Operní panorama Heleny Havlíkové (325) – Hubička a Nabucco z divadla i ze záznamu

  1. 1
  2. 2
  3. 3

S ostravskou Hubičkou to bylo obráceně – nejdřív se konala 10. června divadelní premiéra v hudebním nastudování Marka Šedivého a v režii Jiřího Nekvasila (322. OPHH) a následně, 1. července, TV Noe zprostředkovala i za účasti publika v divadle záznam této reprízy, kromě role Vendulky s jiným obsazením.

Připomeňme, že Hubička je součástí dlouhodobého projektu, v němž chce ostravská opera uvést za tři roky k velkému Smetanovu výročí kompletní cyklus všech jeho osmi dokončených oper. Hubička tak doplnila zatím nastudovanou Čertovu stěnu, Branibory v Čechách a Tajemství.

Pokud jde o Hubičku, ostravské divadlo je momentálně u nás jediné, které má tuto operu na repertoáru. Předchozí inscenace byly z roku 2015, kdy ji dirigent Tomáš Hanák a režisér Martin Dubovic nastudovali v Moravském divadle Olomouc a dirigent Jakub Klecker s režisérkou Lindou Keprtovou v Národním divadle v Brně.

Národní divadlo moravskoslezské, Bedřich Smetana –Hubička: Luciano Mastro (Lukáš, mladý vdovec) (foto Martin Popelář)
Národní divadlo moravskoslezské, Bedřich Smetana –Hubička: Luciano Mastro (Lukáš, mladý vdovec) (foto Martin Popelář)

Svůj upřímný vztah k Hubičce i skladateli vyjádřil Marek Šedivý spolu s Jiřím Nekvasilem při prezentaci této opery během přestávky televizního přenosu. Zasvěceně, Marek Šedivý s přehráváním ukázek u klavíru (jak to známe třeba z podobných vstupů Antonia Papana). Vyznávali se ze své lásky a obdivu ke Smetanově géniu a bylo zřejmé, že jeho hudbě a operám nejen rozumějí, ale mají tohoto skladatele opravdu rádi a vnímají a oceňují jeho tvorbu v souvislostech vývoje nejen té národní, ale i evropské hudební tvorby a historie. Mezi všemi těmi rozhovory nebo moderátorskými výstupy v rámci záznamů operních inscenací nebo koncertů, jak jsme je museli přečkávat v časech náhražky živých produkcí během kovidového lockdownu, to bylo jednoznačně nejzdařilejší vyplnění přestávky.

Zatímco při divadelní premiéře z hudebního nastudování Marka Šedivého ona typická smetanovská vroucnost, která je právě pro Hubičku tak charakteristická a podstatná, teprve jen tu a tam probleskovala, při představení zaznamenávaném pro TV Noe ji tento pro operu tolik talentovaný dirigent rozvinul přesvědčivěji. A větší plasticitu výrazu se podařilo zprostředkovat i díky kvalitnímu snímání zvuku.

Mnozí se dnes na téma Hubičky dívají se shovívavým úsměvem, a to ještě v lepším případě. V jednadvacátém století přece (podle nich) nelze brát spor o hubičku vážně. I prostřednictvím televizního záznamu bylo zřejmé, že se Jiřímu Nekvasilovi a jeho inscenačnímu týmu podařilo věrohodnost poetiky „prostonárodní opery“ s námětem „obrozeneckého“ sporu o políbení vzít vážně a téma „rehabilitovat“ i v dnešní pomatené době fluidních sexuálních identit, která nad „obyčejným“ polibkem ohrnuje nos. Stačilo k tomu zdánlivě málo: plně se spolehnout na sílu hudby Bedřicha Smetany a kvality libreta Elišky Krásnohorské, které Smetana zhudebnil geniálně.

Národní divadlo moravskoslezské, Bedřich Smetana –Hubička: Veronika Rovná (Vendulka, jeho dcera), Anna Nitrová (Martinka, stará teta Vendulčina) (foto Martin Popelář)
Národní divadlo moravskoslezské, Bedřich Smetana –Hubička: Veronika Rovná (Vendulka, jeho dcera), Anna Nitrová (Martinka, stará teta Vendulčina) (foto Martin Popelář)

Jiří Nekvasil se scénografem Jakubem Kopeckým a kostýmní výtvarnicí Simonou Rybákovou spor o hubičku nezlehčovali a plně se spolehli na literární kvalitu i psychologickou věrohodnost libreta, v němž se Elišce Krásnohorské povedlo měsíc trvající spor z povídky Karolíny Světlé zkoncentrovat do jediného dne, zachovat argumenty obou stran a vytvořit prostor pro hudbu v áriích a ansámblech. Hubičce navrátili sílu vysoce intimního milostného aktu polibku. Dnes se sice díky nejrůznějším komunikačním přístrojům dokážeme „dorozumívat“ se spínači světel a topení, s ledničkou nebo kamerou střežící naše obydlí či autem, ale nad rámec textovky se srdíčkem je pro mnohé obtížné bližnímu říct, že ho milujeme. 

Ani v televizi, kde mohla vzhledem k charakteru tohoto média ještě víc než v divadle vyvstat ona mnohými přisuzovaná „naivita“ Hubičky, záznam inscenace neupadal do starosvětské sentimentality. Rozpustile provokativní nadsázku, když namlouvání čerstvého vdovce Lukáše a jeho dávné lásky Vendulky a jejich hádku o hubičku inscenátoři doslova naservírovali okounějícím sousedům a sousedkám jako šťavnaté sousto na obrovský stůl skoro přes celou plochu jeviště s desítkami bytelných vyřezávaných židlí kolem. Tuto mile rozpustilou nadsázku prolnula vřelost, kterou navozovalo svícení. A pohrávání s poetikou krakonošovské pohádky v druhém dějství s celou tlupou Krakonošů v duchu lidových představ o tomto moudrém strážci hor, vyznělo v televizi přesvědčivěji s detaily záběrů na siluetu Krkonoš s rotundovou kaplí sv. Vavřince na vrcholu Sněžky. Zapadla do ní i scéna, v níž hudbu k vycházejícímu slunci provázely Jitřenky, které svítící kouli nesly v ruce nebo táhly na žebřiňáčku. Napochodování strážníka jako dřevěného husárka v lesklé modro červené uniformě i v záznamu zůstalo příliš nesourodým prvkem předimenzované grotesknosti.

Národní divadlo moravskoslezské, Bedřich Smetana – Hubička:
Národní divadlo moravskoslezské, Bedřich Smetana – Hubička: Lucie Kaňková (Barče, služka u Palouckých), Jiří Rajniš (Tomeš, jeho švagr), Martin Gurbaľ (Otec Paloucký), Martin Šrejma (Lukáš, mladý vdovec), Josef Škarka (Matouš, starý pašíř)
(foto Martin Popelář)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


2.6 5 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments