Operní panorama Heleny Havlíkové (221)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
Osudy v síti minulosti. – Co prozradilo Tajné manželství. – Když dva (tenoristé) dělají totéž, není to totéž. – Houstone, už nemáme problém. – Inspirace na dny příští.
G. Verdi: Il Trovatore, Divadlo F. X. Šaldy Liberec 2019 (zdroj DFXŠ Liberec)

Osudy v síti minulosti
Poslední operní premiérou sezóny 2018/2019 libereckého divadla F. X. Šaldy byl 8. března 2019 Trubadúr Giuseppe Verdiho. Novou inscenaci v hudebním nastudování Martina Doubravského režíroval Peter Gábor, scénu navrhl Michal Syrový, kostýmy Tomáš Kypta, sbor připravila Anna Novotná-Pešková a pohybově spolupracovala Šárka Brodaczová. Recenze je psána ze čtvrtého představení 23. března 2019, kdy v rolích Leonory, Azuceny a Luny vystoupilo jiné obsazení, než které divadlo prezentovalo při první premiéře.

Třebaže Trubadúr vznikl podle úspěšného dramatu španělského romantického dramatika a básníka Antonia Garcíi Gutiérreze (podobně jako jeho Simón Boccanegra) na libreto zkušeného Salvatora Cammarana dokončeného Leonem Emmanuelem Bardarem, má pověst dějově zašmodrchané opery s řadou nelogičností, kdy se rozumu vzpírá, proč třeba milující matka mohla do plamenů hodit omylem vlastní dítě. Verdiho geniální hudební zpracování námětu ale všechny tyto výhrady smetlo jako pouhé pištění závistivých hnidopichů. To ovšem platí jen tehdy, pokud se Verdiho melodickým nápadům a působivé hudební charakteristice situací dostane odpovídajícího hudebního nastudování a obsazení sólisty, kteří dokážou emocemi nabité party svrchovaně interpretovat. Pak námitky vůči libretu ustoupí do bezvýznamnosti a vyloupne se osudové drama lidské vášně, lásky i pomsty v dodnes ohromující síle.

G. Verdi: Il Trovatore, Divadlo F. X. Šaldy Liberec 2019 (zdroj DFXŠ Liberec)

To se v Liberci podařilo zprostředkovat s východiskem v hudebním nastudování Martina Doubravského, který rozehrál romantickou rozpoutanost vášní až do krajnosti. A sympatické bylo, že tento šéf opery dal příležitost studijního úkolu dvěma sólistkám: sopranistce Miroslavě Časarové jako Leonoře, u níž bylo díky atraktivnímu zjevu, oduševnělosti a měkkému sopránu zcela uvěřitelné, proč o ni Manrico i Luna tolik usilují. Mezzosopranistka Petra Vondrová měla úkol o to obtížnější, že si musela poradit nejen se zlověstnými výbuchy zoufalství a pomsty, ale hlavně se stářím Azuceny, v čemž jí režisér pomohl tak, že se část opery pohybuje na invalidním vozíku. Obě sólistky zvládly náročné role s takovou pěveckou i představitelskou jistotou, že ze studijního úkolu udělala regulérní skvělé obsazení.

Postavu Manrica ztvárňuje v liberecké inscenaci bez alternace Paolo Lardizzone, který se nejen v našich divadlech osvědčuje v rolích tenorových hrdinů Verdiho nebo Pucciniho oper hlavně díky sytému hlasovému fondu i ve výškách. Jeho barytonovým protihráčem v roli Luny byl pěvecky přece jen tvárnější barytonista Jiří Rajniš mladší. Není divu, že se tento všestranný sólista prosadil v německých divadlech. Dokáže uplatnit detaily pěvecké, s dynamikou v rámci fráze, i herecké, aby vytvořil komplexní postavu, v tomto případě mstitele a milence, jehož zarputilost vůči Manricovi a chtivost zmocnit se Leonory se v průběhu opery stupňuje do závěrečného triumfu nad nepřáteli. O to působivější je pak jeho prudký tragický zvrat, když se dozví, že nechal popravit vlastního bratra. Jako spíše pasivní vypravěč hrůzné minulosti Ferrando prošel inscenací Pavel Vančura, který osvětluje, zde skutečně s baterkou, historii vztahového propletence.

Zatímco dirigent a sólisté mají k dispozici sílu Verdiho hudby, režisér musí dát onomu spletitému příběhu konkrétní jevištní podobu. V libereckém nastudování se však i režisér Peter Gábor místo realistického vyprávění děje spolehl právě na Verdim tak sugestivně vyjádřenou intenzitu vztahů. S počátky kdesi v nejasné minulosti aktérů dramatu postupně spřádal sítě, které proplétají životy postav jako skrytá pavučina osudu, než je polapí do smrtící pasti navždy. Tuto vztahovou síť Gábor svou koncepcí zviditelnil tak, že jí dal podobu nekonečných pruhů, které oplétají, spoutávají a přitahují k sobě Azucenu, Manrica, Leonoru i Lunu. Zkrvavené pruhy lze chápat i jako nekonečné obvazy ran na těle i na duši, které postihují jednotlivé aktéry příběhu.

G. Verdi: Il Trovatore, Divadlo F. X. Šaldy Liberec 2019 (zdroj DFXŠ Liberec)

Jinak režisérovi i díky promyšleným akcím sboru, který se osvědčil i v částech dělených na mužské a ženské obsazení, stačila jednoduchá, ale velmi působivá tajemná scéna Michala Syrového s pahýly černých ohořelých trámů, symbolizující spáleniště lidských přání a zmařených nadějí. Ty Leonořiny na svatbu s Manrikem s postupující beznadějí vystihují i čím dál špinavější svatební šaty. Celkově pak časově indiferentní kostýmy Tomáše Kypty naznačují, že příběh podobně vyhrocených mezilidských vztahů se může odehrávat (a stále děje) kdekoli, ve středověku stejně jako dnes.

Po Rossiniho Popelce, Rachmaninovových operách Francesca da Rimini a Lakový rytíř může liberecká opera i díky Trubadúrovi považovat sezónu 2018/2019 v kontextu našich operních divadel za zdařilou.

Hodnocení autorky: 85 %

Giuseppe Verdi: Trubadúr
Hudební nastudování Martin Doubravský, režie Peter Gábor, scéna Michal Syrový, kostýmy Tomáš Kypta, sbormistr Anna Novotná-Pešková, pohybová spolupráce Šárka Brodaczová, dramaturgie: Linda Keprtová.
Osoby a obsazení: Leonora – Miroslava Časarová, Manrico – Paolo Lardizzone, Azucena – Petra Vondrová, Hrabě Luna – Jiří Rajniš ml., Ferrando – Pavel Vančura, Inez – Věra Poláchová, Ruiz – Dušan Růžička, Starý cikán – Anatolij Orel, Posel – Hynek Grania. Orchestr a sbor opery Divadla F. X. Šaldy Liberec.
Divadlo F. X. Šaldy, Liberec, premiéra 8. března 2019, recenzováno představení 23. března 2019

D. Cimarosa: Tajné manželství, Divadlo na Orlí 2019 (zdroj JAMU)
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na