Operní panorama Heleny Havlíkové (221)

Osudy v síti minulosti. – Co prozradilo Tajné manželství. – Když dva (tenoristé) dělají totéž, není to totéž. – Houstone, už nemáme problém. – Inspirace na dny příští.

Osudy v síti minulosti
Poslední operní premiérou sezóny 2018/2019 libereckého divadla F. X. Šaldy byl 8. března 2019 Trubadúr Giuseppe Verdiho. Novou inscenaci v hudebním nastudování Martina Doubravského režíroval Peter Gábor, scénu navrhl Michal Syrový, kostýmy Tomáš Kypta, sbor připravila Anna Novotná-Pešková a pohybově spolupracovala Šárka Brodaczová. Recenze je psána ze čtvrtého představení 23. března 2019, kdy v rolích Leonory, Azuceny a Luny vystoupilo jiné obsazení, než které divadlo prezentovalo při první premiéře.

Třebaže Trubadúr vznikl podle úspěšného dramatu španělského romantického dramatika a básníka Antonia Garcíi Gutiérreze (podobně jako jeho Simón Boccanegra) na libreto zkušeného Salvatora Cammarana dokončeného Leonem Emmanuelem Bardarem, má pověst dějově zašmodrchané opery s řadou nelogičností, kdy se rozumu vzpírá, proč třeba milující matka mohla do plamenů hodit omylem vlastní dítě. Verdiho geniální hudební zpracování námětu ale všechny tyto výhrady smetlo jako pouhé pištění závistivých hnidopichů. To ovšem platí jen tehdy, pokud se Verdiho melodickým nápadům a působivé hudební charakteristice situací dostane odpovídajícího hudebního nastudování a obsazení sólisty, kteří dokážou emocemi nabité party svrchovaně interpretovat. Pak námitky vůči libretu ustoupí do bezvýznamnosti a vyloupne se osudové drama lidské vášně, lásky i pomsty v dodnes ohromující síle.

To se v Liberci podařilo zprostředkovat s východiskem v hudebním nastudování Martina Doubravského, který rozehrál romantickou rozpoutanost vášní až do krajnosti. A sympatické bylo, že tento šéf opery dal příležitost studijního úkolu dvěma sólistkám: sopranistce Miroslavě Časarové jako Leonoře, u níž bylo díky atraktivnímu zjevu, oduševnělosti a měkkému sopránu zcela uvěřitelné, proč o ni Manrico i Luna tolik usilují. Mezzosopranistka Petra Vondrová měla úkol o to obtížnější, že si musela poradit nejen se zlověstnými výbuchy zoufalství a pomsty, ale hlavně se stářím Azuceny, v čemž jí režisér pomohl tak, že se část opery pohybuje na invalidním vozíku. Obě sólistky zvládly náročné role s takovou pěveckou i představitelskou jistotou, že ze studijního úkolu udělala regulérní skvělé obsazení.

Postavu Manrica ztvárňuje v liberecké inscenaci bez alternace Paolo Lardizzone, který se nejen v našich divadlech osvědčuje v rolích tenorových hrdinů Verdiho nebo Pucciniho oper hlavně díky sytému hlasovému fondu i ve výškách. Jeho barytonovým protihráčem v roli Luny byl pěvecky přece jen tvárnější barytonista Jiří Rajniš mladší. Není divu, že se tento všestranný sólista prosadil v německých divadlech. Dokáže uplatnit detaily pěvecké, s dynamikou v rámci fráze, i herecké, aby vytvořil komplexní postavu, v tomto případě mstitele a milence, jehož zarputilost vůči Manricovi a chtivost zmocnit se Leonory se v průběhu opery stupňuje do závěrečného triumfu nad nepřáteli. O to působivější je pak jeho prudký tragický zvrat, když se dozví, že nechal popravit vlastního bratra. Jako spíše pasivní vypravěč hrůzné minulosti Ferrando prošel inscenací Pavel Vančura, který osvětluje, zde skutečně s baterkou, historii vztahového propletence.

Zatímco dirigent a sólisté mají k dispozici sílu Verdiho hudby, režisér musí dát onomu spletitému příběhu konkrétní jevištní podobu. V libereckém nastudování se však i režisér Peter Gábor místo realistického vyprávění děje spolehl právě na Verdim tak sugestivně vyjádřenou intenzitu vztahů. S počátky kdesi v nejasné minulosti aktérů dramatu postupně spřádal sítě, které proplétají životy postav jako skrytá pavučina osudu, než je polapí do smrtící pasti navždy. Tuto vztahovou síť Gábor svou koncepcí zviditelnil tak, že jí dal podobu nekonečných pruhů, které oplétají, spoutávají a přitahují k sobě Azucenu, Manrica, Leonoru i Lunu. Zkrvavené pruhy lze chápat i jako nekonečné obvazy ran na těle i na duši, které postihují jednotlivé aktéry příběhu.

Jinak režisérovi i díky promyšleným akcím sboru, který se osvědčil i v částech dělených na mužské a ženské obsazení, stačila jednoduchá, ale velmi působivá tajemná scéna Michala Syrového s pahýly černých ohořelých trámů, symbolizující spáleniště lidských přání a zmařených nadějí. Ty Leonořiny na svatbu s Manrikem s postupující beznadějí vystihují i čím dál špinavější svatební šaty. Celkově pak časově indiferentní kostýmy Tomáše Kypty naznačují, že příběh podobně vyhrocených mezilidských vztahů se může odehrávat (a stále děje) kdekoli, ve středověku stejně jako dnes.

Po Rossiniho Popelce, Rachmaninovových operách Francesca da Rimini a Lakový rytíř může liberecká opera i díky Trubadúrovi považovat sezónu 2018/2019 v kontextu našich operních divadel za zdařilou.

Hodnocení autorky: 85 %

Giuseppe Verdi: Trubadúr
Hudební nastudování Martin Doubravský, režie Peter Gábor, scéna Michal Syrový, kostýmy Tomáš Kypta, sbormistr Anna Novotná-Pešková, pohybová spolupráce Šárka Brodaczová, dramaturgie: Linda Keprtová.
Osoby a obsazení: Leonora – Miroslava Časarová, Manrico – Paolo Lardizzone, Azucena – Petra Vondrová, Hrabě Luna – Jiří Rajniš ml., Ferrando – Pavel Vančura, Inez – Věra Poláchová, Ruiz – Dušan Růžička, Starý cikán – Anatolij Orel, Posel – Hynek Grania. Orchestr a sbor opery Divadla F. X. Šaldy Liberec.
Divadlo F. X. Šaldy, Liberec, premiéra 8. března 2019, recenzováno představení 23. března 2019

Co prozradilo Tajné manželství?
Komorní opera Hudební fakulty JAMU má v Divadle na Orlí skvělé zázemí, díky kterému mohou studenti získávat tak důležité praktické zkušenosti, nejen jako sólisté, ale i hráči orchestru a samozřejmě v profesích režie, scénického výtvarnictví nebo produkce, díky nimž se také propojují hranice mezi jednotlivými fakultami brněnské umělecké akademie. Vybrat vhodný titul pro efektivní „trénink“ však ani v takto dobře nastavených podmínkách není snadné.

Tajné manželství (premiéra ve Vídni 1792) Domenica Cimarosy (1749-1801), Mozartova současníka, je odlehčené rokokové dramma giocoso s typickými situacemi, jak je zakódovala třeba komedie dell‘arte. Zdálo by se, že to je přesně ten titul, který se hodí studentskému mládí a díky vyhraněné typologii postav skýtá spoustu příležitostí pro rozehrání charakteristik tajně sezdaného páru sympatické dcery bohatého kupce a jeho přičinlivého účetního (Carolina a Paolino), vdavekchtivé nadrzlé dcerunky (Elisetta), přísného zbohatlého tatínka (Geronimo), který ovšem touží po šlechtickém titulu a doufá ho získat sňatky svých dcer s urozeným, ale zchudlým hrabětem (Robinson), a všetečné tety, staré panny (Fidalma). A Cimarosovy jiskřivě nadýchané pěvecké party nezatěžují mladé hlasy.

Cimarosovo Tajné manželství by skutečně mohlo být vesele rozjařenou hudební komedií, kdyby…  A těch kdyby je příliš mnoho a zdaleka ne všechna padají na vrub studentům. Začínají již volbou titulu, ve kterém vylehčenost árií, cabalett, cavatin a hlavně brilantních ansámblů rozhodně není v Cimarosou předepsaném množství osmnácti hudebních čísel snadná disciplína ani pro zkušené sólisty. Vzhledem k dosavadním pěveckým možnostem studentů, jakkoli v případě Jany Dvořákové (Elisetta), Anety Podracké Bendové (Carolina) a Ondřeje Líni (Paolino) jde o absolventy, by inscenaci prospělo výrazné seškrtání rozsáhlých partů všech šesti sólistů tak, aby kvantitu nahradila kvalita propracovanějšího provedení. Že by preciznější interpretace mohla být v silách sólistů, začala naznačovat až druhá část představení. V uváděném rozsahu ale byly role zatím nad jejich dosavadní schopnosti z hlediska intonace i dalších aspektů pěvecké techniky.

Achillovou patou operních produkcí Komorní opery JAMU je nepřesně hrající orchestr posluchačů JAMU, v případě Cimarosy s dirigentem Damianem Binettim v čele, přičemž recenzované představení řídil jeho asistent Filip Urban. Je až k nevíře, že instrumentalisté, mnozí jistě s vidinou sólové kariéry, nezvládají v orchestru tak elementární zásadu, jakou je souhra. Snad je to tím, že orchestrální hru chápou jen jako „podřadnou“ povinnost, takže bývají „zaskočeni“ technicky náročnějšími místy svých partů. Hru orchestru ovšem tentokrát podlomila i nevhodná instrumentální úprava Damiana Binettiho založená na dechových nástrojích bez „pojiva“ smyčců se zcela nestylovou harfou. Nestmelený zvuk orchestru nemohlo zachránit ani basso continuo violoncella, kontrabasu a cembala.

Nejen délka opery se ukázala jako past i pro režisérku Kateřinu Reichovou. Přesazení děje z 18. století do neurčité současnosti není nápad ani originální ani samospasitelný, když navíc scéna Terezy Jančové postrádala vtip, nenavozovala vlastně žádnou představu o místě, kde se příběh koná, a nad rámec dvou schodišť a balkónku ani neskýtala členitost pro rozehrání situací. Prvoplánově jednoduchá typologie postav a pitvořivé přehrávání zatím nestačily na bláznivou italskou komedii, která by měla sršet situačními i hereckými gagy. Inscenaci nepomohla ani dvojice studentů 1. ročníku Ateliéru činoherního herectví Lukáše Riegera, protože ani Martin Urbaník ani Jan Valeš si nevěděli rady, co během dlouhých dvou hodin na jevišti jako trhovci a dělníci dělat, a jejich herecké etudy postrádaly nápad.

Inscenaci Tajného manželství je proto třeba chápat zatím jen jako impuls pro studenty JAMU v jejich dalším studiu tak náročného oboru, jakým je opera. Na konci Cimarosovy opery mladý pár prozradí svůj sňatek a opera skončí zvesela. Nastudování Komorní opery JAMU prozradilo spíše dosavadní limity studentů a skončilo otázkami směřujícími k jejich pedagogickému vedení.

Hodnocení autorky: 40 %

Domenico Cimarosa: Il matrimonio segreto (Tajné manželství).
Instrumentální úprava a hudební nastudování Damiano Binetti. Dirigent Filip Urban, režie Kateřina Reichová, scéna a kostýmy Tereza Jančová, světelný design Zuzana Bottová, produkce Tereza Kropíková a Dagmar Petrů.
Osoby a obsazení: Geronimo – Pavel Slivka, Elisetta – Jana Dvořáková, abs. výkon, Carolina – Aneta Podracká Bendová, abs. výkon, Fidalma – Alžběta Symerská, Hrabě Robinson –Hang Bai, Paolino – Ondřej Líňa, abs. výkon. Trhovci/dělníci – Martin Urbaník a Jan Valeš. Účinkují studenti a absolventi JAMU.
Komorní opera Hudební fakulty JAMU. Divadlo na Orlí, Brno. Premiéry 24. a 26. března 2019, recenzována druhá premiéra.

Když dva – tenoristé – dělají totéž, není to totéž
Šlo sice o náhodnou časovou shodu, že ve Smetanově síni pražského Obecního domu v jednom týdnu vystoupili hned dva věhlasní tenoristé – José Cura a Bryan Hymel, ale nabídla užitečné srovnání.

Cura i Hymel patří k sólistům, kteří vystupují v prestižních operních domech, jakými jsou londýnská Královská opera, Bavorská opera nebo La Scala. Těžiště pěveckého oboru těchto tenoristů se nachází ve spinto tenorovém repertoáru především Verdiho oper a italských veristů. Ostatně oba na pražských koncertech zpívali Otella a Cania z Leoncavallových Komediantů. Ukázalo se však, že i když dva tenoristé dělají totéž, není to totéž.

José Cura s moudrostí svých téměř třicetiletých zkušeností v čelné skupince světového tenorového pelotonu, ve svém „bilančním“ koncertě, nazvaném příhodně José Cura ve svých životních rolích, nepřecenil své síly. S výbavou mnohostranného talentu nejen pěveckého, ale také dirigentského, režijního, kompozičního, scénografického i fotografického se koncentroval na árie a scény z oper, které považuje ve své kariéře za klíčové. Patří k nim Verdiho Otello, který mu poskytoval příležitost pro vytvoření zásadních výkonů pěveckých, dirigentských i režijních, a z něj vybral dvě árie s bohatým odstíněním pochybností, deziluzí a smutku (Dio! mi potevi scagliar tutti i mali a Nium mi tema). Leoncavallovy Komedianty s hořkou árií Cania Vesti la giubba vybral pro asociaci s leskem a bídou show-byznysu. Se Saint-Saënsovým Samsonem Curu podle jeho slov ztotožňuje jeho velice mystické a současně i fyzické niterné bytí (úvodní scéna, úvod 3. dějství a závěr). A čtvrtá volba padla na Brittenova Petera Grimese, který mu pomohl objevit další škálu barev v jeho herecké paletě (Steady! There you are).

Kromě do detailu vypracovaného výrazu každé fráze, obsahu textu v rámci charakteru postav a hudebního stylu, Cura koncert dramaturgicky zcela mimořádně ozvláštnil tím, že vybral části, ve kterých mu byl partnerem sbor – v případě Pražského filharmonického sboru jeden z našich špičkových. Curova koncertní bilance tak ukázala, jaké nuance a jejich promyšlené a komplexní propojení spoluvytvářejí umělecké zážitky.

To Bryan Hymel podobně jako při svém minulém pražském vystoupení v roce 2016 vše vsadil na jednu kartu – svůj mohutný tenor, kterému svědčí exaltované emoce verismu ve fortissimu a díky němuž je považovaný za Pavarottiho nástupce. Opět předvedl sérii slavných hitů: árii Federica Ė la solita storia del pastore z Cileovy Arlézanky, árii Enza Cielo e mar! z Ponchielliho La Giocondy, Leoncavallova Cania (Vesti la giubba) nebo Verdiho Radamese (Celeste Aida). Když se ale – před českým publikem odvážně – s podobnou vervou pustil do Prince v Rusalce (tuto roli vytvořil i na jevišti při svém evropském debutu ve Wexfordu v roce 2007 a v inscenaci londýnské Královské opery v roce 2012, vypískané ovšem nikoli kvůli jeho výkonu), narážel na menší flexibilitu svého hlasu hlavně v dynamice a zejména v porovnání s Curou na menší mnohotvárnost výrazu. K ní ho ovšem příliš neinspiroval ani dirigent Rastislav Štúr, ani Janáčkova filharmonie Ostrava, jakkoli své jediné samostatné číslo v programu večera, intermezzo z Pucciniho Manon Lescaut, zahrála v plném lesku s bohatou dynamikou.

Lidsky se dá pochopit, že Hymel zapojuje do svých vystoupení svou manželku Irini Kyriakidou. Přece jen však tato sopranistka nepatří ke světové špičce v tak konkurenčním oboru, jakým je mladodramatický soprán, hlavně kvůli intonačním nepřesnostem a ne zcela vyrovnaným rejstříkům. Nicméně je třeba uznat, že její nejsilnější pěveckou „zbraní“ byla decrescenda do jemných, ale barevných a znělých pianissim. Uplatnila je jako něžná Pucciniho Liù (Signore, ascolta), Cileova Adriana Lecouvreur (Ecco, respiro appena) nebo Dvořákova Rusalka, které ale v podání Kyriakidou při velmi dobře srozumitelné češtině chyběla v árii O měsíčku zaoblenost hlasu.

Bylo tak vlastně paradoxem, že by rady, které tito dva sólisté na masterclass následujícího dne udělovali začínajícím adeptům zpěvu pro sjednocení rejstříků nebo k větší propracovanosti frází, mohly směřovat i k nim samým.

Hodnocení autorky: José Cura 90 %, Bryan Hymel 60 %

José Cura ve svých životních rolích
Na programu výběr z oper: Giuseppe Verdi – Otello, Ruggero Leoncavallo – Komedianti, Camille Saint-Säens – Samson a Dalila, Benjamin Britten – Peter Grimes.
Dirigent Jacques Lacombe, José Cura tenor, Pražský filharmonický sbor, sbormistr Jakub Zicha, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK.
Smetanova síň 26. a 28. března 2019

Bryan Hymel a Irini Kyriakidou  

Na programu výběr z oper: Giuseppe Verdi – La Traviata a Aida, Francesco Cilea – Arlézanka, Giacomo Puccini – Turandot, Manon Lescaut a Bohéma, Amilcare Ponchielli – La Gioconda, Francesco Cilea – Adriana Lecouvreur, Ruggero Leoncavallo – Komedianti, Pietro Mascagni – Přítel Fritz, Antonín Dvořák – Rusalka.
Janáčkova filharmonie Ostrava, dirigent Rastislav Štúr.
Smetanova síň 27. března 2019

Bryan Hymel & Irini Kyriakidou: Hodina zpěvu
Veřejná mistrovská lekce zpěvu pro vybrané mladé pěvce.
Novoměstská radnice, Praha 28. března 2019 v 17:00 h.

Houstone, už nemáme problém
Metropolitní opera se v přenosech do kin vrátila k Wagnerově Valkýře v rámci projektu celého Prstenu Nibelungova, který i divadlu s tak sofistikovaným zázemím způsobil značné technologické a provozní (ale i finanční) potíže. Pro kompletní provedení tetralogie režisér Robert Lepage umístil na scénu monstrózní mechanismus, systém složený z dvaceti čtyř lamel, které, vztyčeny, zaplňují celou výšku i šířku rozlehlého jeviště MET. A mohou se kolem své osy s nekonečnou variabilitou naklánět a lomit do nejrůznějších úhlů i srovnat tak, že tvoří plochu pro projekce. Každá jedna lamela má sice své kulisáky, ale celý „stroj“, jak mu v MET přezdívají, je řízen počítači. I když by se jeho komplikovanost nedala přirovnat k raketoplánu, první přenos Valkýry do kin v roce 2011 to připomínal několikerým odkládáním „startu“, kdy kvůli technickým problémům s ovládáním lamel začalo představení o tři čtvrtě hodiny později.

Tentokrát „stroj“ při přenosu fungoval bez problémů, takže vytvářel hustý les, monumentální střechu Hundingova obydlí i mohutný kmen s mečem Nothungem, zvlněnou krajinu bohů i Valkýr, které na jednotlivé lamely také nasedly jako na oře a sjížděly z nich jako na klouzačce. Pod diktátem konstrukce stroje však stále zůstal závěr, jehož extrémní citové napětí narušuje řešení, při kterém Wotan musí s Brünnhildou odejít ze scény, aby ji mohl naaranžovat na horní kraj centrální lamely hlavou dolů a spustit, aby pak, zalita rudým mihotáním, vystoupala do výše dostižné pouze pro zhmotněnou Wotanovu vizi ničím nespoutaného hrdiny.

V přenosech s detailními závěry se ovšem ono „hi-tech“ pojetí dostává do rozporu s pohádkově barvotiskovými kostýmy a realistickými rekvizitami, kdy lebky a hnáty, které vytahují Valkýry ze svých tlumoků nebo catering, který Sieglinda (včetně novodobých příborů) přičinlivě servíruje v Hundingově domácnosti, působí až směšně. Podobně jako stínohry polopatisticky ilustrující bitky, o nichž vypráví Siegmund. V kině tato mašinérie svou daností a neustálou přítomností limituje to podstatné – výklad Wagnerova mnohovrstevného monumentu. Opět zůstal redukovaný na „počítačovou“ hru s vizuálními efekty. To je zřetelné zejména v porovnání s Valkýrou z legendárního Prstenu století Patrika Chéreaua, ale i provokativně odvážné interpretace katalánské skupiny La Fura dels Baus, které se v hypermoderním Paláci umění ve Valencii podařilo dodat využití nejnovějších zázraků scénických technologií i hlubší smysl.

Do operního nebe tak diváky opět nevynesl stroj scény, ale hudební nastudování. Po Jamesovi Levinovi  bylo svěřeno nikoli německému specialistovi na Wagnera, ale Philippe Jordanovi, který sice debutoval v MET už v roce 2002 v Netopýrovi, ale pak se zde uplatňoval hlavně v mozartovském repertoáru a od roku 2009 je šéfdirigentem Pařížské národní opery. Nicméně i Jordan plně využil vyhlášených kvalit orchestru MET včetně pro Valkýru notně posílené žesťové sekce a výsledkem bylo svěží, dynamické provedení, které dokázalo dostat posluchače do pověstné wagnerovské extáze se ztrátou pojmu o čase.

Z původního obsazení zůstala Eva-Maria Westbroek jako dojemná Sieglinda, vedle níž Stuart Skelton sice ohromoval svým tenorovým volumenem, ale s Jonasem Kaufmannem jako Siegmundem předchozího uvedení vystoupala tato dvojice do oné mámivé apoteózy sesterské a milenecké lásky. Ani Greer Grimsley nebyl přes své nesporné pěvecké kvality zcela adekvátní náhradou za Bryna Terfela, který komplexněji prohloubil charakteristiku vládce bohů, jemuž se jeho světovládné dílo rozpadá pod rukama, Wotanovu moudrou velkolepost i vrtošivou pýchu, otcovskou lásku i zlost, s níž se podřizuje své žárlivé panovačné korpulentní manželce, kterou tentokrát vystihla Jamie Barton. Deboru Voigt, Brünnhildu nastudování z roku 2011, která tentokrát přenos moderovala, ovšem velmi zajímavě vystřídala Christine Goerke, která skloubila ve svém pojetí Wotanem zavržené dcery odhodlanou božskou Valkýru s nadrzlou holkou.

Ostatní části Prstenu Nibelungova MET zatím do svých přenosů nezařadila.

Richard Wagner: Valkýra
Dirigent Philippe Jordan, režie Robert Lepage, scéna Carl Fillion, kostýmy François St-Aubin, světelný design Etienne Boucher.
Osoby a obsazení: Brünnhilda – Christine Goerke, Sieglinda – Eva-Maria Westbroek,  Siegmund – Stuart Skelton, Fricka – Jamie Barton,  Wotan – Greer Grimsley, Hunding – Günther Groissböck ad.
Přímý přenos z Metropolitní opery do 25 kin v ČR 30. března 2019 v 16:45

 

Inspirace na dny příští

Kateřina Tučková: Vitka
Hudba: Vítězslava Kaprálová, Bohuslav Martinů, Petr Hromádka. Režie Anna Petrželková, scéna Lenka Odvárková, kostýmy Hana Knotková, dramaturgie Lucie Němečková.

Osoby a obsazení: Tereza Marečková, Dušan Hřebíček, Vladimír Hauser, Ivana Hloužková, Jan Mansfeld, Ondřej Kokorský, Adam Mašura, Tomáš Milostný, Martin Donutil / Ondřej Kokorský, Simona Zmrzlá, Tomáš Žilinský

Hostování divadla Husa na provázku v divadle Archa 4. dubna 2019 ve 20:00 h.

Giuseppe Verdi: Requiem 
Dirigent Jaroslav Kyzlink, sbormistr Pavel Vaněk. Orchestr a sbor Národního divadla.
Obsazení: Soprán – Meagan Miller, alt – Jana Sýkorová, tenor – Angelo Villari, bas – Jiří Sulženko.
Národní divadlo, 5. dubna 2019 v 19:00 h.

Opéra de Paris – film

Režie Jean-Stéphane Bron. Film z roku 2016 představuje jednu sezónu v životě pařížské Opéra de Paris. Francouzsky, české a anglické titulky.
Pražské Kino Světozor, 6. dubna 2019 20:30 h.

Michael Nyman, Steven Stucky: Mozart a ti druzí

Hudební nastudování David Švec, režie a video Alice Nellis, scéna Matěj Cibulka, kostýmy Kateřina Štefková, pohybová spolupráce Klára Lidová, dramaturgie Ondřej Hučín.
Osoby a obsazení: Mozart – Alžběta Poláčková, Služka – Michaela Zajmi, Sluha – Pavel Švingr, Leopold, Kritik Nägeli – Ivo Hrachovec.
Stavovské divadlo, premiéry 4. a 7. dubna 2019 v 19:00 h.