Operní panorama Heleny Havlíkové (209)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Týden od 16. do 22. března 2015
* Zmizelý Zápisník
* Hubička bez hubičky
* Inspirace na dny příští
***

Zmizelý Zápisník
Plzeň má od počátku této sezony nové Nové divadlo a hledá, jak možnosti nových divadelních prostorů předestřít veřejnosti. I když se do budoucna snad podaří odstranit závady jeho jevištních technologií, určitě nebude snadné najít zejména pro Malou scénu v rámci této budovy vhodný operní repertoár. Nový ředitel plzeňského divadla Martin Otava se rozhodl uplatnit v tomto, akusticky nevstřícném, prostoru svoji scénickou verzi Zápisníku zmizelého Leoše Janáčka, kterou s použitím dochovaných dobových textů vytvořil a také režijně nastudoval před lety na pražské HAMU. Janáčkův pěvecký cyklus pro tenor, alt, tři ženské hlasy a klavír o mladíkovi, který se zamiloval do cikánky a opustil kvůli ní rodinu, Otava zasadil do hudebně-dramatické koláže, která dává nahlédnout do Janáčkových vztahů ke čtyřem jeho osudovým ženám – Zdeňce Janáčkové, Kamile Urválkové, Gabriele Horvátové a Kamile Stösslové. Tenorista, tedy Janíček ze Zápisníku zmizelého v tomto konceptu představuje Janáčka, jehož Podvědomí vyjadřuje stejně nalíčený a oblečený tanečník, zosobnění Inspirace ztvárňuje tanečnice. Podobně mezzosopránová Zefka ze Zápisníku je Kamila Stösslová a další tři ženy vytvářejí ostatní ženy z Janáčkova života. Všichni tak musejí nejen zpívat, zejména v případě tenoristy mimořádně pěvecky i výrazově náročný part, ale také mluvit a hrát. Nápad personifikovat Zápisník jako Mistrův intimní deník to sám o sobě  není špatný, ostatně tajemství autora veršů, které Janáčka ke vzniku tohoto písňového cyklu inspirovaly, a jeho vlastní vášnivé milostné vzplanutí ke Kamile Stösslové podnítily mnoho tvůrců k divadelnímu i filmovému ztvárnění. Jenže vlastní plzeňská realizace záměr zmařila svou nedotažeností. Otava z nejasných důvodů k Janáčkovi přidal jakýsi podivný „hudební mix“ z reproduktorů od církevní hudby po pop music, který vedle Janáčkovy hudby působil krajně nesourodě. Ne zcela správně načasovaný byl „timing“ gradace, která z hudebního, ale i dramaturgického hlediska jednoznačně směřuje k závěru Zápisníku s Janíčkovým rozhodnutím opustit svou rodinu vystupňovaným do dvou držených vysokých céček. Otava však poté pokračuje v dramatizaci dalšího Janáčkova života, který sice chronologicky následuje za kompozicí Zápisníku, ale takového vrcholu už nemůže dosáhnout – tím spíš, když je provázena ve srovnání s Janáčkem plytkou hudbou onoho mixu.Další oslabení dobře míněného záměru vyplývá z možností interpretace takového hudebně-dramatického tvaru. Útržkovité texty a jejich věrohodné herecké vyjádření celého komplikovaného, téměř padesátiletého oblouku peripetií a zvratů Janáčkových vztahů od první zamilovanosti do Zdeňky po závěr života, skladatelských pochybností, nadějí i radostí, to vše navíc v bezprostřední blízkosti diváků, by bylo hodně náročné i pro velmi zkušeného činoherce. Tenorista Tomáš Kořínek přitom musel navíc plynule přecházet z mluvy do zpěvu celého cyklu, což byl za daných podmínek sice úctyhodný výkon; ale tak, aby byly skutečně naplněny obě polohy této dvojrole, prakticky obtížně splnitelný jakýmkoli sólistou. Před podobně těžko uskutečnitelný úkol postavil Martin Otava trojici sopranistek, které se určitě dobře uplatňují ve sboru plzeňské opery, na přesvědčivější vyjádření tak vyhraněných ženských postav, jakými byly Zdeňka Janáčková, Kamila Urválková a Gabriela Horvátová, však pochopitelně nemají tolik zkušeností. Rovněž Jan Snítil je dozajista zkušený dirigent a korepetitor, na interpretaci klavírního partu v Zápisníku zmizelého to však nestačí. Se svou dvojrolí prakticistně prostoduché Kamily Stösslové a mezzosopránovým partem Zefky v Zápisníku zmizelého se tak nejsnáze vyrovnala Jana Foff Tetourová. Hodnocení autorky: 50 %
***

Hubička bez hubičky
Po objevném Ullmannově Pádu Antikrista Moravské divadlo uvedlo Hubičku Bedřicha Smetany (premiéra nového nastudování byla 13. února 2015, recenze je psána ze sedmého představení 17. března 2015). V kontextu dramaturgie olomouckého divadla se tato základní opera českého tradičního repertoáru stala také téměř „objevem“. Za posledních patnáct let se zde některá z oper trojice nejvýznamnějších českých klasiků objevila pouze sedmkrát – dostalo na Dvořákova Čerta a Káču a Jakobína, dvakrát na Smetanovu Prodanou nevěstu, dále na jeho Dalibora a Čertovu stěnu a z Janáčkových oper na Příhody lišky Bystroušky. Na obhajobu Moravského divadla budiž řečeno, že snížení zájmu o klíčová díla českého operního repertoáru je trend, který prochází napříč většinou našich divadel. Po Hubičce, kdysi jedné z nejoblíbenějších Smetanových oper, z našich stálých divadel od roku 2001 sáhli jen v Plzni, Českých Budějovicích a v Praze, mimořádný divácký zájem zaznamenalo její uvedení v Divoké Šárce, kde na začátku září uvádí Originální hudební divadlo každoročně některou z klasických českých oper v prostoru tamního bývalého přírodního divadla.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Janáček: Zápisník zmizelého (DJKT Plzeň)

[Celkem: 4    Průměr: 3.5/5]

Vaše hodnocení - Smetana: Hubička (MD Olomouc)

[Celkem: 2    Průměr: 3/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na