Operní panorama Heleny Havlíkové (325) – Hubička a Nabucco z divadla i ze záznamu
Nabucco s klady i zápory
Opera Národního divadla v Brně zprostředkovala 19. května 2021 novou inscenaci Verdiho opery Nabucco v hudebním nastudování Ondreje Olose a v režii Jiřího Heřmana online z Janáčkova divadla bez diváků (319. OPHH). A 29. června 2021 se konala ona „správná“ premiéra divadelní, jakkoli s publikem početně limitovaným a v rouškách.
Rozdíl to byl velký. Jak je pro inscenace Jiřího Heřmana typické, jejich podstatnou složkou je světelný design. V Nabuccovi vycházel z pološera, z něhož různorodé svícení „vykrajovalo“ situace a dodávalo jim atmosféru v základním ladění tmavě modré a zlatisté podle Ištařiny brány. Tento styl svícení se ovšem mohl projevit až v divadle. Pro záznam, který se utápěl v příšeří, až ve tmě, to byl základní handicap.
Další významná odlišnost spočívala ve svobodě volby pohledu. V případě Nabucca (ještě víc než u Oněgina, kterého v Brně také uvedli nejdříve v televizi a pak v divadle – 321. OPHH), jsem si mohla užívat svoji vlastní volbu, na co se při sledování představení zaměřím. Byly to moje oči, které „snímaly“ scénu v jejím celku – bez rušení slídivými zoomy kamer a střihy záběrů, kterým občas unikal kontext situací. A právě v případě režie a světelného designu Jiřího Heřmana, scénografické koncepce Tomáše Rusína a kostýmní výtvarnice Zuzany Štefunkové Rusínové byl ten celostní pohled podstatný.
Inscenace se vyvíjí v mnoha plánech s paralelními a na sebe navazujícími situacemi rozmístěnými po celém rozlehlém jevišti Janáčkova divadla. Při sledování v divadle tak byla mnohem zřetelnější celková Heřmanova koncepce založená na poučenosti archeologickými výzkumy, Verdimu a jeho libretistovi Solerovi v době kompozice opery neznámými, a na stylizaci náboženských rituálů a obřadů. Vynikla její komplexní jednolitost a estetická vytříbenost. Divadelní čas také otvíral širší paletu konotací na základě použitých znaků – spouštěných kamenů, misek s přesypáváním písku, s vodou nebo ohněm. Podobně se uplatňoval zlatistý pás jako tóra i plášť Nabuccovy zpupnosti nebo zlatý prstenec zavěšený jako koruna i spouštěný jako mříž, když odkrýval opojení mocí i úzkost a osamění, které takové postavení přináší.
Naopak zlatá Archa úmluvy s okřídlenými cheruby, umístěná v zadní části jeviště, při pohledu z hlediště bez detailních záběrů kamer zanikala. A divadelní podoba také poukázala na úskalí stereotypizace obřadnosti v pohybovém aranžmá především sboru. Při celkovém pohledu bez střihů na detaily inscenaci až zahlcovala téměř permanentní přítomnost přidané taneční postavy boha Baala (jako repliky dochované sošky s frýžskou čapkou nalezené v Sýrii).
Nabucca uvádí brněnská opera v podstatě v jednom obsazení. Takže v divadelní premiéře vystupovali s výjimkou menší role Baalova velekněze (David Nykl) stejní sólisté jako při internetové. Jakkoli hudební složka inscenace při živém záznamu většinou ztrácí na plasticitě, tentokrát výsledná zvuková podoba na internetu sólistům přála – i díky kvalitnímu snímání prostřednictvím mikroportů a citlivému mixu zvuku. Režisér Jiří Heřman totiž rozehrál inscenaci do velmi vzdálené hloubky jeviště, a třebaže orchestr citlivě reagoval na úroveň zvuku, hlasy sólistů, když byli v dálce, i přes dobrou akustiku Janáčkova divadla zanikaly. Doplatili na to i sólisté tak mocných hlasů, jakými vládnou barytonista Dalibor Jenis v titulní roli Nabucca, a sopranistka Csilla Boross v roli Abigail. Byly to však jen detaily v koncepci Nabucca nikoli jako ješitného panovníka, který se chce zpupně stát bohem, ale spíše jako vnitřně rozervaného intelektuála bolestně hledající vlastní identitu nad maketou Babylónu jako největšího města tehdejšího světa. Csilla Boross ztvárnila Abigail jako pyšnou ženu, kterou zdrcující poznání jejího pravého původu pouhé otrokyně vede k pomstychtivému uloupení moci – a v závěru k pokání.
Mezzosopranistka Václava Krejčí Housková se jako Nabuccova dcera Fenena, která přestoupí na židovskou víru, vyrovnala s akustickými nástrahami jeviště velmi dobře, zatímco bas Jiřího Sulženka v roli Zachariáše přece jen poněkud zanikal a oslabila se tak protiváha židovského velekněze vůči Abigail. A Enrico Casari jako Ismael svůj tenor zbytečně přepínal. Vynikající byl ovšem brněnský sbor pod vedením Pavla Koňárka. Diskoordinace, která narušovala internetovou podobu inscenace, se v divadle vůbec neprojevila. Orchestr řízený Ondrejem Olosem potvrdil pečlivost nastudování, ale koncentrace nebyla taková, jako v Oněginovi nebo v Bohémě, které byly prozářené pelem postkovidové dychtivosti.
Giuseppe Verdi: Nabucco
Hudební nastudování Ondrej Olos, režie a světelný design Jiří Heřman, scéna Tomáš Rusín, kostýmy Zuzana Štefunková Rusínová, pohybová spolupráce Kateřina Prášková, videoprojekce Tomáš Hrůza, sbormistr Pavel Koňárek, dramaturgie Patricie Částková
Osoby a obsazení: Nabucco – Dalibor Jenis, Abigail – Csilla Boross, Zachariáš – Jiří Sulženko, Fenena – Václava Krejčí Housková, Ismael – Enrico Casari, Velekněz – David Nikl, Abdallo – Petr Levíček, Anna – Daniela Straková-Šedrovlá, Baal – Lukáš Lepold
Sbor a orchestr Janáčkovy opery NdB
Národní divadlo Brno, Janáčkova Opera, Janáčkovo divadlo, premiéra 29. června 2021 v 19:00 hodin.
Hubička příkladem spolupráce různých platforem
S ostravskou Hubičkou to bylo obráceně – nejdřív se konala 10. června divadelní premiéra v hudebním nastudování Marka Šedivého a v režii Jiřího Nekvasila (322. OPHH) a následně, 1. července, TV Noe zprostředkovala i za účasti publika v divadle záznam této reprízy, kromě role Vendulky s jiným obsazením.
Připomeňme, že Hubička je součástí dlouhodobého projektu, v němž chce ostravská opera uvést za tři roky k velkému Smetanovu výročí kompletní cyklus všech jeho osmi dokončených oper. Hubička tak doplnila zatím nastudovanou Čertovu stěnu, Branibory v Čechách a Tajemství.
Pokud jde o Hubičku, ostravské divadlo je momentálně u nás jediné, které má tuto operu na repertoáru. Předchozí inscenace byly z roku 2015, kdy ji dirigent Tomáš Hanák a režisér Martin Dubovic nastudovali v Moravském divadle Olomouc a dirigent Jakub Klecker s režisérkou Lindou Keprtovou v Národním divadle v Brně.
Svůj upřímný vztah k Hubičce i skladateli vyjádřil Marek Šedivý spolu s Jiřím Nekvasilem při prezentaci této opery během přestávky televizního přenosu. Zasvěceně, Marek Šedivý s přehráváním ukázek u klavíru (jak to známe třeba z podobných vstupů Antonia Papana). Vyznávali se ze své lásky a obdivu ke Smetanově géniu a bylo zřejmé, že jeho hudbě a operám nejen rozumějí, ale mají tohoto skladatele opravdu rádi a vnímají a oceňují jeho tvorbu v souvislostech vývoje nejen té národní, ale i evropské hudební tvorby a historie. Mezi všemi těmi rozhovory nebo moderátorskými výstupy v rámci záznamů operních inscenací nebo koncertů, jak jsme je museli přečkávat v časech náhražky živých produkcí během kovidového lockdownu, to bylo jednoznačně nejzdařilejší vyplnění přestávky.
Zatímco při divadelní premiéře z hudebního nastudování Marka Šedivého ona typická smetanovská vroucnost, která je právě pro Hubičku tak charakteristická a podstatná, teprve jen tu a tam probleskovala, při představení zaznamenávaném pro TV Noe ji tento pro operu tolik talentovaný dirigent rozvinul přesvědčivěji. A větší plasticitu výrazu se podařilo zprostředkovat i díky kvalitnímu snímání zvuku.
Mnozí se dnes na téma Hubičky dívají se shovívavým úsměvem, a to ještě v lepším případě. V jednadvacátém století přece (podle nich) nelze brát spor o hubičku vážně. I prostřednictvím televizního záznamu bylo zřejmé, že se Jiřímu Nekvasilovi a jeho inscenačnímu týmu podařilo věrohodnost poetiky „prostonárodní opery“ s námětem „obrozeneckého“ sporu o políbení vzít vážně a téma „rehabilitovat“ i v dnešní pomatené době fluidních sexuálních identit, která nad „obyčejným“ polibkem ohrnuje nos. Stačilo k tomu zdánlivě málo: plně se spolehnout na sílu hudby Bedřicha Smetany a kvality libreta Elišky Krásnohorské, které Smetana zhudebnil geniálně.
Jiří Nekvasil se scénografem Jakubem Kopeckým a kostýmní výtvarnicí Simonou Rybákovou spor o hubičku nezlehčovali a plně se spolehli na literární kvalitu i psychologickou věrohodnost libreta, v němž se Elišce Krásnohorské povedlo měsíc trvající spor z povídky Karolíny Světlé zkoncentrovat do jediného dne, zachovat argumenty obou stran a vytvořit prostor pro hudbu v áriích a ansámblech. Hubičce navrátili sílu vysoce intimního milostného aktu polibku. Dnes se sice díky nejrůznějším komunikačním přístrojům dokážeme „dorozumívat“ se spínači světel a topení, s ledničkou nebo kamerou střežící naše obydlí či autem, ale nad rámec textovky se srdíčkem je pro mnohé obtížné bližnímu říct, že ho milujeme.
Ani v televizi, kde mohla vzhledem k charakteru tohoto média ještě víc než v divadle vyvstat ona mnohými přisuzovaná „naivita“ Hubičky, záznam inscenace neupadal do starosvětské sentimentality. Rozpustile provokativní nadsázku, když namlouvání čerstvého vdovce Lukáše a jeho dávné lásky Vendulky a jejich hádku o hubičku inscenátoři doslova naservírovali okounějícím sousedům a sousedkám jako šťavnaté sousto na obrovský stůl skoro přes celou plochu jeviště s desítkami bytelných vyřezávaných židlí kolem. Tuto mile rozpustilou nadsázku prolnula vřelost, kterou navozovalo svícení. A pohrávání s poetikou krakonošovské pohádky v druhém dějství s celou tlupou Krakonošů v duchu lidových představ o tomto moudrém strážci hor, vyznělo v televizi přesvědčivěji s detaily záběrů na siluetu Krkonoš s rotundovou kaplí sv. Vavřince na vrcholu Sněžky. Zapadla do ní i scéna, v níž hudbu k vycházejícímu slunci provázely Jitřenky, které svítící kouli nesly v ruce nebo táhly na žebřiňáčku. Napochodování strážníka jako dřevěného husárka v lesklé modro červené uniformě i v záznamu zůstalo příliš nesourodým prvkem předimenzované grotesknosti.
Ocenění zaslouží i to, že ostravský operní soubor má k dispozici téměř dvě plnohodnotná vyrovnaná obsazení sólisty, kteří svými kvalitami pěveckými i hereckými naplňují očekávanou úroveň divadla, které má v názvu přívlastek Národní. Zatímco se při divadelní premiéře Veronika Rovná jako energická Vendulka lpící na úctě k tradicím úcty k zemřelým a Luciano Mastro jako výbušný furiantský Lukáš k sobě sice představitelsky hodili, ale Mastro smetanovskou kantilénu příliš zatěžkával veristickým stylem, v televizi hlavní dvojici zarputilých a zároveň zamilovaných tvrdohlavců vytvořili opět sopranistka Veronika Rovná, když záznam příjemně potlačil chvění jejího průrazného barevného sopránu, a tenorista Martin Šrejma. Byl z nich společně homogenní uvěřitelný pár. Martin Šrejma si může Lukáše po roli Živného v ostravském nastudování Janáčkova Osudu přidat do galerie svých významných postav díky měkké kantiléně a citu pro fráze vystavěné v těsné vazbě na zpívaná slova, věty a jejich významy. Také postava Tomše získala oproti Svatopluku Semovi v divadelní premiéře v televizním záznamu díky Jiřímu Rajnišovi bohatší charakteristiku. Ačkoli Jiří Rajniš má za sebou kariéru sólisty v německých divadlech, včetně drážďanské Semperovy opery, především v rolích ne-českého repertoáru, plnost a barevnost svého barytonu dal plně do služeb Smetanovy hudby a vystihl empatického a zkušeného bratra Lukášovy zemřelé první ženy a rádce, který dokáže svého horkokrevného příbuzného svým uvážlivým přístupem přesvědčit. Daleko uvěřitelněji oproti mezzosopranistce Anně Nitrové vyzněla v televizi Martinka Lucie Hilscherové. Třebaže i ji pro starou rozšafnou tetu handicapovalo její mládí a ani ona v detailech také nezapřela, že není „starý věch“, díky tmavému mezzosopránu a korpulentnosti vystihla moudrost této Vendulčiny rádkyně, ale i srdnaté pašeračky. Alternace v dalších rolích byly srovnatelné – rozvážnost a životní zkušenost písmáka Palouckého vyzařovala z výkonů Martina Gurbaľa i Františka Zahradníčka, Skřivánčí píseň rozjásaly dívčí rozpustilostí jak Lucie Kaňková, tak Marta Reichelová a Josef Škarka i Josef Kovačič byli sympaticky potměšilým Krakonošem – Matoušem.
V záplavě internetových nebo televizních záznamů, k nimž se v době kovidového uzavření divadel pro diváky uchylovaly i naše operní soubory, se úroveň televizní verze Hubičky na TV Noe vypracovala k těm nejlepším. Nejen tím, že se vedle veřejnoprávní televize takto úspěšně zapojil i privátní provozovatel vysílání, ale hlavně se ukazuje, že divadelní a televizní inscenační týmy nacházejí „společnou řeč“ a učí se spolupracovat a respektovat. Hlavním problémem přenosu inscenací z jeviště na obrazovku, ať už televize nebo monitoru počítače, je osvětlení, kdy většinou intenzita světelného designu v divadle byla pro televizi nedostatečná. Dalším problémem byla nevyrovnanost výsledného zvukového mixu. A také hledání optimálního snímání kamer a střihu. Z televizního přenosu Hubičky jsem poprvé měla pocit, že zážitek z divadla a televizní přenos byly srovnatelné, ba některé scény (nástup Krakonošů na začátku druhého dějství) v televizi působily lépe, a štáb TV Noe (hlavní kamera Václav Stuchlý, střih P. Leoš Ryška, režie televizního přenosu Jiří Nekvasil a P. Leoš Ryška) si s inscenačním týmem divadla rozuměl – ostatně Jiří Nekvasil má s televizními inscenacemi spoustu zkušeností.
Bedřich Smetana: Hubička
Hudební nastudování Marek Šedivý, režie Jiří Nekvasil, scéna Jakub Kopecký, kostýmy Simona Rybáková, pohybová spolupráce Jana Tomsová, sbormistr Jurij Galatenko, dramaturgie Juraj Bajús
Dramaturgie televizního vysílání Jiří Nekvasil, hudební režie Radek Krajíček, hlavní kamera Václav Stuchlý, střih P. Leoš Ryška, režie Jiří Nekvasil a P. Leoš Ryška
Osoby a obsazení: Otec Paloucký – František Zahradníček, Vendulka, jeho dcera – Veronika Rovná, Lukáš, mladý vdovec – Martin Šrejma, Tomeš, jeho švagr – Jiří Rajniš, Martinka, stará teta Vendulčina – Lucie Hilscherová, Barče, služka u Palouckých – Marta Reichelová, Matouš, starý pašíř – Josef Kovačič, Strážník – Václav Morys, Jitřenky – Stela Machová a Nela Straková
Orchestr a sbor Opery Národního divadla moravskoslezského
Národní divadlo moravskoslezské, televizní premiéra 1. července 2021 v TV Noe.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
