Operní panorama Heleny Havlíkové (381) – Inaugurační Věc Makropulos jen/aspoň koncertně

Janáčkova Věc Makropulos byla pražským Národním divadlem prezentována jako inaugurační událost dirigenta Roberta Jindry, od této sezony po Jaroslavu Kyzlinkovi nového hudebního ředitele Opery Národního divadla, a gratulace sopranistce Evě Urbanové obsazené do titulní role.

Leoš Janáček: Věc Makropulos – Eva Urbanová, Národní divadlo, koncertní provedení 11. září 2022, repríza 14. září 2022 (zdroj Národní divadlo)
Leoš Janáček: Věc Makropulos – Eva Urbanová, Národní divadlo, koncertní provedení 11. září 2022, repríza 14. září 2022 (zdroj Národní divadlo)

Avizovanou „událostí“ se však Věc Makropulos stala jen částečně. Inaugurací nového hudebního ředitele by v případě opery měla být spíše plnohodnotná inscenace, nikoli „pouhé“ koncertní provedení. Navíc dva termíny koncertní Věci Makropulos v Národním divadle byly stanovené na stejný večer jako dvě klíčové kotvy programu Dvořákovy Prahy s dvěma světovými orchestry a významnými mezinárodními dirigentskými osobnostmi, jejichž pražské vystoupení je vzácností: 11. září 2022 Franz Welser-Möst se svým The Cleveland Orchestra věnoval večer dílu Richarda Strausse a 14. září 2022 londýnský Královský filharmonický orchestr přijel se svým od loňského roku novým hudebním ředitelem Vasilijem Petrenkem. Termíny koncertů těchto dvou orchestrů přitom Dvořákova Praha věděla a naplánovala s dvouletým předstihem. Cílová skupina pro operu v ND a Dvořákovu Prahu se velmi překrývá a pro mnohé se tak termínová kolize stala volbou ve prospěch zahraničních orchestrů.

Věc Makropulos má pro koncertní uvedení úskalí i tím, že jde o operu, u níž je scénická složka velmi významná. Právě scénické akce pomáhají rozkrývat, že v této konverzační opeře podle komedie Karla Čapka Emilia Marty je vlastně 337 let stará Elina Makropulos, dcera osobního lékaře císaře Rudolfa II. a do Prahy si přišla pro Věc Makropulos, recept na dlouhověkost – než pochopí, že ho už nechce. Nad tímto příběhem se klenou úvahy o smyslu života a jejich různorodé pojetí jsme v posledních několika letech mohli vidět mnohokrát i ve velmi „extravagantních“ výkladech. Třeba v Paříži ji Krzysztof Warlikowski stylizoval jako Marilyn Monroe a Kristina se chtivě zmocní listiny, v moskevské inscenaci Helikon opery Marty hodí recepis z ochozu jakési babylonské věže v plen plamenům, které zachvátí celou scénu. Vlámská opera dala Makropulos rámec motorkářského gangu. V tomto srovnání zvolil režisér Martin Otava pro plzeňskou inscenaci tradiční výklad.

Nicméně při chabém zastoupení Janáčkových oper na naší první scéně, kdy jsou na sezonu 2022/2023 podle webu Národního divadla avizovaná pouze tři představení Její pastorkyně a čtyři reprízy Káti Kabanové, nezbývá, než být vděčni aspoň za koncertní provedení.

Robert Jindra má s Janáčkovými operami již řadu zkušeností. Věc Makropulos, také s Evou Urbanovou jako Emilií Marty a Alešem Brisceinem v roli Alberta Gregora uvedl koncertně v Národním divadle moravskoslezském před deseti lety, už v roce 2012. Ostravské provedení, když jednu z repríz vysílal v přímém přenosu i Český rozhlas Vltava, se stalo událostí i díky typově přesnému obsazení sólistů v optimální chvíli jejich pěvecké kariéry – Petera Mikuláše jako advokáta Kolenatého, Ivana Kusnjera coby barona Pruse, Jozefa Kundláka v roli solicitátora Vítka nebo Luciana Mastra v partu mladého Janka. A bonusem navíc se stalo následné vydání tohoto provedení na CD.

Leoš Janáček: Věc Makropulos – Jan Martiník, Eva Urbanová, Národní divadlo, koncertní provedení 11. září 2022, repríza 14. září 2022 (zdroj Národní divadlo)
Leoš Janáček: Věc Makropulos – Jan Martiník, Eva Urbanová, Národní divadlo, koncertní provedení 11. září 2022, repríza 14. září 2022 (zdroj Národní divadlo)

I tentokrát v Opeře Národního divadla Robert Jindra založil partituru Věci Makropulos na „civilním“ rytmu plynutí konverzace. Zároveň ve spleti úsečných strohých útržkovitých motivků využil každé příležitosti, aby dal vyznít emocím – prudkým, výbušným i měkce vroucným, až do apoteózy očistného konce. Orchestr Opery Národního divadla hrál pod novým šéfem s plnou koncentrací a respektem. Nicméně umístění orchestru na jevišti v Janáčkově instrumentaci pro velké obsazení nebylo vůči sólistům optimální, jakkoli všichni vládnou zvučnými hlasy. Z orchestřiště by zvukový poměr vůči sólistům zněl pravděpodobně vyváženěji.

Jak se Robert Jindra vyjádřil, volil Věc Makropulos jako přání Evě Urbanové k jejímu životnímu jubileu, kvůli covidu opožděnému, a jako ocenění jejího přínosu pro českou operu. Eva Urbanová jako Emilia Marty má charisma pro výchozí „pozici“ oslnivé operní divy s dramatickým sopránem. Postupně ji rozšiřuje s detailně promyšleným významem každé fráze, každého slova o další vrstvy – o pragmaticky vypočítavou „mrchu“, všemi a vším pohrdající ženu, která s přezíravým despektem, až hněvem častuje své okolí tvrdými urážkami. Dobré, špatné, láska, rodina – pro to všechno má jen pohrdání. Zároveň probleskují záchvěvy citu při vzpomínce na minulost, které ale hned rázně potlačuje.

Z Marty v pojetí Evy Urbanové je zřejmé, že tato všemi obdivovaná žena má zdánlivě všechno, ale nic z toho, co ji obklopuje a po čem běžní smrtelníci jen marně prahnou, ji nedokáže vyburcovat z její citové otupělosti. Postupně za cynismem obnažuje Urbanová pachuť nudy, osamění a otupělosti z věčného opakování všeho, co má pro ostatní ráz výjimečnosti. Z její interpretace postupně slyšíme unavenou, vyčerpanou, trpící, citově vyprahlou ženu, pro kterou se elixír dlouhověkosti stal prokletím. Zatížena údělem tak dlouhého života se pachtí s čím dál větší beznadějí za nejzákladnějším smyslem života. Až najde sílu odvrhnout vábničky věčného mládí a ve velkém závěrečném výstupu pochopí, že dorazila k samotnému dnu své bídy. Už se nechce od něj odrazit. Konečně se osvobozuje od strachu ze smrti a nachází v ní úlevné vysvobození. A my s touto vyhořelou duší dcery rudolfínského alchymisty cítíme soucit.

Leoš Janáček: Věc Makropulos – Adam Plachetka, Jana Sibera, Jan Martiník, Národní divadlo, koncertní provedení 11. září 2022, repríza 14. září 2022 (zdroj Národní divadlo)
Leoš Janáček: Věc Makropulos – Adam Plachetka, Jana Sibera, Jan Martiník, Národní divadlo, koncertní provedení 11. září 2022, repríza 14. září 2022 (zdroj Národní divadlo)

Pro vyznění Věci Makropulos a titulní roli jsou ovšem významní i muži, kteří Marty obklopují. Aby koncertní uvedení mělo smysl, když sólisté jsou „upoutáni“ a omezeni „statičností“ notových pultů a nemohou se opřít o herecké akce v kostýmech a dekoracích, muselo by se podařit skutečně špičkové obsazení. Bylo tomu pouze částečně. Na vysoké úrovni a ve skvělé formě se opět prezentoval Aleš Briscein, už řadu let významnými operními domy žádaný tenorista nejen do rolí Janáčkových oper. Jeho Albert Gregor byl díky Brisceinovu i ve výškách pevnému tenoru vášnivý až cholericky impulzivní mladík. Věří na zázraky a zbrkle se upíná k nadějím, prudce vzplane k záhadné, tajemné a, jak zpívá, rozčilující Marty, stejně jako se obratem utápí v bolestínství.

Mezinárodní kariéru má za sebou i basista Jan Martiník (ostatně už 19. září 2022 bude zpívat Vodníka při koncertním uvedení Rusalky na Dvořákově Praze pod taktovkou Semjona Byčkova). Roli dr. Kolenatého má nazpívanou od jarního provedení se sirem Simonem Rattlem jako střízlivě věcného advokáta.

Že není malých rolí předvedl Jaroslav Březina, který nedávno úspěšně debutoval jako Tichon v inscenaci Káti Kabanové na festivalu v Salcburku. Vnesl do opery výraznou charakteristiku Hauka Šendorfa jako idiota s přiměřenou dávkou směšnosti.

Také Ivan Kusnjer, po deseti letech od ostravského uvedení tentokrát jako Strojník, Yvona Škvárová v roli Poklízečky a Michaela Zajmi v partu Komorné obohatili provedení o výstižné portréty těchto postav, které nahlížejí na dění kolem „nadpozemské divy“ ze svého „obyčejného“ člověčího pohledu.

Leoš Janáček: Věc Makropulos – Michal Lehotský, Národní divadlo, koncertní provedení 11. září 2022, repríza 14. září 2022 (zdroj Národní divadlo)
Leoš Janáček: Věc Makropulos – Michal Lehotský, Národní divadlo, koncertní provedení 11. září 2022, repríza 14. září 2022 (zdroj Národní divadlo)

Obsazení dalších postav už tak výstižné nebylo. Jana Sibera zpívala Kristinu s naprostým přehledem, nicméně pro roli mladé naivní adeptky operního zpěvu je přece jen už příliš zkušená. Josef Moravec vedle takové Kristiny působil skutečně jako nesmělý, zakřiknutý, stydlivý synáček.

Pro Adama Plachetku byl baron Prus jeho janáčkovským debutem. Má pro tuto roli dostatečně voluminézní hlas, ale to nestačí na portrét uhlazeného, až seladonského elegána, uvyklého ovládat druhé a dostat vše, co chce. Jenže emoce Pruse znechuceného cynismem Emilie Marty po milostné noci a otce zničeného zprávou o sebevraždě svého syna, zpíval stejně jako pragmatický rozhovor s Marty o dopisech nalezených v jeho domě.

Za zcela neadekvátní považuji obsazení solicitátora Vítka Michalem Lehotským, který má pro tuto charakterní roli příliš „prvooborový“ mladodramatický tenor a hlavně ho handicapuje defektní výslovnost sykavky „s“.

Věc Makropulos je podle dostupných celosvětových údajů v posledních letech čtvrtou nejčastěji uváděnou Janáčkovou operou – po Jenůfě, Bystroušce a Kátě. K předním sólistkám titulní role po údobí Anji Silji patřila Angela Denoke, Cheryl Barker, na repertoáru ji má také Karita Mattila, Nadja Michael nebo Evelyn Herlitzius. U nás je role Emilie Marty spojena s osobnostmi Marie Podvalové, Milady Šubrtové, Naděždy Kniplové, v roce 2001 ji v Brně vytvořila také Gabriela Beňačková. Eva Urbanová tuto galerii sólistek rozšiřuje hlavně svým výrazovým vypracováním sebemenšího detailu – uměním, které v Janáčkových operách tak svrchovaně uplatňuje ve svém mistrovském ztvárnění Kostelničky a Kabanichy.

Leoš Janáček: Věc Makropulos
Národní divadlo, historická budova, koncertní provedení 11. září 2022, repríza 14. září 2022

Osoby a obsazení: Emilia Marty – Eva Urbanová, Albert Gregor – Aleš Briscein, Solicitátor Vítek – Michal Lehotský, Kristina – Jana Sibera, Jaroslav Prus – Adam Plachetka, Janek – Josef Moravec, Advokát dr. Kolenatý – Jan Martiník, Strojník – Ivan Kusnjer, Poklízečka – Yvona Škvárová, Hauk-Šendorf – Jaroslav Březina, Komorná – Michaela Zajmi.
Orchestr Národního divadla, Mužský sbor Národního divadla
Dirigent Robert Jindra, sbormistr Pavel Vaněk.

Mohlo by vás zajímat


2.5 8 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments