Pavel Švingr: Sednout si lidsky i profesně je divadelní ideál!

  1. 1
  2. 2
Na jevišti ho nepřehlédnete a nepřeslechnete. Urostlý a statný basista je pátou sezonou kmenovým členem operního ansámblu pražského Národního divadla. Předtím jsme ho pravidelně vídali na různých pěveckých soutěžích, na divadelních prknech se představil v Plzni, před českokrumlovskou točnou, v Liberci, v Ústí nad Labem, kde byl v angažmá. A v roce 2012 hostoval ve Zlaté kapličce v opeře Marka Ivanoviće Čarokraj. Letos třiatřicetiletý Pavel Švingr si během našeho setkání párkrát posteskl, že v angažmá zatím dostává jen menší úlohy. Zároveň ale prozradil, že nerad používá ostré lokty, že spoléhá na čas a trochu i na štěstí. Doufá, že vysněný český romantický repertoár, který je jeho srdci nejbližší, si ho najde. Velmi mu to přeji. Koneckonců jako Purkrabího v Jakobínu nebo Žalářníka v Daliborovi už ho zanedlouho uslyšíme. A až přijde Vodník, Kecal, Rarach, Malina či Bonifác, čtenáři Opery Plus se to určitě dovědí. Zatím se ale bavíme o inscenacích oper, které nejsou staré ani sto let, ale možná, že dalších sto let potrvá, než se v Praze budou hrát znovu. Dvě z nich budou uvedeny v představení Mozart a ti druzí 4. dubna, opera Jonny vyhrává (Jonny spielt auf) Ernsta Krenka měla premiéru letos v zimě.
Pavel Švingr (foto © Hana Smejkalová)

Jak to vypadá, když se inscenuje opera v české premiéře?
První setkání se odehraje na takzvané inscenační poradě. Dramaturg dílo všem zúčastněným představí a na víc bohužel není čas. Ale hudební příprava je vždy důkladná a probíhá ještě předtím. Na starost ji dostane šéf korepetitorů a má za úkol – zvlášť pokud neexistují nahrávky či jiné prameny – přenést k nám představu dirigenta, se kterým úzce spolupracuje. Tenhle proces běží obvykle jeden až dva měsíce. A prvním aranžovacím zkouškám pak předchází zkoušky ansámblové, kde se poprvé setkáváme všichni dohromady s panem dirigentem.

Předpokládám, že v případě opery, kterou ještě nikdo neslyšel, je extrémně náročné ansámbly připravit, uvědomit si, jak jednotlivé postavy v jejich rámci fungují, jak mají společné výstupy fungovat hudebně a dramaticky…
Je to určitě těžší, ale tyhle případy přinášejí určitý zvláštní druh čistoty či originality výsledného tvaru. Zkrátka nepřejímáte odposlouchané manýry či dokonce chyby. Na druhou stranu přiznávám, že vytvořit vlastní, unikátní tvář je těžší, než se inspirovat u někoho, kdo tu práci odvedl již před vámi. Každopádně vedení divadla dbá na to, aby na společné scény bylo dost času a všichni si na sebe mohli zvyknout.

Mluvíte o snaze po dosažení originality, je tu i určitá vyšší míra svobody?
Nemusím brát ohledy na osobnosti, které tu roli vytvořily přede mnou. Ale rozhodně si nemyslím, že bych si mohl v takovém případě dělat, co chci.

Aktuálně chystáte s režisérkou Alicí Nellis představení Mozart a ti druzí se dvěma soudobými operami, které se odvolávají ke klasickému období hudební historie; Dopisy, hádanky a příkazy Michaela Nymana a Klasický styl Stevena Stuckyho. Dá se tu mluvit o příbuznosti se samotnou hudbou klasických autorů?
Nejprve musím říct, že vůbec první profesionální nabídka přišla právě z mozartovského repertoáru. Bylo mi kolem dvaceti, když mne Divadlo J. K. Tyla v Plzni pozvalo k hostování v roli Sarastra v Kouzelné flétně. Ano, tahle role je psána pro člověka v letech, a mně tehdy určitě zkušenost či životní nadhled chyběly. Ale vzal jsem to jako první operní zkušenost.

Zrovna Sarastra by měl zpívat nejen muž s nadhledem, ale i hlasově vyzrálejší umělec…
Jenže teď se dotýkáte problému basových rolí jak u Mozarta, tak vlastně vůbec… Basové figury jsou de facto všechno starší gentlemani, ne? Otcové, králové, duchové, vládci – Komtur, Sarastro, Osmin, Bartolo, don Alfonso… Abyste získal ostruhy a taky si trochu zazpíval, musíte je brát, i když je vám dvacet. A důvěřovat těm, kteří si vás vybrali.

G. Donizetti: Poprask v opeře – Pavel Švingr (Cesare Salzapariglia), Jiří Brückler (Biscroma Strappaviscere) – ND Praha 2017 (foto © Patrik Borecký)

Ve Stavovském divadle vás ovšem vídáme taky jako Masetta, a to není z oborového hlediska to samé jako Sarastro nebo Osmin…
To je pravda, zpívám ho už sedm let a tuhle roli bych rád už postupně opustil a posunul se do úlohy Leporella. Prostě si vyšlapat cestičku od menších úloh výš a dál. Ale pokud se ptáte na obor – rozsahově problém nemám a je to zdravé zpívání, které vám nemůže zásadně uškodit. Otázka vhodnosti basových rolí u Mozarta je skutečně hlavně dána věkem postav – a tudíž přirozeným charakterem hlasu. To je ideální stav. Ale být v divadelním angažmá znamená i určité kompromisy, těžko si můžete držet úzký profil a specializaci s ohledem na váš věk, témbr a podobně.

A teď se vrátím k otázce, zdali se blíží hudebně ty dvě soudobé opery, na nichž pracujete, stylu klasické periody…
Určitě ano! Obsahují řadu narážek, citací, odvolávají se ke klasickému stylu a Stuckyho opera ho má dokonce ve svém názvu. Konkrétně na Mozarta si tu vzpomenu velmi často. Ale všechno to umocňuje jiná věc – vůbec poprvé se totiž tyhle dvě opery objevují vedle sebe v jednom večeru. A já jako interpret si díky jejich vzájemnému působení uvědomuji, že co se zdá být tragédií, se může vzápětí zvrtnout v grotesku. A naopak. Tuhle podvojnost vymyslel dramaturg Ondřej Hučín a myslím, že se mu povedla. A s Alicí Nellis je velká radost zkoušet. Ona do detailu zná aranžmá všech postav a ráda se zapojí – i pěvecky –, když některý kolega chybí a zkouška je ohrožena.

Tedy sepětí dramatu a komického aspektu, jejich vzájemná podmíněnost a interakce, jako v životě…?
Ano… Oběma operami nás vede Mozart, byť na konci první operní miniatury zemře, ale pro diváky žádný problém, protože po přestávce žijí Mozart spolu s Haydnem a Beethovenem – tedy mnou – v nebi. My tři se rozhodneme sestoupit na zem a zjistit, jak si stojíme. Jak se o nás mluví, jak nás vnímají diváci a odborníci – muzikologové.

Jedním z nich je hudební vědec Charles Rosen – tedy skutečná postava, která v opeře ožívá…
Ano, a navíc jeho teoretický spis The Classical Style, který dal opeře jméno, nás tři nejvíce zajímá. Přicházíme do moderního světa s určitou představou, že o nás ještě někdo stojí. Ale muzikologové zaujatí svými analýzami nás naprosto ignorují a my se vracíme zpátky nahoru.

Jak spolu hvězdná vídeňská trojice v nebi funguje?
Tvoří ji konkrétně Alžběta Poláčková jako Mozart, Tomáš Kořínek jako Haydn a já v roli Beethovena. A navzájem se špičkujeme. Příkladně já jako Beethoven se povyšuji svou bagatelou Pro Elišku, kterou by oni dva napsat prostě nedokázali. Každý máme svůj svět, ale nebe, kde jsme se ocitli, je jen jedno… Takže spolu musíme vycházet. A ta pouť z nebe na zem a zpět z nás udělá dobré kamarády.

Pojďme ještě k hudební blízkosti obou oper a stylu Mozartovy hudby…
Jak ve Stuckym, tak v Nymanovi je několik doslovných citací. Z Donna Giovanniho, z Così fan tutte. Nyman pracuje s dopisy, které putovaly mezi Mozartem otcem a synem. Zhudebňuje autentické účty a inspiroval se i u jednoho unikátního pramene – totiž u hádanek, které Wolfgang Amadeus Mozart napsal pro karneval ve Vídni pět let před svou smrtí.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na