela Melchiora, který zemřel v roce 1600 při válečném tažení v Uhrách, jejich syna Kryštofa, ale i Albrechta z Valdštejna, který získal panství Redernů dva roky po bitvě na Bílé hoře, se ale pro Otavu i Bodorovou staly východiskem částečně fiktivního příběhu v době složitých politických, náboženských a společenských konfliktů, které zasáhly celou Evropu prvního třicetiletí sedmnáctého století u nás s předbělohorskou vládou Rudolfa II. a pobělohorskou rekatolizací císaře Ferdinanda II.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Hodnocení

Vaše hodnocení - Donizetti: Maria Stuarda (NDM Ostrava)

[yasr_visitor_votes postid="142059" size="small"]

Vaše hodnocení - Bodorová: Legenda o Kateřině z Redernu (DFXŠ Liberec)

[yasr_visitor_votes postid="142061" size="small"]

Vaše hodnocení - J.D.Flórez & PKF -Ch.Franklin (Praha 22.12.2014)

[yasr_visitor_votes postid="143218" size="small"]

Mohlo by vás zajímat