Operní panorama Heleny Havlíkové (211)

  1. 1
  2. 2

Týden od 30. března do 5. dubna 2015
* Deset let Collegia 1704
– s Bachovou Mší h moll
– se Zpovědí Petra Václava
*** 

Dvakrát vyprodaný koncertní sál pražského Rudolfina pro tisíc sto posluchačů s Bachovou Mší h moll. To je jeden z výmluvných výsledků desetiletého působení Václava Lukse a dvou souborů, které založil – instrumentálního Collegia 1704 a Collegia Vocale 1704 Výroční koncert připomněl, že právě toto Bachovo dílo bylo „kolébkou“, ze které oba soubory vyrostly tak, že dnes patří v „rodině“ historicky poučené interpretace k těm respektovaným, a to i v mezinárodním srovnání. Jejich skrovné počátky v komorním prostoru bývalého kostela sv. Vavřince (kapacita sto dvacet posluchačů) v historickém centru Prahy „dospěly“ do renomované série Hudební most Praha – Drážďany nebo do koncertních cyklů Collegium 1704 v Rudolfinu. Mimořádným počinem bylo i nastudování opery L’Olimpiade Josefa Myslivečka v „Mozartově“ Stavovském divadle v Praze (režie Ursel Herrmann) v koprodukci s operními domy v Caenu, Dijonu a Lucemburku. A v roce Gluckova výročí (2014) dali filmovou podobu jeho opeře Orfeo ed Euridice s režisérem Ondřejem Havelkou a kontratenoristou Bejunem Mehtou v unikátním Barokním divadle s dochovanými původními kulisami a divadelní mašinérií druhé poloviny osmnáctého století na zámku v Českém Krumlově.

Nejen výroční koncertní uvedení Bachovy Mše h moll (BWV 232), ale i její nedávná nahrávka Collegiem 1704 a Collegiem Vocale pro vydavatelství Accent (2013) navazuje na promyšlenou dramaturgii těchto souborů, ve kterých systematicky znovuobjevují díla nejen českého skladatele vrcholného baroka Jana Dismase Zelenky, ale i Antonína Reichenauera nebo Jiřího Antonína Bendy a Josefa Myslivečka. Zatímco při interpretaci těchto muzikologicky i dramaturgicky objevitelských skladeb v současné době nemá Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704 bezprostředního „konkurenta“, provedení a nahrávek Bachova fascinujícího mešního „kompendia“ je nespočet. Polemická odvaha Václava Lukse a jeho Collegií je ovšem oživením bohaté interpretační tradice tohoto Bachova hudebního monumentu. A obstojí i ve srovnání s takovými „guru“ takzvané historicky poučené interpretace, jakými jsou Andrew Parrott, Nikolaus Harnoncourt, John Eliot Gardiner, René Jacobs nebo Marc Minkowski.

Co je pro pojetí Václava Lukse a obou Collegií specifické? Čím se liší od plejády ostatních? Především muzikantskou energií a mladistvým elánem, v jejichž základu je ovšem bezpečně ukotvena intonační jistota, technická brilance, muzikalita, zvukově „oblé“ a vyrovnané propojení nástrojových i pěveckých hlasů, srozumitelnost deklamace zpívaného textu, znalost a pevné zažití stylu včetně detailně vypracovaného frázování nebo promyšlené a vkusné ornamentiky. A v neposlední řadě i pokora vůči uváděným dílům. Václav Luks se svými soubory přetavuje hluboké a důkladné studium dobových pramenů a domýšlení jejich souvislostí, kontextů, ale i současných přesahů do provedení, které nevede posluchače do „vznešeného“ hudebního muzea a nevyžaduje znalosti afektových teorií a jiných principů, které si dobové publikum dozajista dokázalo „vychutnávat“ způsobem, jenž je dnes přístupný jen těm největším znalcům. Luks otevírá i před těmi „nepoučenými“ životadárný svět hudebních barev, rafinovaností kontrapunktických linií, mnohotvárného výrazu, intenzity emocí i nadčasových poselství, která dokážou oslovit, nadchnout a „zastavit“ současné publikum, „otrlé“ klipovitostí světa, který globalizovaně sviští kolem nás. Luks odkrývá poklady, jak nám je odkázali lidé, jejichž „člověčí“ radosti i trápení se od těch našich zas až tolik nelišily.V případě Bachovy Mše h moll je „provzdušněné“ komorní pojetí Václava Lukse s dvacetičtyřčlenným sborem a orchestrem obsazeným ve smyčcové sekci 5-5-4-2-2 excelentním příkladem emancipace od romantizující interpretace, jak se ve zvukově opulentním a „velebném“ podání stala od dob romantismu vděčnou součástí repertoáru velkých sborů a orchestrů. Například v Quoniam tu solus sanctus (Neboť ty jediný jsi Svatý) v Gloria si Erwin Wieringa na přirozený lesní roh v náročném sólistickém partu ve svižném tempu „povídal“ s basovým sólem v provedení Mariána Krejčíka, který suverénně zvládal i koloratury. Jaký obrovský posun v interpretaci, když pojetí Václava Lukse porovnáme třeba s nahrávkou Eugena Jochuma z roku 1957 a orchestrem Bavorského rozhlasu s basistou Hansem Braunem. Na první poslech je zřejmé nejen výrazně pomalejší tempo, které dává této části úplně jiné vyznění, ale i zvukový rozdíl. Je dán použitím moderního lesního rohu, cembala místo varhanního pozitivu a úplně jiným pěveckým stylem s velkooperním vibratem. Výsledkem je až pateticky vznešená obřadnost.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Bach: Mše h moll - Collegium 1704 (Praha 30./31.3.2015)

[Total: 17    Average: 4.5/5]

Související články


Komentáře “Operní panorama Heleny Havlíkové (211)

  1. Václav Luks mě požádal, abych se ujal ztvárnění zvukové stránky televizního přenosu Bachovy Mše h moll. Pokusil jsem se o věc, která není v našich končinách zcela běžná, a to sejmout zvuk způsobem, který by se tolik neohlížel na přítomnost televizních kamer a mohl žít svým svébytným životem, třeba i odděleně od obrazové složky. Zkrátka – nechtěl jsem pracovat způsobem „vidím hoboj, zesílím hoboj”, jak velí běžná televizní rutina. Při práci na audiovizuálním díle musí sice obě složky koexistovat, ale musí se navzájem ctít a respektovat. To znamená brát v úvahu přání hlavního kameramana, ale tam, kde je to pro zvuk nezbytné, neustoupit. V tomto ohledu jsme si s panem Martinem Kubalou naprosto vyšli vstříc a skládám mu kompliment za jeho vstřícnost k mým požadavkům. Zkrátka jsem udělal tak trochu netelevizní zvuk podle svého estetického názoru a nejsem jediný, kdo si myslí, že se to podařilo. Navazuji na autorčina slova a rád budu o problematice přenesení zvukového vjemu z koncertního sálu do specifického světa audiovizuálního díla diskutovat, protože mimo svoiji třicetiletou praktickou činnost v oboru zvukové režie se snažím problematiku reflektovat i teoreticky.
    Aleš Dvořák, mistr zvuku

Napsat komentář