Operní panorama Heleny Havlíkové (253)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
Mě drásá hloub a trýzní výčitkami víc svědomí než pouta. - Nástrahy madrigalů. - Velká i minimalistická vidina egyptského faraona v MET. - Pretty Yende jinak. - Inspirace na dny příští.
Josef Moravec, Lucie Kašpárková (zdroj Jihočeské divadlo)

Mě drásá hloub a trýzní výčitkami víc svědomí než pouta
V Českých Budějovicích se rozhodli uvést Dalibora Bedřicha Smetany v radikální úpravě, kterou začal pro pražské Národní divadlo připravovat ke konci devadesátých let režisér Miloš Forman. Národní divadlo, tehdy pod vedením ředitele Jiřího Srstky a šéfa opery Josefa Průdka, nakonec couvlo. (A místo toho se v roce 2001 hrála standardní verze, ovšem v režii Jana Antonína Pitínského, který vzdálil Dalibora idealizovanému obrazu pověstí a akcentoval homosexuální motiv vztahu Dalibora a Zdeňka tak radikálně, že inscenace byla vybučena a hrála se jen třináctkrát.)

Možná to někoho překvapí, ale Dalibor už od začátku nebyl tak nedotknutelné dílo, jak by se mohlo zdát. Nejenže sám Smetana upravil závěr (v původní verzi se Dalibor po scéně v žaláři už v závěru neobjevuje), ale protože komponoval na německy psané libreto Josefa Wenziga, do Dalibora pak zasahovali překladatelé či spíše upravovatelé značně nad rámec pouhého přetlumočení. Dokonce i v Národním se dlouho hrála verze Václava Judy Novotného bez árie Vladislava „Krásný to cíl“ nebo velké Daliborovy árie před útěkem z vězení s odbojnou apoteózou svobody „Toť třetí noc… Ha, kým to kouzlem“.

Ale přesto snahy pozměnit inscenační tradici Dalibora byly a jsou vnímány většinou nedůvěřivě. Tím spíš u opery se zakódovanou idealizací obrazu českých dějin podle obrozenských ideálů. V Daliborovi je „zakleta“ jakási záhadnost, kterou lze buď ignorovat a inscenovat bezproblémově okázalou pseudoromantickou „rytírnu“, nebo se pokusit, u vědomí opovážlivosti takového počínání, o něco jiného (jak se pokusila v roce 2006 Karla Štaubertová v Plzni v promyšlené stylizaci černého neúprosného soudu, červeného vzdoru a bílé naděje).

Úprava, kterou vytvořil šéf opery a režisér Tomáš Studený spolu s Pavlem Drábkem v Českých Budějovicích a která z „filmové“ verze Miloše Formana spíše jen volně vychází, je radikální z několika důvodů. Obvyklé dvou a půl hodinové trvání opery redukuje na hodinu a tři čtvrtě při běžných tempech, které dirigent Mario De Rose v ponechané hudbě dodržoval. Podle Formanova tehdejšího řešení jsou výrazně zredukovány party Jitky a Vítka – tím ale přestává být jasné, proč vlastně za Daliborovo osvobození tak bojují. Daliborova odbojná apoteóza svobody ze třetího dějství, která podle Formana jen „zdržuje“ po prolomení mříží Daliborovo znamení houslemi pro osvobození ze žaláře, je přesunutá na konec druhého jednání po odchodu Milady z vězení a tedy před Daliborovo odsouzení. A Dalibor pacifisticky doufá: „Ať ztichne bouře, co mojí vinou plá, nenávist, kterou sám jsem jen rozdmýchal… A láskou naší zažehnáme hněv!… Dost je té vzpoury, už dost je násilí!“ (zatímco ve Špindlerově překladu, na který komponoval Smetana, Dalibor povolává k boji: „Života proude, teď bujně tělem teč, k novému činu, pozvednu ostrý meč!… Již za nedlouho tvou branou půjdu dál ve jménu pomsty, kterou jsem přísahal… Já jako bouře v hrůze se převalím, všeliký odpor do prachu povalím!“). Na konci druhého dějství je tak úplně vypuštěný velký milostný duet Milady a Dalibora „Ó nevýslovné štěstí lásky“. Oproti Formanově verzi ale budějovičtí inscenátoři vrátili řadu sborů, byť zkrácených, které chtěl Forman škrtnout.

Dalibor (zdroj Jihočeské divadlo)

To ale není zdaleka vše. Svým způsobem je vlastně podstatnější změna charakteru hlavních postav a jejich motivací, především Dalibora a Vladislava. Už se nedozvíme, jak by býval pro Formana přeložil libreto Jiří Suchý a nakolik by zasáhl i do povah a jednání postav. V Budějovicích adaptovali překlad anglisty, teatrologa a uměleckého vedoucího souboru Opera Diversa Pavla Drábka, jak ho vytvořil pro olomoucké nastudování v roce 2008. Nejsou tu žádné housle, které Milada přinese Daliborovi do vězení, žádný pilník, ale rovnou vylámání mříží mečem, žádná prasklá struna, ale Daliborovo čekání na hák a lano, do kterého vzápětí vpadne Velitel / Budivoj, žádný Zdeněk, místo toho apoteóza hudby. V budějovické inscenaci v režii Tomáše Studeného dokonce velmi působivě posílená tím, že houslová sóla hraje přímo na jevišti chlapec v bílém obleku.

Dalibor zde nepodněcuje k zuřivé nenávistné pomstě a ani nehoruje pro milovaného Zdeňka. V opakované sebereflexi se ve své obhajobě před Vladislavem trýzní výčitkami, že násilím poskvrnil sen o svobodě, lásce a spravedlnosti: „Já nechtěl nikdy násilí a boj, po smíru jsem jen v hloubi duše toužil. Já přál si vždycky jen spravedlnost, pro právu a pro pravdu já vždy jsem žil.“ A touží láskou zažehnat hněv a nenávist, které rozdmychal, jak sám sebe obviňuje v oné přesunuté árii z třetího na konec druhého jednání: „Má vina… Mě drásá hloub a trýzní výčitkami víc svědomí než pouta.“ Tím se vlastně stává věrohodnější onen, původnímu libretu tolik vyčítaný, rychlý obrat vztahu Milady k Daliborovi, protože v Drábkově překladu se Milada až z Daliborovy obhajoby dozvídá, že její bratr zabil Daliborova přítele nikoli při násilném přepadení ploškovického hradu, ale jako emisara míru vyslaného Daliborem.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na