Operní panorama Heleny Havlíkové (245)

Dvořákova netrpělivost srdce. - Hof-Musici a Hasse přes kopírák. - Zelenka a Bach, tentokrát v motetech a responsoriích. - Inspirace na dny příští.

Dvořákova netrpělivost srdce
Na festivalu Dvořákova Praha zazněla poprvé kompletně první verze opery Král a uhlíř Antonína Dvořáka. Je přitom s podivem, že u skladatele takového významu a věhlasu, u nichž se zvědavě „pátrá“ po zdrojích jejich mistrovství, zůstaly tak dlouho neuvedené jeho první dvě opery – Alfred a Král a uhlíř. A patří téměř k povinnostem ambiciózního festivalu zaměřeného na Antonína Dvořáka, aby tyto mezery zaplnil.

Alfred, středověká rytírna na německý text se zřetelnými vlivy Wagnera a velké francouzské opery z roku 1870, byl na Dvořákově Praze koncertně uveden v roce 2014 (také Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu) a posléze i vydán na CD, nyní se festival ujal Krále a uhlíře. Provedení natáčel Český rozhlas a ze záznamu ho bude vysílat už 5. října 2019 na stanici ČRo Vltava v rámci sítě stanic sdružených do Evropské vysílací unie.

Operu Dvořák v souladu s tehdejším vyhraňováním české národní kultury považoval za nejprestižnější a pro národ nejvhodnější hudební žánr. Král a uhlíř stejně jako Alfred patří do počátečního období Dvořákovy tvorby, během něhož tento violista orchestru Prozatímního divadla v letech 1862–1871 i divák Královského zemského německého (dnes Stavovského) divadla hledal a zkoušel kompoziční postupy hlavně svých romantických současníků – především Richarda Wagnera –, ale i principy velké francouzské opery s rozměrnými scénickými tableux a rozsáhlým partem sboru jako kolektivním hrdinou. Všichni tvůrci té doby se nějak s Wagnerem museli „popasovat“ – a jak Smetana, tak Dvořák dostatečně svou tvorbou prokázali, že na rozdíl od většiny svých německých kolegů našli způsob, jak Wagnerův vliv přetavit do osobitého kompozičního jazyka.

Když si přiblížíme dobový kontext, do něhož Dvořák Alfredem i Králem a uhlířem vstupoval, tak repertoár Prozatímního divadla od roku 1862 do té doby byl velmi pestrý a reflektoval (s výjimkou Wagnera) světový operní vývoj. Z českých oper zahrnoval Škroupova Dráteníka a Švédy v Praze, operu Vladimír, bohův zvolenec a Loru Františka Zdeňka Skuherského, Templáře na Moravě, Drahomíru, Husitskou nevěstu a Blanku Karla Šebora, Blodkovu operu V studni, Bendlovu Lejlu a Břetislava, Marii Potockou Leopolda Eugena Měchury nebo Svatojanské proudy Josefa Richarda Rozkošného a Zajatou Hynka Vojáčka. Smetana měl v té době už za sebou Branibory v Čechách, Prodanou nevěstu, Dalibora a Hubičku. Ze světového operního repertoáru se zde hrál Mozart, mnoho oper Donizettiho, Belliniho, Rossiniho a Verdiho, z německé oblasti Gluck, Weber, Lortzing, Spohr, z francouzských skladatelů se objevoval vedle Offenbachových operet Gounod, Adam, Auber, Halévy a velkou francouzskou operu zastupoval také Meyerbeer (Dinorah, Hugenoti, Robert ďábel). Z Wagnerových oper však nebyla uvedena ani jediná (jako první se v Národním divadle objevil až Lohengrin v roce 1885). Wagnera ovšem v Praze uvádělo Stavovské divadlo.

Dvořák Krále a uhlíře na libreto plzeňského spisovatele a notáře Bernarda Guldenera podle obrozenecké loutkové hry Posvícení v Hudlicích vytvořil v roce 1871 jako svou druhou operu. Bylo mu třicet, komponoval už deset let, a ačkoli měl na svém skladatelském kontě dvě symfonie, violoncellový koncert A dur, čtyři smyčcové kvartety, písňový cyklus Cypřiše a dokonce operu Alfred, žádná z těchto jeho skladeb nebyla do té doby veřejně provedena. Naději na provedení tak rozměrné a komplikované partitury, do jaké se Dvořákovi Král a uhlíř rozrostl, redukovalo stísněné Prozatímní divadlo s jeho chabými možnostmi obsazení orchestru, jak ho Dvořák důvěrně znal (při kompozici opery však nezohlednil).

Dvořák operu žánrově vymezil jako komickou. Jak libreto, tak hlavně hudba má však k veselohernímu charakteru hodně daleko. Jde o wagnerovsky prokomponované dílo velkého rozsahu s předivem příznačných motivů, neklidně proměnlivou harmonií i polyfonní fakturou, komplikovanými ansámbly na různé texty v kombinaci se sbory. Robustnost hudby posiluje i hutná instrumentace a party určené dramatickým pěveckým oborům. Dvořákovi mohli být předobrazem Mistři pěvci norimberští, uvedení v Praze právě na začátku roku 1871.

Takový Dvořákův styl se vzpírá jednoduchému příběhu s archetypem dobrotivého vladaře, který se inkognito zajímá o život svých poddaných, jak ho adaptoval obrozenecký loutkář Prokop Konopásek ve své veselohře Posvícení v Hudlicích na knížete Oldřicha (a jako ho coby taškařici s vtipem, jarmarečními odrhovačkami a posvícenskou žranicí jitrnic a jelítek před pěti lety s velkým úspěchem uvedl soubor Buchty a loutky). V Dvořákově opeře je oním vladařem král Matyáš, který vládl v letech 1611–1619, nicméně tato postava v opeře nemá s historickým předobrazem habsburského panovníka pranic společného, a to ani hudebním stylem.

V opeře král Matyáš zabloudí v křivoklátských lesích a najde pohostinství u prostého uhlíře Matěje a jeho rodiny, aniž se dá poznat. Na oplátku je pozve k sobě a teprve při hostině na Pražském hradě Matěj pochopí, kdo u něj přenocoval. Košatě mnohomluvným a místy těžkopádným libretem se proplétají dva milostné páry – Matějova dcera Liduška, o kterou proti vůli rodičů usiluje uhlíř Jeník, a dvorní dáma Eva, jejímuž vztahu s křivoklátským purkrabím Jindřichem zase nepřeje král; obě dvojice samozřejmě s happyendem. To však nejsou jediné výhrady, které lze k této opeře mít, když dnes padá argument nehratelnosti a proslavily se opery i se slabšími librety.

Masa téměř tří hodin hudby postrádá konzistentnější strukturu a místy i melodickou nápaditost, mnohočetné ansámbly na různé texty brání srozumitelnosti, převládá prázdný patos, objevuje se i nezvládnutá deklamace zhudebněné češtiny, chybí pregnantnější a výstižnější hudební charakteristika postav, ačkoli se v rozdílu postavení krále a uhlíře nabízí. Ovšem vroucí modlitba uhlíře Matěje, která poněkud nečekaně uzavírá první dějství, Jeníkova vzdorná árie, že se dá na vojnu, s názvukem lidové písničky, zamilovaná vroucí árie Lidušky při ranním rozbřesku a dudákova hra nebo pijácká píseň (ovšem na Pražském hradě) či vyjádření atmosféry lesního rozbřesku se zpěvem ptáků i chvěním Liduščina srdce, dávají tušit budoucího skladatele Čerta a Káči nebo Jakobína, ba i Rusalky.

Václav Juda Novotný, který se ujal úpravy třetí verze Krále a uhlíře, Dvořákovo operní nadšení popsal trefně: „První svou hudbu ku Králi a uhlíři psal Dvořák v rozhárané periodě bujného kvasu, mladické neustálenosti, kde v ohnivém tvoření snaží se činůchtivý mladý duch vykouzliti něco nadobyčejného…“

V tomto kontextu lze pochopit, že Bedřich Smetana, který provedl v roce 1872 alespoň předehru a pokusil se Krále a uhlíře v rámci možností Prozatímního divadla v sezoně 1873/1874 nastudovat, během zkoušek seznal, že opera, považovaná za chaotickou, se kvůli své náročnosti provést nedá. Rozpoznal však Dvořákův talent – že jde o vážnou práci plnou geniálních nápadů.

A je obdivuhodné, jak zhrzený Dvořák našel v sobě dost sebekritiky a sil, že na totéž libreto s nepodstatnými úpravami zkomponoval v roce 1874 zcela novou, výrazně projasněnější a nápaditější hudbu. V této podobě už měla opera v Prozatímním divadle úspěch, nicméně i tak byla podrobována dalším, a to i velmi razantním úpravám (například byly zcela vypuštěny role Královny, dvorní dámy Evy a závodčího vojska Sekáčka).

První verze Krále a uhlíře byla dlouho považována za ztracenou nebo zničenou s tím, že Dvořák partituru podobně jako v případě některých svých jiných skladeb spálil. Až v roce 1916 se nejprve v pozůstalosti člena orchestru Nového německého divadla objevil rukopis prvního a třetího dějství a v roce 1929 bylo nalezeno v archivu Národního divadla kompletní znění, jež se ve zkrácené úpravě vzápětí pokusil rehabilitovat jen Otakar Ostrčil. A při přípravě festivalového uvedení Krále a uhlíře byly objeveny v archivu Dvořákova muzea materiály k první verzi předehry.

Ačkoli Dvořákova genialita probleskne v první verzi Krále a uhlíře vzácně, nic to nemění na tom, že koncertní uvedení kompletního znění v jeho monumentálním rozsahu mělo právě na festivalu prestiže Dvořákovy Prahy smysl. Ne jako úšklebek vůči skladatelovu kompozičnímu neumětelství a ukázka nezvládnuté adaptace cizích vlivů, ale jako slepá ulička, z níž však Dvořák velmi rychle a tak obdivuhodně našel východisko až ke světově nejproslulejšímu českému skladateli.

Nesnadného úkolu se ujal dirigent Tomáš Brauner, který zúročil své operní zkušenosti a uplatnil značnou pohotovost. A jak zaznělo na tiskovém brífinku, musel do toho všeho řešit i chyby v partech, protože na rozdíl od přípravy notových materiálů k uvedení Alfreda, zrekonstruovaných a odborně zrevidovaných pod vedením Jarmily Gabrielové, Akademie klasické hudby tentokrát finančně zabezpečila pouze digitalizaci původních rukopisů. U neznámého díla samozřejmě zůstává otevřená otázka, nakolik by zafungovala historicky poučená interpretace dle možností tehdejšího Prozatímního divadla a nakolik partitura vůbec umožňovala při obsazení velkého orchestru s deseti prvními houslemi a pěti kontrabasy větší dynamické kontrasty nad rámec převažujícího vydatného zvuku ve škále od forte po čtyřnásobné fortissimo. Brauner ovšem svými srozumitelnými gesty udržel základní souhru v rozvrásněné partituře i základní poměr zvukových hladin orchestru, sólistů a sboru (který se dozajista ještě doladí ve studiu pro nahrávku). Za tu cenu, že se sólisté museli často uchylovat k vypjatému dramatickému výrazu exponovanému i ve vysokých polohách jejich hlasového oboru.

Jak basista Jozef Benci coby uhlíř Matěj, tak tenoristé Richard Samek v roli romantického milovníka uhlířovic Lidušky i Josef Moravec jako purkrabí Jindřich však i za těchto podmínek udrželi kultivovanost. Také pro rozsáhlou roli uhlířovy dcery Lidušky se podařilo najít vhodné pěvecké obsazení v Kateřině Kněžíkové, která dokázala hutný sopránový part prosvětlit mladickou zamilovaností a srdečností vedle přísné matky, jíž dodala na vážnosti mezzosopranistka Lucie Hilscherová. Jen Jana Sibera nenaplnila svým sopránem oborově vhodným spíše pro typ Lidušky dostatečný kontrast dvorní dámy, jak se to podařilo Daně Burešové v partu Královny, třebas malého rozsahu. V menších rolích pouze prvního dějství se dobře uplatnili tenorista Ondřej Koplík a barytonista Michal Onufer v rolích 1. a 2. lovce, ve třetím dějství je vystřídal basista Jan Šťáva jako závodčí vojska Sekáček. Všichni se snažili o srozumitelnou deklamaci, nicméně v ansámblech s překryvy textu bylo toto úsilí objektivně marné. Významná úloha v opeře připadá sboru a bylo zřejmé, že Pražský filharmonický sbor pod vedením Lukáše Vasilka věnoval opeře svou příslovečnou péči. Se ctí prošel partiturou přes občasná zaváhání v souhře také Symfonický orchestr Českého rozhlasu.

Že mnohé posluchače tento raný wagnerovský Dvořák překvapil natolik, až o přestávce z Rudolfina odcházeli, jen potvrzuje, jak dlouhou cestu prošel Dvořák při hledání svého operního stylu, který jej dovedl k Rusalce tak přesvědčivě, že právě Rusalka dnes patří k nejčastěji uváděným českým operám ve světě. A stejně jako v případě světové premiéry Alfreda je dobře, že se prvního znění Krále a uhlíře ujali čeští interpreti a Český rozhlas – a nečekáme, jako tolikrát v minulosti třeba s Janáčkem, až to svět udělá za nás.

 

Hodnocení autorky recenze 90 %

 

Antonín Dvořák: Král a uhlíř (první uvedení první verze opery B21).
Dirigent Tomáš Brauner, sbormistr Lukáš Vasilek.
Osoby a obsazení: Liduška – Kateřina Kněžíková, Jeník – Richard Samek, Matyáš – Roman Hoza, Matěj – Jozef Benci, Anna – Lucie Hilscherová, Jindřich – Josef Moravec, Královna – Dana Burešová, Eva – Jana Sibera, Sekáček – Jan Šťáva, 1. lovec – Ondřej Koplík, 2. lovec – Michal Onufer. Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Pražský filharmonický sbor.
Festival Dvořákova Praha, Rudolfinu, Dvořákova síň 19. září 2019.

Hof-Musici a Hasse přes kopírák
Hlavní osou programu letošního XII. ročníku Festivalu barokních umění v Českém Krumlově byla i tentokrát novodobá světová premiéra barokní opery v unikátním autenticky dochovaném prostoru zdejšího zámeckého barokního divadla. Soubor Hof-Musici, který je spolu s Centrem barokní kultury pořadatelem tohoto festivalu, uvedl tentokrát dramma per musica Johanna Adolfa Hasseho Demofoonte.

Samostatná recenze vyšla na Opera Plus zde.

Hodnocení autorky recenze 70 %

Johann Adolf Hasse: Demofoonte
Hudební nastudování Ondřej Macek, režie a barokní gestika Zuzana Vrbová.
Osoby a obsazení: Demofoonte – Richard Tamas, Dircea – Jana Kuželová, Creusa – Eva Benett, Timante – Monika Jägerová, Cherinto – Dora Rujbart-Pavlíková, Marusio – Veronika Mráčková Fučíková, Andrasto – Ivo Michl.
Barokní orchestr Hof-Musici, koncertní mistr Danuta Zawada.
Festival barokních umění, Český Krumlov, Zámecké barokní divadlo, premiéra 20. září 2019, recenzována repríza 21. září 2019.

Zelenka a Bach, tentokrát v motetech a responsoriích
Collegium Vocale 1704 se v kostele sv. Anny na Pražské křižovatce 17. září 2019 prezentovalo pod vedením Václava Lukse koncertem, na němž zazněla tři moteta Johanna Sebastiana Bacha a výběr z cyklu responsorií pro svatý týden Jana Dismase Zelenky.

Samostatná recenze vyšla na Opera Plus zde.

Hodnocení autorky recenze 80 %

Collegium Vocale 1704: Komm, Jesu, komm
Johann Sebastian Bach: Komm, Jesu, komm BWV 229, Fürchte dich nicht, ich bin bei dir BWV 228 a Singet dem Herrn ein neues Lied BWV 225.
Jan Dismas Zelenka: Responsoria pro hebdomada sancta ZWV 55 (Tristis est anima mea, In monte Oliveti, Omnes amici mei, Caligaverunt oculi mei, Sicut ovis, O vos omnes, Sepulto Domino).
Colegium Vocale 1704, dirigent Václav Luks.
Kostel sv. Anny – Pražská křižovatka, 17. září 2019.

Inspirace na dny příští

Mezinárodní televizní festival Zlatá Praha
Soutěžní festival televizních hudebních, tanečních a divadelních pořadů a filmů v kategoriích dokumenty o hudbě, tanci a divadle, záznamy inscenačního umění a záznamy hudebních pořadů.
Praha, Nová scéna, 25. až 28. září 2019.

Philip Glass: Einstein on the Beach, koncertní provedení opery
Dirigenti Georges-Elie Octors, Tom De Cock, Suzanne Vega – vypravěčka, Collegium Vocale Gent a Ictus Ensemble.
Zahajovací koncert festivalu Moravský podzim, Brno, Bobycentrum, neděle 29. září 2019 v 19:00 hodin.

Johann Sebastian Bach: Mše h moll BWV 232
Dirigent Roman Válek, Czech Ensemble Baroque.
Praha, Kostel sv. Šimona a Judy, pondělí 30. září 2019 v 19:30 hodin.