Operní panorama Heleny Havlíkové (2)

Týden od 4. do 10. října 2010

°Legendární tradiční Bohéma z Covent Garden přistižena při nedůslednostech
°Zpívání na lanech v MET – proč?

***

Legendární tradiční Bohéma z Covent Garden přistižena při nedůslednostech

Multikina City Cinema v Praze, Plzni a Pardubicích v rámci svého programu CineMaestro se záznamy operních inscenací z londýnské Královské opery tentokrát zařadila Pucciniho Bohému. Byla jistě balzámem pro ty, kteří milují operu inscenovanou v podobě, která co možná nejvíce tzv. respektuje partituru. Legenda mezi světovými režiséry, John Copley, který sám sebe označuje mezi soudobými operními režiséry za dinosaura, si vybudoval svoji pozici na zdánlivě nejjednodušším principu: inscenovat to, co zamýšlel skladatel a libretista. Když je ve veristické opeře předepsáno, že děj se odehrává v Paříži kolem roku 1830, Copley se snaží tuto instrukci naplnit. Dodejme, že natolik úspěšně, že jeho inscenace Bohémy, která měla premiéru v Královské opeře v roce 1974, se na repertoáru udržela víc než 30 let, Figarova svatba z roku 1970 21 let a Cosi fan tutte (1967) 24 let! Covent Garden se vloni rozhodla onu Copleyho Bohému z roku 1974 obnovit. A vzdala tak hold šedesátiletému výročí Copleyovy služby opeře. Nelítostné kamery počátku 21. století ale zabíraly detaily, které přistihují tohoto obhájce autenticity při nedůslednostech: chudá švadlenka Mimi by si měla sundat dlouhé nalakované umělé nehty, těžko si představit, že věčně hladoví umělci nechají v kavárně Momus na stole nedotčené pochoutky nebo že se vzácnou baketou hrají tenis. Alespoň dle záznamu v kině dal hlavní smysl pokračování inscenace mladý dynamický litevský dirigent Andris Nelsons a dokonale hrající orchestr Královské opery. Sopranistka Hibla Gerzmava, původem z Abcházie, má pro Mimi plný barevný soprán, podobně jako rumunský sólista Teodor Ilincai pevný hutný tenor pro Rudolfa. Ovšem ona alchymie vztahu mezi nimi příliš nefungovala, nejiskřilo to ani mezi Innou Dukach a Gabrielem Vivianim jako Musettou a Marcellem, jakkoli všichni zpívali výborně. Nicméně i v této konstelaci finále Bohémy zafungovalo a diváci v kině na konci posmrkávali.

Zpívání na lanech v MET – proč?

Napjatě očekávanou událostí bylo minulý týden Zlato Rýna Richarda Wagnera, kterým v sobotu zahájila letošní – už pátou, u nás čtvrtou – sezónu přelomového fenoménu novodobé operní inscenační praxe, přenosů do kin newyorská Metropolitní opera. Odpolední představení tak viděli nejen diváci zaplněného hlediště MET, ale ve vysokém rozlišení a prostorovém zvuku i lidé v půldruhé tisícovce kin téměř padesátky zemí celého světa, u nás už 28 kin od Chebu po Hodonín.

Generální ředitel MET Peter Gelb se nechal hlasitě slyšet, že jde o nejnáročnější projekt v dějinách tohoto věhlasného divadla. Gelb pochopitelně nové nastudování Wagnerovy tetralogie Prsten Nibelungův líčí v superlativech. Zda jde o technologicky nejnáročnější projekt v dějinách MET může posoudit právě on, stejně jako údajně obrovské náklady na jeho realizaci, za které je zodpovědný. Základní technologické řešení scény režiséra Roberta Lepage a scénografa Carla Filliona spočívá v důmyslném systému desítek obřích lamel, úzkých dlouhých panelů, které – vyrovnány na stojato těsně vedle sebe zaplňují celou výšku a šířku jeviště. Jednotlivé lamely se mohou s nekonečnou variabilitou plynule rozpojovat a vyklápět dopředu a dozadu pod nejrůznějšími úhly. Na takto vzniklé plochy pak inscenátoři promítají abstraktní i konkrétnější projekce.

Hodnotit inscenační koncept kompletní tetralogie po zhlédnutí teprve předvečeru – Zlata Rýna – by bylo opovážlivé. Na to si budeme muset počkat: Valkýra v květnu letošní sérii přímých přenosů z MET uzavře a Siegfried a Soumrak bohů jsou plánovány až na sezónu následující. Nicméně úvodní Zlato Rýna už něco naznačilo. Pokud MET chtěla ohromit vymoženostmi moderní techniky a akrobatickými kousky sólistů, tak ohromení v kině se nekonalo. Hned z několika důvodů:

Už barokní opera si potrpěla na úžasné a komplikované divadelní mašinérie včetně létající strojů – využívání divadelních zázraků v opeře není nic nového. A také dnešní inscenátoři jsou v popírání zemské přitažlivosti a vytváření iluzí vynalézaví; v tom má MET silnou konkurenci – abych zůstala u Wagnerovy tetralogie, připomenu její uvedení v Paláci umění ve Valencii v roce 2007 v nastudování performerské skupiny La Fura dels Baus: dcery Rýna se tu potápějí a metají kotrmelce ve velkých, na lanech vysoko nad podlahou jeviště zavěšených akváriích a vyzpěvují jen co vynoří hlavy z vody a vypustí z pusy vodní gejzír, bohové jsou prudce zvedáni a spouštěni na ramenech pojízdných jeřábů a Loge se vesele prohání na elektrokoloběžce.

Jenže moderní technologie, jakkoli zdánlivě všemocné, jsou pouze nástrojem pro vyjádření obsahu, které může být někdy silnější i na úplně prosté scéně. Technologická náročnost automaticky neznamená i vyšší uměleckou kvalitu. Moderními technologiemi a kaskadérskými výkony dnes ohromují v sofistikovanějších podobách megashow pop music nebo ceremoniály olympiád. Chce Metropolitní opera skutečně soutěžit se zahajovacími ceremoniály posledních olympiád? To nedává smysl. A má árie, kterou sólista odzpívá po cirkusácku zavěšený na laně ve výšce i vyšší uměleckou hodnotu jen proto, že rádi zatleskáme už jen jeho odvaze? Záběry ze zkoušek, které samotnému přenosu Zlata Rýna předcházely, byly v tomto směru více než výmluvné – autenticky zachytily zděšení, které se zračilo v tvářích představitelek Dcer Rýna, když viděly, co je čeká.