Operní panorama Heleny Havlíkové (381) – Inaugurační Věc Makropulos jen/aspoň koncertně

  1. 1
  2. 2
Janáčkova Věc Makropulos byla pražským Národním divadlem prezentována jako inaugurační událost dirigenta Roberta Jindry, od této sezony po Jaroslavu Kyzlinkovi nového hudebního ředitele Opery Národního divadla, a gratulace sopranistce Evě Urbanové obsazené do titulní role.

Leoš Janáček: Věc Makropulos – Eva Urbanová, Národní divadlo, koncertní provedení 11. září 2022, repríza 14. září 2022 (zdroj Národní divadlo)
Leoš Janáček: Věc Makropulos – Eva Urbanová, Národní divadlo, koncertní provedení 11. září 2022, repríza 14. září 2022 (zdroj Národní divadlo)

Avizovanou „událostí“ se však Věc Makropulos stala jen částečně. Inaugurací nového hudebního ředitele by v případě opery měla být spíše plnohodnotná inscenace, nikoli „pouhé“ koncertní provedení. Navíc dva termíny koncertní Věci Makropulos v Národním divadle byly stanovené na stejný večer jako dvě klíčové kotvy programu Dvořákovy Prahy s dvěma světovými orchestry a významnými mezinárodními dirigentskými osobnostmi, jejichž pražské vystoupení je vzácností: 11. září 2022 Franz Welser-Möst se svým The Cleveland Orchestra věnoval večer dílu Richarda Strausse a 14. září 2022 londýnský Královský filharmonický orchestr přijel se svým od loňského roku novým hudebním ředitelem Vasilijem Petrenkem. Termíny koncertů těchto dvou orchestrů přitom Dvořákova Praha věděla a naplánovala s dvouletým předstihem. Cílová skupina pro operu v ND a Dvořákovu Prahu se velmi překrývá a pro mnohé se tak termínová kolize stala volbou ve prospěch zahraničních orchestrů.

Věc Makropulos má pro koncertní uvedení úskalí i tím, že jde o operu, u níž je scénická složka velmi významná. Právě scénické akce pomáhají rozkrývat, že v této konverzační opeře podle komedie Karla Čapka Emilia Marty je vlastně 337 let stará Elina Makropulos, dcera osobního lékaře císaře Rudolfa II. a do Prahy si přišla pro Věc Makropulos, recept na dlouhověkost – než pochopí, že ho už nechce. Nad tímto příběhem se klenou úvahy o smyslu života a jejich různorodé pojetí jsme v posledních několika letech mohli vidět mnohokrát i ve velmi „extravagantních“ výkladech. Třeba v Paříži ji Krzysztof Warlikowski stylizoval jako Marilyn Monroe a Kristina se chtivě zmocní listiny, v moskevské inscenaci Helikon opery Marty hodí recepis z ochozu jakési babylonské věže v plen plamenům, které zachvátí celou scénu. Vlámská opera dala Makropulos rámec motorkářského gangu. V tomto srovnání zvolil režisér Martin Otava pro plzeňskou inscenaci tradiční výklad.

Nicméně při chabém zastoupení Janáčkových oper na naší první scéně, kdy jsou na sezonu 2022/2023 podle webu Národního divadla avizovaná pouze tři představení Její pastorkyně a čtyři reprízy Káti Kabanové, nezbývá, než být vděčni aspoň za koncertní provedení.

Robert Jindra má s Janáčkovými operami již řadu zkušeností. Věc Makropulos, také s Evou Urbanovou jako Emilií Marty a Alešem Brisceinem v roli Alberta Gregora uvedl koncertně v Národním divadle moravskoslezském před deseti lety, už v roce 2012. Ostravské provedení, když jednu z repríz vysílal v přímém přenosu i Český rozhlas Vltava, se stalo událostí i díky typově přesnému obsazení sólistů v optimální chvíli jejich pěvecké kariéry – Petera Mikuláše jako advokáta Kolenatého, Ivana Kusnjera coby barona Pruse, Jozefa Kundláka v roli solicitátora Vítka nebo Luciana Mastra v partu mladého Janka. A bonusem navíc se stalo následné vydání tohoto provedení na CD.

Leoš Janáček: Věc Makropulos – Jan Martiník, Eva Urbanová, Národní divadlo, koncertní provedení 11. září 2022, repríza 14. září 2022 (zdroj Národní divadlo)
Leoš Janáček: Věc Makropulos – Jan Martiník, Eva Urbanová, Národní divadlo, koncertní provedení 11. září 2022, repríza 14. září 2022 (zdroj Národní divadlo)

I tentokrát v Opeře Národního divadla Robert Jindra založil partituru Věci Makropulos na „civilním“ rytmu plynutí konverzace. Zároveň ve spleti úsečných strohých útržkovitých motivků využil každé příležitosti, aby dal vyznít emocím – prudkým, výbušným i měkce vroucným, až do apoteózy očistného konce. Orchestr Opery Národního divadla hrál pod novým šéfem s plnou koncentrací a respektem. Nicméně umístění orchestru na jevišti v Janáčkově instrumentaci pro velké obsazení nebylo vůči sólistům optimální, jakkoli všichni vládnou zvučnými hlasy. Z orchestřiště by zvukový poměr vůči sólistům zněl pravděpodobně vyváženěji.

Jak se Robert Jindra vyjádřil, volil Věc Makropulos jako přání Evě Urbanové k jejímu životnímu jubileu, kvůli covidu opožděnému, a jako ocenění jejího přínosu pro českou operu. Eva Urbanová jako Emilia Marty má charisma pro výchozí „pozici“ oslnivé operní divy s dramatickým sopránem. Postupně ji rozšiřuje s detailně promyšleným významem každé fráze, každého slova o další vrstvy – o pragmaticky vypočítavou „mrchu“, všemi a vším pohrdající ženu, která s přezíravým despektem, až hněvem častuje své okolí tvrdými urážkami. Dobré, špatné, láska, rodina – pro to všechno má jen pohrdání. Zároveň probleskují záchvěvy citu při vzpomínce na minulost, které ale hned rázně potlačuje.

Z Marty v pojetí Evy Urbanové je zřejmé, že tato všemi obdivovaná žena má zdánlivě všechno, ale nic z toho, co ji obklopuje a po čem běžní smrtelníci jen marně prahnou, ji nedokáže vyburcovat z její citové otupělosti. Postupně za cynismem obnažuje Urbanová pachuť nudy, osamění a otupělosti z věčného opakování všeho, co má pro ostatní ráz výjimečnosti. Z její interpretace postupně slyšíme unavenou, vyčerpanou, trpící, citově vyprahlou ženu, pro kterou se elixír dlouhověkosti stal prokletím. Zatížena údělem tak dlouhého života se pachtí s čím dál větší beznadějí za nejzákladnějším smyslem života. Až najde sílu odvrhnout vábničky věčného mládí a ve velkém závěrečném výstupu pochopí, že dorazila k samotnému dnu své bídy. Už se nechce od něj odrazit. Konečně se osvobozuje od strachu ze smrti a nachází v ní úlevné vysvobození. A my s touto vyhořelou duší dcery rudolfínského alchymisty cítíme soucit.

Leoš Janáček: Věc Makropulos – Adam Plachetka, Jana Sibera, Jan Martiník, Národní divadlo, koncertní provedení 11. září 2022, repríza 14. září 2022 (zdroj Národní divadlo)
Leoš Janáček: Věc Makropulos – Adam Plachetka, Jana Sibera, Jan Martiník, Národní divadlo, koncertní provedení 11. září 2022, repríza 14. září 2022 (zdroj Národní divadlo)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


2.7 7 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments