Operní panorama Heleny Havlíkové (246)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6
Brněnské Hoffmannky jako divadlo za divadlem. - Nahlížení do (cizího) pokojíčku. - Operní ohlédnutí za Zlatou Prahou. - Inspirace na dny příští.
J. Offenbach: Hoffmannovy povídky – Národní divadlo Brno 2019 (zdroj NDB)

Brněnské Hoffmannky jako divadlo za divadlem
Janáčkova opera v Brně zahájila sezonu inscenací Hoffmannových povídek Jacquese Offenbacha v hudebním nastudování Ondreje Olose a v režii tandemu Martina Kukučky a Lukáše Trpišovského SKUTR.

V klasickém světovém operním repertoáru asi není bizarnější opera než Hoffmannovy povídky. Tímto – nedokončeným – dílem, které se dnes hraje v mnoha verzích, vybudoval geniální autor operet Jacques Offenbach konečně také kýžený operní pomník. Sobě i E. T. A. Hoffmannovi, německému romantikovi mnoha uměleckých talentů, jednomu z praotců fantasy literatury s tématy ztráty identity, rozštěpení osobnosti, jenž inspiroval svým podivně mihotavým a matoucím třpytem řadu umělců. Svými povídkami Pískoun, Rada Krespel, Příběh o ztraceném zrcadlovém obraze, Don Juan, Společnost ve sklepě, Zlatý hrnec a Zachýsek, zvaný Rumělka zaujal i dramatiky Michela Carrého a Julese Barbiera. A Barbier pak jejich hru Les contes fantastiques d’Hoffmann, která měla v pařížském divadle Odéon od roku 1851 velký úspěch (a k níž tu Offenbach dirigoval scénickou hudbu), upravil do operního libreta.

Hoffmannovy povídky mají pověst nebezpečného podniku s třaskavou směsí sentimentality i grotesky. Inscenátory láká fantaskní svět Hoffmannovy a Offenbachovy obrazivosti mezi realitou a halucinací, kde básník sám se stává hlavní postavou příběhu o nadějích a úzkostech, fantaziích, láskách a závislostech básníka i blábolivého opilce, jehož milostná vzplanutí končí deziluzí a katastrofou – ať už k Olympii, která se ukáže být pouhou mechanickou loutkou, k nemocné Antonii, kterou zahubí její touha po zakázaném zpěvu, a kurtizáně Giuliettě, kvůli níž Hoffmann vraždí a nechá se připravit o svůj zrcadlový obraz. A když přijde o lásku primadony Stelly, zůstává mu věrná jen Múza či věrný kumpán Nicklausse, případně se osamocený propadá do deliria, podle toho, jaký závěr inscenátoři zvolí.

Jakoby fantaskní obsah Hoffmannových povídek přitahoval pověry i skutečné tragédie (při představení ve vídeňském Ringtheateru v roce 1881 po úniku plynu divadlo zachvátil požár a zahynulo na čtyři sta lidí). Vůbec poprvé zazněla tato opera po spoustě peripetií kolem jejího vzniku až čtyři měsíce po Offenbachově smrti v roce 1881 v pařížské Komické opeře (bez benátského dějství). Bizarnost opery umocňuje i to, že slavný a úspěšný skladatel stovky operet tuto svou operu nedokončil a navíc kvůli požáru Komické opery v roce 1887, kdy zde shořela řada Offenbachových rukopisů, nebyla nalezena žádná skladatelem autorizovaná verze ani doložená koncepce. Hoffmannovy povídky se tak hrají v mnoha verzích a interpretacích a vyšly v několika různých edicích.

J. Offenbach: Hoffmannovy povídky – Národní divadlo Brno 2019 (zdroj NDB)

Nyní v Brně uváděná verze se drží dnes nejběžnějšího pořadí Hoffmannových milostných příběhů o lásce k loutce Olympii, zpěvačce Antonii a kurtizáně Giuliettě, jež rámuje prolog a epilog s operní divou Stellou. S partiturou z edice Jeana-Christophea Kecka, jenž do svého vydání z roku 2005 shrnul všechny existující nalezené materiály (jak v programové brožuře zasvěceně popisuje dramaturgyně Patricie Částková), však v Brně naložili velmi volně. Produkce se vejde do necelých dvou a půl hodin čisté hudby. Mnohé části jsou vypuštěny – hned úvodní sbor duchů piva a vína a kuplet Múzy, takže inscenace po stručném orchestrálním úvodu začíná rovnou tím, jak rada Lindorf vymámí od sluhy Stellin milostný dopis určený Hoffmannovi včetně klíče od její šatny. Chybí také například Coppéliova prezentace s prodejem brýlí Hoffmannovi, veselá písnička nahluchlého Frantze o jeho pěveckém a tanečním talentu, až k nesrozumitelnosti je vykrácené třetí dějství. Naopak z obvykle neuváděných částí inscenátoři použili závěrečnou sborovou apoteózu s útěšným zpěvem Múzy (která však při vypuštění úvodního kupletu inscenaci nerámuje) a Stelliným sbohem, při kterém ponechává Hoffmanna novým láskám. Inscenátoři akcentovali tento závěr natolik intenzivně, že zpěv sboru z obou stran druhého balkónu se zvukovým efektem andělského chóru vyvolalo až dojem barokního „lieto fine“, šťastného konce, po tragických peripetiích neočekávaně nenadálého. Zde navíc znevěrohodněného bláhovou vizí opuštění minulosti a vzplanutí tvůrčího ducha.

Hudebním východiskem dirigenta Ondreje Olose bylo sice pečlivě uspořádané nastudování, ale neutrálně nevzrušivé, spíš elegantní než dramatické a smyslně vábivé nebo i sladkobolně sentimentální. Svou přímočarostí ovšem poskytovalo sólistům a sboru spolehlivou oporu. Chytlavé melodie slavné barkaroly, árie o diamantu nebo posměšné písničky o trpaslíkovi Zachýskovi prošuměly bez vzedmutějších vln emocí.

Hoffmannovy povídky se sledem tří vzpomínkových epizod o třech Hoffmannových podivných – a neúspěšných – láskách, rámovaných prologem a epilogem, resp. prvním a posledním pátým dějstvím Hoffmannova čekání na zpěvačku Stellu, se mohly stát pro tvůrčí rozdělení rolí tandemu Martina Kukučky a Lukáše Trpišovského zajímavým testem „rozumu a citu“.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na