Operní panorama Heleny Havlíkové (253)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Inscenátoři zásadně, až obrazoborecky změnili a vyložili postavu krále Vladislava, která by nejspíš neodpovídala ani jeho historickému předobrazu ve Vladislavovi Jagellonském. Z Wenzigova/Špindlerova/Smetanova rozvážného panovníka, který si uvědomuje těžký úděl vladaře a navzdory Daliborově vzpouře ctí jeho rytířský stav, z něj v Budějovicích nakonec udělali intrikána. Je to sám král, kdo vymyslí léčku: v obavě, že by se královským rozsudkem stal z Dalibora mučedník, nechá rozhlásit, že Dalibora v cele zabil onen chlapec, jak mu ho vylíčil Žalářník. A popraven bude tento viník Daliborovy smrti. Inscenace ale končí standardně Smetanou upraveným závěrem, když Milada umírá Daliborovi v náručí. Dalibor se ovšem nevrhá s Budivojem do boje, ale když Velitel (Budivoj) vidí, že stráž před Daliborovým charismatem skloní meče, Dalibora, který se nebrání, zezadu probodne.

Při posuzování vlastního nastudování Dalibora záleží na tom, z jakého úhlu pohledu budeme hodnotit inscenaci v akusticky nevyhovujících podmínkách provizorní dřevěné stavby, Boudy, kterou si Budějovičtí půjčili od bratří Formanů a postavili ji na rušném Mariánském náměstí. Při druhé premiéře byla kapacita zhruba 250 míst zaplněná.

Pokud k inscenaci Dalibora přistoupíme jako ke svého druhu atrakci a marketinkovému eventu, pak svůj účel splnila. U příležitosti oslav stého výročí vzniku Jihočeského divadla upozornila na fakt, že Budějovice zejména pro operu opravdu potřebují nové prostory, přičemž plán stavby divadla nebo kulturního centra na Mariánském náměstí se táhne už od šedesátých let minulého století. České Budějovice jsou na tom skutečně zdaleka nejhůře ze všech měst s divadly, jejichž součástí je operní soubor. Budova Jihočeského divadla je pro standardní operní repertoár maličká, DK Metropol nezapře svůj původ v kinosálu a Otáčivé hlediště je atraktivní rarita, nad kterou stále visí Damoklův meč zrušení. A historickou oporu má také volba titulu tím, že zdejší česká profesionální scéna zahájila v září roku 1919 svou činnost právě Daliborem.

Pokud přistoupíme k budějovickému nastudování jako k regulérní inscenaci vedle „normálních“ Daliborů, pak lze ocenit odvahu vyzkoušet Formanovu verzi a její „revolučnost“, v kontextu dnešních trendů operní režie vlastně zkrotlou, ještě posílit modifikací charakterů postav. Vznikla adaptace, která vnesla do Smetanovy opery nové pohledy a jako experiment obstojí spíš úprava libreta, než přece jen násilný zásah do hudební stavby díla. Vedle současných operních režií, které sice zachovávají hudbu i libreto dle partitury, ale při inscenačním vyjádření často obracejí dílo naruby, je budějovická verze vlastně přiznaně transparentní a nevýbojná. Hlavně tím, že tým režiséra Tomáše Studeného zachoval historické ukotvení děje (a ponechal na představivosti diváků případné analogie se současností). Na rozdíl například od nedávné inscenace Dalibora ve Frankfurtu nad Mohanem. V režii Florentine Klepper byla důsledně a promyšleně pojatá jako protesty anarchistů a dalších násilnických aktivistů proti establishmentu, jak zmítají (nejen) současným Německem, v kombinaci s fenoménem mediálních manipulací a televizních reality show, kdy Vladislav vystupuje jako populistický politik a televizní bavič v jednom. Díky vynikajícímu nastudování (včetně skvělého Aleše Brisceina v titulní roli) ovšem tento, pro řadu českých diváků možná blasfemicky skandální pohled, odkrýval vrstvy a souvislosti, které nám pod nánosem smetanovské tradice unikají.

Další úhel pohledu: Možná že by šlo současné budějovické nastudování Dalibora svým způsobem považovat za historicky poučenou interpretaci. Nevím, v jaké podobě zazněl v Budějovicích Dalibor před sto lety, ale nejspíš si nejde dělat iluze o špičkové úrovni tohoto provedení. Jenže pohříchu to platí i pro současné hudební nastudování Maria De Rose. Ano, hrálo se v ne zcela regulérních podmínkách, kdy orchestr byl vtěsnaný do prostoru mezi jeviště a první řadu diváků a další hráči se tísnili po stranách, takže dosáhnout zvukové vyváženosti bylo zejména pro posluchače v předních řadách prakticky nemožné. Jistě by bývalo šlo více pracovat s dynamikou a hlavně se vyvarovat nepřesností v souhře a dynamice, v budějovickém orchestru bohužel chronické.

(zdroj Jihočeské divadlo)

Dalibor v podání Josefa Moravce tu není horkokrevně vznětlivý násilník, ale spíše hrdý rytíř, vědomý si svého dílu viny, jak tento posun implikuje zvolená úprava. Pěvecky se Moravec zaměřil převážně na hrdinské forte – dirigent Mario De Rose mu ani jinou šanci nedával. V těchto podmínkách silně hrajícího orchestru přesahoval dramatický part Milady současné možnosti sopranistky Lucie Kašpárkové, což se promítlo i do deklamace zpívaného textu. Jeho srozumitelnost ovšem byla oslabená už překladem, v němž Drábek sice deklaroval odstranění někdy tak vysmívané „květomluvy“ Ervína Špindlera, ale sám se nechal lapit do sítí obratů „Mě drásá hloub a trýzní výčitkami víc svědomí než pouta“. Pro Lenku Pavlovič ovšem byla role Jitky, jakkoli zkrácená, příležitostí pro uplatnění průrazného svítivého sopránu a tenorista Peter Malý mohl v několika větách, jež mu z partu Víta zbyly, předvést své herecké umění. Jiří Hájek tak úplně nepřesvědčil o charismatu krále Vladislava, nepomohla ani amplifikace jeho úvodního „státotvorného“ výstupu; spíš se mu dal věřit ten intrikán. Basista Josef Kovačič má dostatečné hloubky pro Žalářníka a své mládí v roli sešlého starce dokázal „zakrýt“ unavenou chůzí; jeho dojemnou árii o truchlivém životě této profese ale „rozbil“ režisér Tomáš Studený tím, že si Žalářník během ní převazuje nohy s (naaplikovanými) hnisavými vředy. O Žalářníkův soucit s Daliborem a hold „Který pak Čech by hudbu neměl rád!“ však v adaptaci přišel.

Celkové řešení (scéna a kostýmy Sylva Marková, světelný design Ondřej Šesták) s mnoha sklopnými dřevěnými schody po obvodu půlkruhovitého ochozu na podlahu arény pokryté dřevěnou drtí bylo nápadité a napomáhalo spádu inscenace, včetně „akčního“ zapojení sboru a šestice zbrojnošů.

Hodnocení autorky recenze 75 %

Bedřich Smetana: Dalibor
Dramaturgická úprava Miloš Forman. Libreto Tomáš Studený a Pavel Drábek s přihlédnutím k původnímu libretu Josefa Wenziga v překladu Ervína Špindlera (1868) a Pavla Drábka (2008).

Hudební nastudování Mario De Rose, režie Tomáš Studený, scéna a kostýmy Sylva Marková, světelný design Ondřej Šesták, dramaturg František Řihout, sbormistr Martin Veselý.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na