Operní panorama Heleny Havlíkové (260)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Slovenská režisérka Andrea Hlinková už v Olomouci režírovala Rigoletta (2017) a Bohému (2018). Moravské divadlo zná a se slovenskou výtvarnicí Miriam Struhárovou (která s ní spolupracovala i na obou předchozích inscenacích) ušila Così souboru i olomouckému publiku na míru.

Libretista Lorenzo da Ponte a Mozart umístili děj opery do Neapole kolem roku 1780, kde se dva mladí důstojníci, Ferrando a Guglielmo, nechají potměšilým Donem Alfonsem vyprovokovat k sázce na neoblomnou věrnost svých milovaných snoubenek, sester Dorabelly a Fiordiligi, i když budou vystaveny pokušení. Podle pokynů Dona Alfonsa, který pro svůj plán získá také služku Despinu, naoko důstojníci musejí odjet do války, aby v přestrojení usilovali o přízeň dívky toho druhého.

Inscenátorky posunuly děj v čase docela svérázně – dva mladí a čiperní parašutisté, tenorista Jozef Gráf a barytonista Tadeáš Hoza, „seskočí“ na scénu padákem. Odkud seskočili a do jaké časové dimenze dopadli, zůstalo nejasné a koneckonců nepodstatné. Návrh padáku sice Leonardo da Vinci vytvořil již v roce 1480, ale do vojenské výstroje byl zařazen nejdříve v roce 1914 a regulérní výsadkové jednotky vznikly až na konci dvacátých let 20. století. Ale to, že oba důstojníci na scénu přistanou už zamaskováni leteckými kuklami, se hodí – ostatně na převlecích je komedie založena a padáky jsou využity jako dekorativní rekvizita. Převleky pánů i jejich paruky jsou pak inspirovány rokokovou módou stejně jako róby dam, Anny Nitrové a Barbory Řeřichové. Sice důvěryhodně lkají nad „odchodem“ svých snoubenců a v perlivých koloraturách i lkavých kantilénách svádějí vnitřní boje nad svou věrností, rozhodně to však nejsou nějaké zakřiknuté puťky, z nazdobených dlouhých šatů s volány se klidně vysvléknou a svůdně se zabalí pouze do osušek.

Pro přistání se „heliport“ vtipně změní na obří rokokovou pudřenku se zrcadlem na vnitřní otevřené straně víka, která poslouží i jako budoár obou sester, pak také jako „vířivka“, na jejímž okraji se dívky krášlí – malují si nehty, holí si nohy, brousí tvrdou kůži na patách, nechají se masírovat a zabalené jen do osušek koketují s polonahými „nápadníky“ s ručníky kolem beder. A dráždivé koupelnové scéně asistuje i do lázně vhodně ne/oblečený sbor s turbany z ručníků na hlavách. I přes tuto „frivolnost“ inscenace zůstala v mezích vkusu jako „neškodná“ rozverná zábavná buffa, k níž svým komediálním talentem a hbitým buffo basem přispěl i Jiří Přibyl jako spíše šibalský pokušitel než moudrý rádce nebo cynický intrikán Don Alfonso a Patricia Janečková útlejším, nicméně zvonivým subretním sopránem v dané konstelaci dostatečným pro služku Despinu s až přehnaným zdůrazněním převleků za doktora a notáře. Osten mementa ženské nestálosti se nad dárky plyšových králíčků, jimiž pánové obšťastní své dámy, a rachejtlí svatebního dortu zlehka rozplynul do happyendu. K původním párům se přidá i další dvojice, když Despina svede Alfonsa. Ani stín trudomyslných existenciálně psychologických témat tak snadné zaměnitelnosti partnerů nebo sarkastického šklebu, jak bývá dnes tato Mozartova opera vykládána (mimo jiné režie Clause Gutha v Salcburku), nebo dokonce jako brutálního rasismu, násilí, explicitně vyjádřeného týrání a znásilňování v prostředí italské vojenské posádky při kolonizaci africké Eritrei (režie Christophea Honorého na festivalu v Aix-en-Provence).

V případě olomouckého nastudování Mozartovy opery Così fan tutte je třeba ocenit, jak tvůrci za daných podmínek dokázali vytvořit inscenaci, která „za málo peněz“ přinesla solidní „muziku“ – s respektem k cílové skupině, pro niž je v srdci Hané určena.

Hodnocení festivalového představení 80 %

 

 Wolfgang Amadeus Mozart: Così fan tutte
Hudební nastudování Miroslav Oswald, režie Andrea Hlinková, scéna a kostýmy Miriam Struhárová, sbormistr Lubomíra Hellová.

Osoby a obsazení: Fiordiligi – Barbora Řeřichová, Dorabella – Anna Nitrová, Ferrando – Jozef Gráf, Guglielmo – Tadeáš Hoza, Don Alfonso – Jiří Přibyl, Despina – Patricie Janečková.

Orchestr a sbor Moravského divadla Olomouc.

Moravské divadlo Olomouc, premiéra 10. května 2019.

Festivalové představení: Praha, Stavovské divadlo, 6. ledna 2020.

Patricia Janečková (foto Daniel Schulz)

Čarostřelec na pohovce doktora Freuda
Slezské divadlo Opava uvedlo na festivalu Opera 2020 ve Stavovském divadle 7. ledna Čarostřelce Carla Marii von Webera v hudebním nastudování Vojtěcha Spurného a v režii Lubora Cukra.

Čarostřelec (premiéra v berlínském Královském divadle v roce1821) je celosvětově nejoblíbenější a nejhranější operou německého skladatele, klavíristy a dirigenta Carla Marii von Webera (1786–1826). Námět vychází z Knihy o strašidlech Augusta Apela a Friedricha Augusta Schulze (pod pseudonymem Laun), jakési „černé kroniky“ duchařských příběhů. Historka loveckého pomocníka, který použije očarovanou kulku, aby získal svou milou, má svůj původ v českém soudnictví v roce 1710 a měl se odehrát v šumavských lesích na Domažlicku. V Knize o strašidlech končí tragicky – ženich výstřelem zasáhne právě svou vyvolenou a skončí v ústavu pro choromyslné, rodiče nevěsty žalem zemřou. Libretista Johann Friedrich Kind spolu s Weberem závěr přepracovali do ponaučení o neblahých koncích „smlouvy s ďáblem“ a přesvědčení, že Bůh ochrání i chybujícího hříšníka: „Kdo srdce má čisté a brání se zlému, smí v nejvyšší lásku vždy důvěru mít!“

Téma nejrůznějších smluv s ďáblem je v umělecké tvorbě přítomno odnepaměti a způsob, jakým je zpracoval Weber, se stalo zakladatelským počinem německého operního romantismu. Má formu singspielu se střídáním hudební čísel s barvitým vyjádřením situací a mluvených dialogů.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Mohlo by vás zajímat