Operní panorama Heleny Havlíkové (254)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
Obřadný kavalír. - Smolka s Adámkem (stanuli) před zákonem. - Místo zkoušky lásky jen zápočet. - Inspirace na dny příští.
R. Strauss: Růžový kavalír, NDB 2019 (foto Marek Olbrzymek)

Obřadný kavalír
Janáčkova opera v Brně nově rozšířila svůj repertoár o Růžového kavalíra Richarda Strausse v hudebním nastudování Roberta Kružíka a v režii šéfa brněnské opery Jiřího Heřmana.

Když zařadíme tuto inscenaci do kontextu uvádění Růžového kavalíra u nás, je až překvapivé, jak často se u nás tato Straussova opera hrála. Přitom už svou délkou a hlavně množstvím postav i obsazením orchestru klade na interprety značné nároky. Od konce padesátých let a v šedesátých letech ji uváděla nejen velká divadla v Praze a v Brně, ale i soubory v Olomouci, Ostravě nebo v Plzni, v roce 1977 ještě v Ústí nad Labem. Pak se Růžový kavalír z repertoáru našich divadel vytrácel, předchozí brněnské nastudování bylo v roce 1983 a v roce 1996 v Růžovém kavalírovi v pražském Národním divadle své svrchované mistrovství předvedl dirigent Jiří Kout, který si ovšem do hlavních rolí Maršálky, Oktaviána, Ochse a Sophie přivedl s výjimkou alternujících Jaroslavy Maxové, Luďka Veleho a Lívie Ághnové své zahraniční sólisty.

Připomeňme, že Richard Strauss komponoval Růžového kavalíra (jak se u nás německý název Der Rosenkavalier, tedy Kavalír s růží, zavedeně, ale nepřesně překládá) na libreto Huga von Hofmannsthala, op. 59, jako „komedii pro hudbu“, mozartovské komické odlehčení po expresionistky vypjatých tragédiích Salome a Elektra. Premiéru měl v roce 1911 v Královském divadle v Drážďanech. Byl to triumf (pro divadlo i ekonomicky) a ještě téhož roku Kavalíra uvedla milánská La Scala, Vídeňská státní opera, římské Teatro Costanzi – a také v Praze Národní divadlo. Dokonce s posvěcením samotného Strausse, protože Angelo Neumann, ředitel Nového německého divadla, které by dle dohody mezi těmito dvěma pražskými operními scénami vlastně mělo na Růžového kavalíra „nárok“, Straussovy opery neuznával. A následně se dostával Růžový kavalír na další světové scény, včetně těch nejvýznamnějších.

R. Strauss: Růžový kavalír, NDB 2019 (foto Marek Olbrzymek)

Růžový kavalír patří ke Straussovým nejhranějším operám stále. Není divu, je to mistrovské melancholické dekadentní krasosmutnění o stárnutí v kombinaci s burleskní komikou buffy, rokokově nadýchanou galantností, valčíkovou rozpustilostí, ušlechtilou jemností i noblesně a delikátně estetizovanou erotikou – vše okořeněné přiměřenou dávkou sentimentu, ba i kýče a triviální líbivosti. Do propletence milostných vztahů se dostává kněžna Marie Thérèse, ve věcech života zkušená choť polního maršála, která si v manželově nepřítomnosti užívá s dychtivým mladíčkem, hrabětem Oktaviánem. Přímo do její ložnice ovšem vtrhne její bratranec z venkova, baron Ochs von Lerchenau, tedy Vůl ze Skřivánkova, ješitný hulvát a záletník, který si potřebuje finančně polepšit sňatkem s mladičkou Sofií. Ta, ale ještě víc její otec, měšťanský zbohatlík Faninal, si chce tímto svazkem koupit další příčku na společenském vzestupu. Sám Strauss charakterizoval postavu Maršálky jako „mladou, hezkou, nanejvýš tak 32letou (sic!) vdanou ženu, jejíž manžel je věčně na válečném tažení – a tudíž mimo domov. Jen jednou si Maršálka – ve špatné náladě – připadá vedle 17letého Oktaviána jako stárnoucí zralá žena. To ale neznamená, že má být hrána příliš staře. Je to vlastně ještě mladice plná síly, půvabu a touhy. Oktavián není jejím prvním ani posledním milencem – a její rozloučení s Oktaviánem rozhodně neznamená rozloučení s mládím, láskou nebo dokonce se životem. Musí to být sehráno s vídeňským půvabem a lehkostí.“

Protože žen, které se trápí kvůli prvním vráskám, domýšlivých křupanů z vysokých vrstev i snaživě ambiciózních zbohatlíků máme i dnes spousty, Růžový kavalír inscenátory v dnešní době operního režisérismu láká k aktualizacím. Režisér Jiří Heřman se svým osvědčeným týmem, scénografem Tomášem Rusínem, výtvarnicí kostýmů Zuzanou Štefunkovou Rusínovou a Danielem Tesařem jako světelným designérem, ponechali inscenaci časově ukotvenou v tereziánské rokokové Vídni, kam ji, i s (tehdy ještě nenarozeným) valčíkem, situovali Strauss s Hofmannsthalem. Mělo to své klady, ale v jejich konkrétním naplnění se vyjevily i nevýhody. Základem scény pro celou operu (podle brněnských inscenátorů s inspirací obrazem Lucase Cranacha Fontána mládí) byl krásný, vznešeně bělostný rokokový sál se dvěma vysokými okny a s vyvýšeným pódiem uprostřed, které soužilo v prvním i posledním dějství jako obří postel. Jinak si inscenátoři vystačili už jen s několika židlemi a pohovkou, pro scénu v hostinci využili efekt vyklopení panelů, ze kterých se stěny sálu skládají. Jenže jeviště Janáčkova divadla, největší u nás, takto rámované po celém obvodu vysokými stěnami s dveřmi a okny, bylo příliš rozlehlé, takže se v něm postavy ztrácely, bohužel také zvukově, jakkoli jsou oblečené v nádherných dobových kostýmech, u dam s krinolínami a s parukami. A protože se toto určující vymezení scény po celou dobu neproměnilo, do prostorového nepoměru se dostávaly hlavně milostné scény, které postrádaly intimitu ložnice nebo pokojíku v hostinci – i přes šerosvitně ztlumené svícení. Režie Jiřího Heřmana tentokrát působila spíše kompozicí „krásných obrazů“ v tomto jednotvárně neměnném „rámu“, než detailním vyjádřením a objasňováním vztahů a mumrajů této hořkosladké komedie.

R. Strauss: Růžový kavalír, NDB 2019 (foto Marek Olbrzymek)
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na