Operní panorama Heleny Havlíkové (3)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Týden od 11. do 17. října 2010:

°Dame Joan Sutherland – La Stupenda
°Brutální Carmen z Barcelony – co je (ještě) přípustné
°Filmový Čarostřelec se ve vřavě napoleonských bitev netrefil

***

Inspirace na tento týden

Začátek dnešního Operního panoramatu bych chtěla věnovat jedné fenomenálních sopranistek druhé poloviny 20. století – Dame Joan Sutherlandové. Minulé pondělí rodina oznámila, že ve svém domě nedaleko Ženevy zemřela. Sedmého listopadu by jí bylo 84 let. Dostalo se jí přízviska La Stupenda, neboli úžasná, ohromující, fantastická – hned na počátku její mezinárodní kariéry v Itálii, kolébce belcanta, které s takovým mistrovstvím ovládla a rozvinula během své čtyřicetileté hvězdné dráhy, v níž podstatným milníkem byla Lucie z Lammermooru v roce 1959 v Covent Garden. Proslavila se především rolemi skladatelů vrcholného belcanta – Rossiniho, Donizettiho a Belliniho, stála také u oživení Händelových oper. Za svůj největší úspěch sama považovala Massenetovu Esclarmondu, operu plnou dramatických efektů prý s nejerotičtějšími duety, jaké kdy zpívala. Joan Sutherlandová uváděla – a díky desítkám nahrávek bude nadále uvádět – publikum v nadšení svou mimořádnou pěveckou technikou a krásou svého hlasu s rozmanitostí barev a odstínů, vřelostí i objemem, plností i v nejvyšších rejstřících. Jistě jsem nebyla sama, kdo si připomněl její mistrovství poslechem nějaké nahrávky – sáhla jsem po legendárním dvojalbu Umění Prima Donny s nahrávkami z 60. let. Její umění rozhodně nezestárlo a zůstává stále vzorem. Dokázala díky až neuvěřitelné dechové technice vyklenout nádherné dlouhé lyrické fáze pod obloukem měkkého legata s elegantním frázováním, noblesou, vytříbeností. A zároveň se její hlas pružně a virtuózně rozbíhá do brilantních koloratur, precizních staccat s intonační přesností ve skocích i škálách. Sama Sutherlandová v rozhovorech zdůrazňovala, že velký podíl na její kariéře měl její manžel, dirigent a klavírista Richard Bonynge. Byl to právě on, kdo – přes její původní nesouhlas – ji nasměroval na obor dramatického sopránu. Když se jí ptali, v čem je tajemství jejího zpěvu, odpovídala zdánlivě jednoduše – dech, opora a rezonance. A často mluvila také o disciplíně, o pokoře, o nutnosti ctít pěvecký obor. I v tom je její odkaz stále aktuální.

Brutální Carmen z Barcelony – co je (ještě) přípustné

Bylo by hodně zajímavé, co by právě tradicionalisticky noblesní, představitelsky přece jen limitovaná Joan Sutherlandová (na repertoáru měla Micaelu) řekla na nejnovější přímý přenos Bizetovy Carmen z Barcelony, kterou mohli diváci u nás vidět v síti kin Palace Cinemas v Praze, Brně a Ústí nad Labem. Režisér Calixto Bieito je známý svými drsně provokativními režiemi. Produkce z Barcelony – připomenu dřívější Únos ze serailu – se vskutku vyznačují špičkovou kvalitou, i odvahou reagovat na proměny světa, nejen toho operního. Tyhle dvě inscenace byly zajímavější než mnohé produkce MET. Barcelonská Carmen měla nejen srovnatelně skvělé obsazení, ale provokativně nastolovala otázku přípustných hranic zpodobování sexu, násilí, hnusu a drsných stránek reality na jevišti opery.

Umění pochopitelně zkoumá a často provokativně prolamuje hranice uměleckého vyjádření skutečnosti, dané nejen nepsanými poděděnými zákony civilizace a kulturní tradice, ale i těmi psanými a v dané době a společnosti platnými. Španělský režisér, padesátník Calixto Bieito v Gran Teatre del Liceu inscenoval už v roce 2001 Verdiho Maškarní ples, kde pěvci mj. sedí na záchodech s kalhotami na půl žerdi. Skandální inscenaci převzala i Anglická národní opera v Londýně – skandály se, nejen dnes, dobře prodávají, i v opeře. Ostatně staly se Bieitovou komerčně úspěšnou „ochrannou známkou“, s níž se prodává napříč prestižními operami Evropy. Na You Tube je například dostupné jeho finále Dona Giovanniho – prostopášník je tu při závěrečném ansámblu připoutaný ke kancelářské židli a rozvášněnými ženami i muži ubodáván a podřezán. Připomíná to videozáznamy skutečných bestiálních poprav „bezvěrců“. Možná kdyby byly Bieitovy inscenace vysílány u nás v televizi před desátou večer, v našem mediálním právním prostředí by mohly skončit pokutou od Rady pro rozhlasové a televizní vysílání pro „narušení mravního a psychického vývoje dětí a mládeže“. V divadle ale vyprodávají hlediště. Kde končí ochota publika vnímat nechutnosti a obscenity na divadle jako umění? Plzeňský divadelní festival, ale i Pražský divadelní festival německého jazyka mají tuto vlnu za sebou.

0 0 vote
Ohodnoťte článek
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


10 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments