Operní panorama Heleny Havlíkové (291) – Festival Janáček Brno před zákazem živé kultury

Zápisník zmizelého (podle Janáčka)
Příliš „vyšlechtěný“ Sbor Arnolda Schoenberga
Síla Libušina proroctví při zákazu zpěvu

Sedmý ročník festivalu Janáček Brno, který se po jarní koronavirové vlně bez zahraničních produkcí konal s upraveným programem od 28. září do 16. října 2020, postihly nové restrikce (ale i karanténa libereckého Divadla F. X. Šaldy) uprostřed jeho programu. Od 5. října vyhlášený zákaz koncertů a divadelních představení, při kterých se převážně zpívá, eskaloval od 12. října do úplného zákazu těchto „volnočasových“ aktivit. Z operních inscenací se podařilo zahájit festival premiérou Osudu (viz 288. Operní panorama zde), pak ještě 1. října uvést Janáčkův Zápisník zmizelého s Pavolem Breslikem a 30. září se uskutečnilo i vystoupení rakouského Sboru Arnolda Schoenberga. Alespoň v jednom ze dvou plánovaných představení v Její pastorkyni hostovala v roli Kostelničky 3. října finská sopranistka Karita Mattila. Zcela mimořádným zážitkem se stal závěr koncertu 10. října s proroctvím kněžny Libuše ze Smetanovy opery za bezprecedentní situace, kdy bylo zakázáno zpívat a dva dny na to byly divadla i koncertní sály uzavřeny zcela.

Zápisník zmizelého (podle Janáčka)
Janáčkův Zápisník zmizelého se na festivalu Janáček Brno objevuje pravidelně, zpíval ho zde Peter Straka, Aleš Briscein, Toby Spence nebo Edgar Lyon. Tentokrát byl v Mozartově sále Divadla Reduta protagonistou Pavol Breslík s klavíristou Róbertem Pechanecem, jimž vyšla nahrávka tohoto cyklu na začátku letošního roku u labelu Orfeo. Specifikem festivalového provedení byl tentokrát záměr držet se Janáčkovy původní inscenační vize, od které podle vzpomínky dirigenta a klavíristy Břetislava Bakala, prvního interpreta Zápisníku, skladatel při premiéře „kvůli vypjatosti tenorového partu upustil,“ přičemž „na všech svých ostatních přáních při provádění trval, to jest setmělé hlediště, červené světlo na podiu a příchod a odchod zpěvačky.“

I když je Zápisník zmizelého žánrově zařazován mezi písňové cykly, bývá uváděný nejen koncertně, ale brzy po brněnské premiéře na koncertě Klubu mladých skladatelů moravských v sále brněnské Reduty 18. dubna 1921 se začal objevovat také scénicky a posléze i ve filmovém zpracování (Václav Kašlík – 1969, Jaromil Jireš – 1979/80). Dá se říci, že k tomu přímo „svádí“ textový základ, 22 básniček ve formě intimního deníku tehdy neznámého autora. Tento baladický cyklus blízký lidovým písním vyšel na dvě pokračování v Janáčkem oblíbených Lidových novinách v rubrice fejetonů 14. a 16. května 1916 jako anonymní básnická skladba Z péra samoukova. Poznámka redakce ji zařadila mezi soudničky o pátrání po tajemném zmizení či snad oběti zločinu spořádaného mladíka J. D. z pohorské vesnice východní Moravy, jehož záhadu osvětlil zápisník nalezený v komůrce zmizelého, původně považovaný za notýsek s opisy národních a vojenských písniček. V básničkách (svým námětem ne nepodobných vojákovi Donu José z Carmen) spořádaný vesnický chlapec Janíček líčí vášnivé milostné vzplanutí k cikánce Zefce a tento společensky nepřijatelný vztah po velkém vnitřním boji řeší útěkem z domova. Až od konce 90. let minulého století víme, že to byla velká literární mystifikace a za anonymitou schovávajícím se básníkem byl valašský spisovatel Ozef Kalda.

Pro Janáčka, který se rok poté při prázdninovém pobytu v Luhačovicích bezhlavě a vášnivě zamiloval do tehdy mladé a půvabné Kamily Stösslové, se Láska cigánská stala podnětem pro vyjádření vlastních pocitů, pro Pěkný románek hudební, ve kterém by byl kousek nálady luhačovické, jak své nové múze roztouženě psal. A když zdůvodňoval, proč se kompozice zadrhávala, napsal Stösslové: „Škoda, že se moje cigánka nemůže jmenovat tak nějak jako Kamilka. Proto se mi do také ani dále do její skladby nechce.“ A také jí zcela bez obalu napsal: „A ta černá cigánka v mojím Zápisníku zmizelého – to jste teprve byla Vy. Proto je tolik žáru citového v těch pracích.“ Nakonec básničky zhudebnil tak kongeniálně, že je učinil nesmrtelnými (podobně jako to udělal Bizet s Carmen Prospera Mérimée, která vyšla časopisecky v roce 1845). Cyklus dostal ucelenou dějovou linii monodramatu, do kterého uprostřed vstoupí Zefka a komentující ženský sbor.

Ze scénických podob Zápisníku připomeňme například minulý ročník festivalu Janáček Brno, na kterém vystoupil v duchu svého experimentálního zaměření vlámský soubor Muziektheater Transparant. Příběh přesunul do současnosti a pojal ho jako vizualizaci vnitřního monologu, nostalgicky melancholických vzpomínek stárnoucího muže (představovaného činohercem), který si připomíná, jak byl v mládí fotografem a zamiloval se do mladé krásné ženy. S jinou verzí přišel nejprve v roce 2004 na HAMU, pak v Plzni v roce 2015 na Malé scéně Divadla J. K. Tyla režisér Martin Otava, když cyklus zasadil do hudebně-dramatické koláže, která dávala nahlédnout do Janáčkových vztahů k jeho čtyřem osudovým ženám – Zdeňce Janáčkové, Kamile Urválkové, Gabriele Horvátové a Kamile Stösslové. Tenorista, tedy Janíček ze Zápisníku zmizelého má v tomto konceptu podobu Janáčka, jehož Podvědomí vyjadřoval stejně nalíčený a oblečený tanečník, zatímco tanečnice ztvárňovala zosobnění Inspirace. A třeba Národní divadlo scénickou podobu Zápisníku zmizelého zařadilo v roce 1997 vedle Osmi písní pro šíleného krále a Vrtochu slečny Donnithornové Petera Maxwella Daviese do večera s názvem Šílenství a vášeň, v němž v půdním prostoru Divadla Kolowrat choreograf Pavel Šmok přiřadil Janáčkovi a Zefce taneční paralely.

Provedení na letošním festivalu Janáček Brno bylo někde uprostřed mezi koncertním a scénickým. Mimořádné se stalo tím, že vyšlo z Janáčkovy původní představy při provádění tohoto cyklu. Jiří Zahrádka, jeden z našich největších znalců tohoto skladatele a v tomto případě i autor režijní přípravy vyšel ze vzpomínky klavíristy a dirigenta Břetislava Bakaly, který cyklus prováděl za Janáčkovy účasti. Podle Bakaly si Janáček původně přál, aby tenorista seděl u malého stolku na ztemnělém pódiu ozářeném červeným světlem a aby teprve při dialogu s cigánkou povstal. „Tím měla být ještě určitěji vyjádřena rozdílnost zpovědi od náhle vyvstalé dramatické realizace skutečnosti.“ Pak měl opět usednout a lyrické monodrama dozpívat (v nejnovějším kritickém vydání připraveném Jiřím Zahrádkou, které vydal v roce 2016 Bärenreiter Praha, se „scénické“ poznámky vyskytují jen u I. části: Na jevišti přítmí, u VIII: Během čísla nenápadně vystoupí pěvkyně – alt solo, v rámci IX: Tři ženské hlasy zpívají za scénou sotva slyšitelně a v rámci XI: Pěvkyně – alt solo nenápadně odejde z jeviště a mezi některými částmi jsou poznámky, jestli se má následné číslo ihned připojiti, nebo jestli mezi nimi má být delší přestávka).

Při festivalovém uvedení v rudě vytapetovaném sále Reduty, kam dopadalo „tajuplné“ světlo a stíny nasvícení zvenčí skrze okna, bylo na pódiu křeslo, stojací lampa s okrovým látkovým širmem lemovaným černou krajkou a stolkem. Tenorista Pavol Breslik, oblečený v bílé haleně, vestě a manšestrových kalhotách s černými kotníkovými botami na nohou (snad stárnoucí Janíček?) četl s brýlemi z knížky. Příběh milostného vzplanutí mladého muže k Zefce a vyprávění (nebo vlastní vzpomínky?) prožíval tak intenzivně, že se mu zhmotnily do skutečného příchodu Zefky v černých šatech a s rudým květem v rozpuštěných vlasech (Štěpánka Pučálková)., zatímco trojice ženských hlasů zpívala z balkónku pod stropem sálu. Svádění bylo spíše zdrženlivé, v kradmém náznaku a tenorista nakonec zůstal sám se svou knihou a emocemi.

Oproti běžnému koncertnímu provedení toto janáčkovské „zdivadelnění“ vnášelo do Zápisníku zmizelého scénické prvky, ale nestrhávaly na sebe pozornost, koncentrovaly ji na titulní postavu Janíčka. A Pavol Breslik, sólista těch nejvýznamnějších operních scén, nejen pěvecky, ale i decentním a velmi výstižným hereckým projevem vtáhl diváky do emočních bouří muže – jeho váhání a snaha zapudit své milostné vášnivé vzplanutí, trýzně viny až po obtížné rozhodnutí kvůli Zefce, s níž už má dítě, opustit domov. Breslikův výkon byl natolik opravdový a emočně intenzivní, že nevadilo, když v závěrečné výšce vypjatého osvobozujícího rozhodnutí pozměnil slovo. Citlivým partnerem mu byl klavírista Róbert Pechanec – bylo zřejmé, že spolu už dlouho spolupracují. Méně už s tímto intimním konceptem souzněla Štěpánka Pučálková, která part cigánky pojala spíše v operním stylu, vhodném pro jiný koncept Zápisníku.

Handicapujícím nedostatkem produkce bylo uspořádání Mozartova sálu s rovnou podlahou. Pódium bylo sice mírně vyvýšené, ale prostor pro diváky byl ponechaný bez elevace. Umělce tak mohli vidět jen ti šťastlivci, kteří seděli v předních řadách. Vizuálně toto janáčkovské provedení Zápisníku mohli, včetně detailů, plně sledovat diváci, kteří se dívali na on-line záznam prostřednictvím streamu (já jsem ho sledovala v Mozartově sále ve stoje).

Festival Janáček Brno – Zápisník zmizelého
Leoš Janáček: Zápisník zmizelého
Tenor – Pavol Breslik, klavír – Róbert Pechanec, mezzosoprán – Štěpánka Pučálková, ženské hlasy – Romana Kružíková, Kristina Kubová a Ivana Pavlů
Divadlo Reduta, Mozartův sál, 1. října 2020

Příliš „vyšlechtěný“ Sbor Arnolda Schoenberga
Rakouský sbor, který si do svého názvu vetkl jméno skladatele Arnolda Schoenberga, je od svého založení v roce 1972 sbormistrem Erwinem Ortnerem nositelem mnoha ocenění, vystupuje na prestižních festivalech, má mnoho nahrávek, zejména díky čtyřicetileté spolupráci s dirigentem Nikolasem Harnoncourtem. Letošní vystoupení, na kterém sbor účinkoval ve složení s dvaceti ženskými a čtrnácti mužskými hlasy, však tuto skvělou pověst nepotvrdilo.

Na festivalu Janáček Brno Sbor Arnolda Schoenberga už vystupoval před čtyřmi lety s programem skladeb inspirovaných lidovou hudbou. Podobně byla koncipovaná i dramaturgie jeho letošního vystoupení s různými podobami zpracování impulzů lidové hudby a poezie ve sborech tak odlišných skladatelů, jakými jsou Johannes Brahms (ve Valčíkových písních lásky) a Josef Suk (v Deseti zpěvech pro ženský sbor s průvodem klavíru na čtyři ruce op. 15) na straně jedné a Arnold Schönberg (ve Třech lidových písních op. 49) a rakouský soudobý skladatel Johann Nepomuk David (ve výběru z Deseti lidových písní) na druhé. Jakkoli byla dramaturgie festivalového koncertu promyšlená a zajímavá, sbory, vycházející z folklorních inspirací, zněly příliš „ušlechtile“. Přitom má Arnold Schoenberg Chor velké divadelní zkušenosti, protože působí v produkcích vídeňského Theater an der Wien a to i v inscenacích tak náročných režisérů, jakými jsou Claus Guth nebo Martin Kušej.

Sboru, který i na festivalu řídil jeho zakladatel Erwin Ortner dozajista nelze upřít profesionalitu – zejména ve zvukově vyvážených pianissimech a základním vystižení kontrastních nálad uváděných skladeb – nicméně ze sopránů občas čněly jednotlivé hlasy a basy se nemohly tak zcela opřít o ty nejhlubší polohy a klavírní part, zejména ten čtyřruční k Sukovým Deseti zpěvům, zněl v akustice Mozartova sálu až příliš hutně. Nejpřesvědčivěji tak zapůsobila dvě díla Arvo Pärta na náboženské texty – v Nunc dimittis vystavěl sbor oblouk gradace k oslavě Otce, Syna i Ducha svatého a Virgencita, modlitba k Panně Marii Guadalupské navodila mystický obraz mexické podoby této světice. A škoda, že pro vytleskaný přídavek sbor neměl připravený některou z četných sborových úprav lidových písní Leoše Janáčka, která by se bývala stala pro publikum vděčně přijatou tečkou za vystoupením, jež se i v tak komplikované době podařilo uskutečnit.

Festival Janáček Brno – Arnold Schoenberg Chor
Arnold Schönberg: Drei Volksliedsätze Op. 49 (výběr)
Arvo Pärt: Nunc dimittis
Josef Suk: Deset zpěvů pro ženský sbor s průvodem klavíru na čtyři ruce Op. 15
Johann Nepomuk David: Zehn Volksliedsätze (výběr)
Arvo Pärt: Virgencita
Johannes Brahms: Liebesliederwalzer Walzer Op. 52 (65)

Sbormistr Erwin Ortner
Klavíristé: Christopher Hinterhuber, Darya Volkova
Divadlo Reduta, Mozartův sál, 30. září 2020

Síla Libušina proroctví při zákazu zpěvu v časech koronavirových
Poselství naděje – takový vzkaz nesl poslední živý koncert festivalu Janáček Brno, který se podařilo uskutečnit v době postižené právě během festivalu jedním koronavirovým zákazem za druhým. V sobotu 10. října měla do Brna původně přijet Maďarská státní opera se Straussovou Salome. Když byl 30. září vládou vyhlášen od 5. října v divadlech a na koncertech zákaz zpívání, festival operativně zařadil mimořádný koncert Orchestru Janáčkovy opery brněnského Národního divadla. Po janáčkovském programu (Žárlivost, Houslový koncert putování dušičky, Suita pro smyčce, Lašské tance) následovalo Libušino proroctví Bedřicha Smetany, nikoli však zpívané, ale recitované.

Nejprve poselství naděje v těžké době restrikcí (nejen epidemiologických, ale i těch, do kterých uvrhli kulturu politici) přinesli za nadšeného přijetí publikem ředitel brněnského Národního divadla Martin Glaser, umělecký šéf její opery Jiří Heřman a ředitel Waldorfské školy v Brně Tomáš Jedlička. Martin Glaser zdůraznil, že kultura není žádná volnočasová aktivita, ale je v základech naší civilizace a dělá nás lidmi. Tomáš Jedlička shrnul, že se v těchto těžkých týdnech musíme vzdát mnohého, co je součástí našich životů. Ale zpěv a umění je něco, bez čeho by byl život pouhým přežíváním. A připomněl, že také umění je tím, co posiluje naše zdraví. Jiří Heřman doplnil výzvu, abychom to nevzdávali, protože to, co k nám zaznívá, je pouze pokus vyvolat strach a nenávist, jak ji vyslal vůči umělcům i prezident Miloš Zeman. Vyslovil přání, abychom se uzdravili nadějí, ohleduplností a disciplínou nás všech. A následující závěr koncertu uvedl: „Nebudeme zpívat, budeme recitovat, ale nenecháme si to vzít. Tímto chceme vyslat naději, že to brzy překonáme.“ Na pódium k Orchestru Janáčkovy opery a dirigentovi Robertu Kružíkovi nastoupila sopranistka Lucie Hájková, členové sboru Janáčkovy opery a navíc i učitelé a děti z Waldorfské školy v Brně.

Libušino proroctví – takové završení koncertu byl úžasný nápad. Vyjadřovalo a vyjadřuje sebevědomí, hrdost i vzdor českého národa, jeho touhu po samostatnosti s pevnou vírou v překonání všech katastrof, tragédií i strachů: „Co dál? To mlha oku zahaluje / a mnoho skrývá zkalenému zraku, / tajemství hrozná – prokletí! / Však nechť se stane cokoli, / to cítím v nejhlubší svých ňader hloubi: / můj drahý národ český neskoná, / on pekla hrůzy slavně překoná!“

Smetanova Libuše, jejíž fanfáry provázejí slavnostní příchod československých a nyní českých prezidentů, má v české kultuře zcela mimořádné postavení – v časech dobrých i zlých. My dnes už můžeme jen číst svědectví o tom, jak se její premiérou otevíralo Národní divadlo v roce 1881 i po požáru v roce 1883, jak burcovala českou společnost při mobilizaci v roce 1938 a během Protektorátu Čechy a Morava, než bylo její uvádění v roce 1939 zakázáno, jaký význam měla i během pražského jara 1968 a v letech sovětské okupace, jak Libuší Národní divadlo vítalo květnové osvobození v roce 1945…

Po oslavách sta let české státnosti před dvěma lety, kdy nejen pražské Národní, ale i brněnské divadlo a ústecká opera nově nastudovaly Libuši, se zdálo, že nás v časech demokracie a blahobytu nemůže Libuše už ničím překvapit. Teď jsme sílu této opery s Libušiným proroctvím mohli zažít na vlastní kůži. A mělo o to větší intenzitu, že se kvůli arogantním vládním zákazům nesmělo zpívat, ale jen recitovat. A když se k Libušinu poselství připojily i děti, v atmosféře emocionálně vypjatého souznění pochopili všichni. Byl to závěr, který reagoval na situaci s výstižností a symbolikou zdrcující a povznášející zároveň.

Festival Janáček Brno – závěr koncertu Orchestru Janáčkovy opery Národního divadla Brno
Libušino proroctví z opery Bedřicha Smetany Libuše s recitací místo zpěvu
Dirigent Robert Kružík
Libuše – Lucie Hájková
Orchestr Janáčkovy opery, učitelé a děti z Waldorfské školy v Brně, členové sboru Janáčkovy opery
Festival Janáček Brno, 10. října 2020, Janáčkovo divadlo