Operní panorama Heleny Havlíkové (234)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
Vladislav v lázni. - Opera? Nova?? - Inspirace na dny příští.
B. Smetana: Dalibor – Národní divadlo 2019 (foto Patrik Borecký)

Vladislav v lázni
Pražské Národní divadlo se v sezoně 2018/2019 najednou snažilo hned dvěma inscenacemi napravovat svůj dluh zanedbávání Smetanova odkazu, kdy dřívější inscenace Smetanovy opery – Dvě vdovy – zde byla uvedena před dlouhými šesti lety, v květnu 2013 (!), a na repertoáru je ze starších produkcí pouze Prodaná nevěsta z roku 2008. Po otevření operní sezony, nesené stoletým výročím české státnosti, Libuší ji završilo nové nastudování Dalibora, v historii Národního divadla jedenácté. Obě tyto opery jsou úzce spojeny se stavbou historické budovy Národního divadla: Libuše jako slavnostní tabló ji v roce 1881 otevírala, premiéra Dalibora se konala jako vyvrcholení oslav položení jejího základního kamene v roce 1868 v Novoměstském divadle. Nejen slavnostní obřadnost těchto událostí, ale i „povinná“ úcta ke Smetanovi nadlouho zformovala (a zatížila) inscenační tradici obou oper a snahy ji pozměnit byly a jsou vnímány většinou nedůvěřivě. Celkově frekvence uvádění Dalibora u nás v posledních letech klesá.

Hudební nastudování si v nové inscenaci Národního divadla vyhradil hudební ředitel Opery Národního divadla dirigent Jaroslav Kyzlink a jako režisér byl přizván Jiří Nekvasil v týmu se scénografem Danielem Dvořákem a kostýmní výtvarnicí Zuzanou Bambušek Krejzovou a za pohybové spolupráce Aleny Peškové.

Dalibor na německy psané libreto Josefa Wenziga, které do češtiny přeložil Ervín Špindler, je třetí Smetanovou operou. Po komické Prodané nevěstě se vrátil k historickému námětu, ale na rozdíl od své první opery Braniboři v Čechách provázal Dalibora prokomponovaným předivem hudby s příznačnými motivy, což mu bylo vyčítáno jako nápodoba „cizáckého“ vzoru Richarda Wagnera. Děj vychází z příběhu středověkého lapky a násilníka, vladyky Dalibora z Kozojed, popraveného v roce 1498 za panování krále Vladislava Jagellonského precedenčním soudním verdiktem na výstrahu při postihu selských vzpour, nakolik je možné z pramenů tuto postavu vůbec rekonstruovat. Dle partitury se děj opery odehrává na konci 15. století v Praze – na královském hradě včetně věže Daliborky a v podhradí. Dalibor, ušlechtilý, ale zarputilý rytíř, je odsouzen k doživotí za to, že vzal spravedlnost do svých rukou a vraždu svého přítele Zdeňka pomstil usmrcením jeho vraha. Při soudu se ale hájí tak působivě, že se do něj jeho původní žalobkyně Milada, sestra zabitého, zamiluje rychle a hluboce a rozhodne se Dalibora v převleku za chlapce osvobodit. Plán se však nezdaří a milenci – v druhém Smetanou upravené závěru – umírají.

B. Smetana: Dalibor – Národní divadlo 2019 (foto Patrik Borecký)

Libreto Josefa Wenziga i Smetanova hudba tak v duchu české politiky šedesátých let 19. století postavu tohoto středověkého šlechtice posouvají k neochvějnému odvážnému rekovi hodného obdivu coby zastánci utiskovaných, jenž bojuje za spravedlivou odplatu a ideály i proti králi a jeho moci. V souladu s obrozeneckým chápáním významu hudby tvůrci také akcentovali postavu hudebníka Zdeňka, Daliborova přítele, jehož smrt chce Dalibor pomstít, a housle, po kterých touží uvězněný Dalibor a jejichž prasklá struna se stane příčinou zmaru Daliborova osvobození.

Právě apoteóza hudebnosti se stala jedním z východisek režijního pojetí Jiřího Nekvasila. Harfistky ve zlatistých kostýmech s věnci múz na hlavách, houslistu ve fraku i trumpetisty při jejich sólech vyzvedl z orchestřiště na jeviště a žalářníkova slova „Kterýpak Čech by neměl hudbu rád“ provázel nejen nasvícený znak nad jevištěm, ale i „vyčítavý“ štych do prázdné prezidentské i primátorské lóže.

I když scéna nereplikovala konkrétní atributy Pražského hradu, kde se opera odehrává, inscenace se držela vlastně docela věrně ukotvení ve středověku. Režijní koncepce byla provázána s estetikou scénografie Daniela Dvořáka a kostýmů Zuzany Bambušek Krejzkové, kdy jakýsi soft odvar vnějších atributů stylu dark gothic” s působivým světelným designem do jevištních mlh navozují základní temnou atmosféru příběhu, od počátku směřujícího neúchylně k tragickému vyústění. Kam ale zamýšlela kostýmní výtvarnice posunout postavu Milady, když na smuteční dlouhou róbu její i jejích společnic aplikovala fotku Daliborem zavražděného bratra Zdeňka, zůstalo bez pointy, Milada v Nekvasilově inscenaci rozhodně neměla nic společného s postpunkovou gotickou subkulturou.

B. Smetana: Dalibor – Národní divadlo 2019 (foto Patrik Borecký)

Středověký základ posílily těžkooděnci v plátovém brnění včetně přilby s dlouhým zobanem a špičatými střevíci. Coby „ochranka“ střežící bezpečnost krále, soudců a dvořanů nepůsobili příliš akceschopně a postrádali důsledné „velení“, když se ve scéně osvobozování Dalibora nezúčastněně povalovali po schodech. První dojem z jejich toporných pohybů byl spíše komický, než se postupně vyjevila jejich praktická role kulisáků, nebo když zadýmeni pořádnou porcí mlhy mezi rozkročené nohy sloužili jako „opona“, která diváky upozorňovala na změnu prostoru (aniž se scéna nad rámec přeskupení trojice modulů se schodištěm nějak proměňovala). Propojení proměn do jednolitého divadelního toku bez zavření opony ovšem inscenaci výrazně prospělo.

Největší pobouření vyvolalo přemístění králova nočního rozhodování o okamžité Daliborově popravě na začátku třetího dějství z královské síně do koupele, v níž kromě půvabných lazebnic svého panovníka pouze v bederní roušce masírují rukama po zádech i naléháním na vynesení ortelu také soudci. Jakkoli historici dokládají, že panovníci jednali i v lázni nebo v ložnici, využití státního symbolu i jako županu už působilo v kontextu inscenace nepřípadně obrazoborecky.

B. Smetana: Dalibor – Národní divadlo 2019 (foto Patrik Borecký)
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

1
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
1 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
1 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
OperaLover

Tak si říkám, jak je hezké, ze nás paní Havlíková pravidelně informuje o zahraničních premiérách, žel bohu v operních domech, které nejsou pro našince tak úplně za rohem. Proto se ptám, proč například neinformujete, paní Havlíková, o premiéře Meyerbeerových Hugenotů v Drážďanech, které jsou asi 1,5 hodiny vlakem z Prahy a kde dokonce vystupují i dvě české zpěvačky?