Operní panorama Heleny Havlíkové (363) – Massenetova Manon v Ostravě byla správná volba

Premiéra Manon francouzského skladatele Julese Masseneta (1842–1912) v Národním divadle moravskoslezském se ukázala jako správná volba nejen ve vyváženém kontextu premiér letošní sezóny operního souboru, ale také díky pozvání francouzského dirigenta Bruna Ferrandise a zásluhou dobře vybraného obsazení. Zatím jsem viděla pouze premiéru se sopranistkou Janou Siberou, tenoristou Mickaelem Spadaccinim a barytonistou Alešem Jenisem v hlavních rolích Manon, rytíře des Grieux a Manonina bratrance Lescauta. Troufám si odhadnout, že velmi silné obsazení nabízejí také alternující sólisté – Soňa Godarská, Luciano Mastro a Pavol Kubáň.

Massenetova Manon rozšířila hojnost sedmi ostravských operních premiér sezóny 2021/22. Ta zahrnuje Smetanovu Hubičku a na červen chystané Dvě vdovy pro postupně kompletovaný cyklus k výročí v roce 2024 a její součástí je z klasických titulů Pucciniho Toska a dvě dramaturgické zajímavosti: komická opera Jaroslava Křičky Bílý pán aneb těžko se dnes duchům straší a Zásnuby ve snu Hanse Krásy podle Dostojevského. Inscenací zaměřenou na dětského diváka je Ravelova opera Dítě a kouzla v komorním prostoru Divadla 12 v rámci ostravské Operní akademie, založené na spolupráci Národního divadla moravskoslezského s Fakultou umění Ostravské univerzity.

Massenetovy pozdně romantické opery druhé poloviny devatenáctého století a prvního desetiletí století dvacátého patří k základu francouzského operního repertoáru. Jsou atraktivní i tím, že si Massenet vybíral literárně známé látky – vedle Prévostovy Manon třeba Cida Pierra Corneille, Goethova Werthera, Thaïs Anatola France, Perraultovu Popelku nebo Cervantesova Dona Quichotta. Premiéru mělo Massenetovo zhudebnění Manon rozvržené do pěti dějství v žánru opéra comique v roce 1884 v pařížské Opéra-Comique a o velký úspěch se zasloužila i představitelka titulní role Marie Heilbron. Manon vzápětí pronikla na mnoho dalších světových operních scén (pražské Národní divadlo ji uvedlo hned v roce 1885) a titulní hrdinka se stala parádní rolí mnoha sopranistek, z posledního období například Renée Fleming, Angely Gheorghiu na nahrávce EMI Classics s Robertem Alagnou nebo Anny Netrebko na nahrávce Deutsche Grammophon s Rolandem Villazónem.

Massenetovy opery sice na nějaký čas upadly v zapomnění, „utlačované“ v dějinách opery jednak závěrečným obdobím Verdiho a Wagnera a nástupem verismu s Leoncavallem a Puccinim v čele, ale od šedesátých let minulého století se začaly častěji vracet do repertoáru. Ze třicítky jeho dokončených a dochovaných oper se divadla zaměřovala hlavně na Werthera a Manon, jíž ovšem i u nás konkuruje o devět let mladší Manon Lescaut Giacoma Pucciniho z roku 1893. Trend obnoveného zájmu o Masseneta zajímavě zachytilo liberecké divadlo, když po uvedení Manon (1989) a Werthera (2001) tým dirigenta Martina Doubravského a režisérky Lindy Keprtové připravil sérii Dona Quichotta (2012) a Thaïs (2016).

Massenetovu Manon jsme u nás mohli vidět také dvakrát v přenosech z Metropolitní opery – v roce 2012 v inscenaci režiséra Laurenta Pellyho s Annou Netrebko a Piotrem Beczałou a pak v téže Pellyho inscenaci v roce 2019 s Lisette Oropesou a Michaelem Fabianem.

V Ostravě se Massenetova Manon objevila už v roce 1923, vrátila se pak ještě v roce 1935 a 1969, a to stále v českých překladech. Nyní zde byla poprvé nastudována v originální francouzštině.

Román Abbého Antoina Françoise Prévosta d’Exiles Historie rytíře des Grieux a Manon Lescaut z roku 1731 u nás známe hlavně díky veršovanému dramatu Vítězslava Nezvala (1940) Manon Lescaut. Massenetova opera na text osvědčených libretistů Henriho Meilhaca a Philippa Gilla zachovává základní milostný příběh mezi půvabnou přelétavou koketní Manon a rytířem des Grieux, který se do ní bezhlavě zamiluje. A vyústí také do tragického konce, když touha po přepychu a slastech života dovedou Manon až do vězení a k smrti. Zatímco Nezval k milenecké dvojici přidává z původní předlohy bohatého prokurátora soudního dvora Duvala, který si Manon vydržuje a se kterým je Manon rytíři nevěrná, u Masseneta mají ctitelé Manon, Guillot de Morfontaine a pan de Brétigny role menší. Na rozdíl od Lescauta, bratrance Manon, oficíra a gamblera, jenž s výjimkou obrazu v semináři St. Sulpice vstupuje do děje ve všech pěti dějstvích, které Massenet se svými libretisty pro operu vybrali – Amiens, pařížský byt Manon a des Gireuxe, pařížskou promenádu Cours la Reine, kasino hotelu Transylvánie a přístav Le Havre. U Masseneta i Nezvala vyčerpaná Manon jako trestankyně umírá už před deportací do Ameriky v Le Havru, zatímco u Prévosta, ale i u Pucciniho, des Grieux odsouzenou Manon doprovází do amerického vyhnanství, kde Manon vyčerpaná strádáním při dalším útěku ve vyprahlé pustině umírá.

Na správnosti ostravské volby Massenetovy Manon měl zásadní podíl dirigent Bruno Ferrandis, a to nejen díky francouzštině, kterou tento francouzský dirigent s alžírskými kořeny se sólisty piloval. V Ostravě se Bruno Ferrandis už skvěle uvedl od roku 2017 v rámci Ostravských dnů nové hudby a o rok později zazářil na Dnech nové opery Ostrava, když připravil vůbec první, mimořádné a nezapomenutelné provedení šestinotónové opery Aloise Háby Přijď království Tvé. Také v Massenetově Manon Ferrandis uplatnil svoje přednosti: pečlivost, hluboké studium partitury a porozumění vztahu textu a hudby. Z výkonu zpěváků i hráčů orchestru bylo zřejmé, že si získal jejich respekt a dokázal je nadchnout a vést za svou muzikantsky přesvědčivou a promyšlenou vizí. I když byla pro Ferrandise Manon v jeho repertoáru novinkou a v Ostravě ji připravoval poprvé, tak propracované hudební pojetí jsem v opeře u nás hodně dlouho neslyšela. Ostravský orchestr se pod jeho taktovkou ukázal jako tvárné těleso s detaily frázování, agogikou, bohatou paletou barev a jemných odstínů v mnoha variantách plného orchestrálního zvuku i sól jednotlivých nástrojů. Možná mohl Ferrandis občas více šetřit fortissimy a i některé dramatické scény odlehčit, ale celková plastičnost výrazu i díky Ferrandisově citu pro sólisty byla strhující.