Operní panorama Heleny Havlíkové (438) – Mrtvý muž (tentokrát) přichází z MET

Generální ředitel Peter Gelb (*1953), šestnáctý ředitel Metropolitní opery od jejího vzniku v roce 1880, vede tuto prestižní newyorskou scénu od srpna 2006 už šestnáct let. Mimo jiné má velkou zásluhu na uplatnění nových technologií a médií v opeře – projektem The Met: Live in HD se MET od prosince 2006 stala první operní scénou, která rozšířila přímé přenosy svých inscenací do kin celého světa v high definition kvalitě a prostorovém zvuku 5.1. Publikum MET tak expandovalo o miliony ve více než dvou tisícovkách kin v sedmdesátce zemí. Gelb se také zasadil o proměnu tradicionalistického režijního stylu inscenací zadáváním produkcí i nekonvenčním režisérům a průnik soudobých oper do tradičního klasického repertoáru MET. Zpopularizoval tak díla Tana Duna (The First Emperor), Johna Adamse (Doctor Atomic, Nixon in China, The Death of Klinghoffer), Philipa Glasse (Satyagraha, Akhnaten), Thomase Adèse (The Tempest, The Exterminating Angel), Kaiji Saariaho (L’Amour de loin), Nica Muhlyho (Marnie), Terence Blancharda (Fire Shut Up in My Bones a Champion), Matthewa Aucoina (Eurydice), Bretta Deana (Hamlet), a Kevina Putse (The Hours). Z těchto soudobých oper ovšem byla Adamsova The Death of Klinghoffer, vycházející z reálných událostí roku 1985, kdy Palestinci při přepadení zaoceánského parníku Achille Lauro zavraždili Američana židovského původu upoutaného na invalidní vozík, po protestních demonstracích poukazujících na antisemitismus díla a oslavu terorismu nahrazena v přímém přenosu Rossiniho Lazebníkem sevillským. Během sedmnácti sezon 2006/2007 až 2022/2023 to je výčet více než úctyhodný a nesrovnatelný s jinými operními scénami jinde ve světě.

Gelbova smlouva generálního ředitele byla v roce 2019 prodloužena do roku 2027. Metropolitní opera je financována výlučně z privátních zdrojů, bez „státního“ příspěvku – je třeba ocenit, že se Gelbovi podařilo provést Metropolitní operu nelehkými časy vzestupu hnutí Me Too (které zasáhlo i dirigentskou „ikonu“ MET Jamese Levinea), covidové pandemie, odborových stávek nebo „ustát“ nevydařené (a přitom i na poměry MET mimořádně finančně náročné) projekty, jako byla Wagnerova tetralogie Prsten Nibelungův. Své další působení se rozhodl dramaturgicky postavit na intenzivním uvádění soudobých amerických oper – se všemi riziky, s nimiž může ve vztahu k proměňující se struktuře soukromých donátorů financujících MET v beztak složité ekonomické situaci narazit. Počet soudobých oper v repertoáru MET zařazeného do kin tak vystoupal z nuly nebo jedné za sezonu na dvě, a dokonce i tři v sezoně 2021/2022 a v té letošní.

Byla jsem zvědavá, jaká bude návštěvnost operní novinky v pražském Světozoru, kde na produkce MET bývá zpravidla plno. Tentokrát byl sál kina zaplněn zhruba z poloviny a diváci obdrželi varování, že produkce „obsahuje zobrazení znásilnění a vraždy, další témata pro dospělé a vulgární výrazy“. Jak bylo zřejmé ze záběrů do hlediště „Metropolitky“, v NY bylo i na soudobou operu auditorium o kapacitě 3.800 míst k sezení zaplněné. Gelb je totiž (mimo jiné) velmi obratný marketingový stratég. Novinky, které uvádí, nejsou nějací „zajíci v pytli“ – ale tituly, které již zpravidla prokázaly svou životaschopnost nejen na operních scénách a jejich předlohy často mají za sebou významná ocenění z jiných uměleckých oborů, zejména knižních a filmových.

Mrtvý muž přichází / The Dead Man Walking je první opera amerického skladatele Jakea Heggieho (*1961). Vznikla na objednávku opery v San Franciscu. Heggieho život je spojen s kanadskou pianistkou a pedagožkou Johannou Harris (1912–1995), jeho učitelkou klavírní hry a posléze i manželkou, s níž jako klavírista absolvoval nespočet společných koncertů a nahrávek. Slibnou koncertní kariéru ale v roce 1989 ukončilo Heggieho svalové onemocnění pravé ruky – od té doby se věnoval jen skladatelské dráze. Po Mrtvém muži na objednávku různých divadel nebo orchestrů vytvořil dosud devět celovečerních oper a mnoho jednoaktových, mimo jiné Moby-Dick (2010, adaptace klasického románu Hermana Melvilla o honbě kapitána Achaby za bílou velrybou), It’s a Wonderful Life (2016, podle stejnojmenného filmu režiséra Franka Capry z roku 1946 s tématy naděje a sebeklamu), Great Scott (2015, o návratu americké operní hvězdy Arden Scott do rodného města, kde se její snaha o záchranu operního divadla dostane do střetu s fotbalem) nebo If I Were You (2019, na faustovské téma identity). Vedle oper komponuje Heggie i písně, árie a další vokální žánry, orchestrální, sborovou a komorní hudbu. Jeho díla byla poctěna řadou cen.

Dvouaktová opera Mrtvý muž přichází vznikla na libreto amerického dramatika Terrence McNallyho podle stejnojmenné knihy memoárů Helen Prejean (*1939), řádové řeholnice římsko-katolické kongregace sester sv. Josefa v černošské čtvrti New Orleansu, která se angažovala v kampaních za zrušení trestu smrti. Název je citací věty, kterou používají “bachaři”, když přivádějí odsouzeného k výkonu trestu smrti. Podle knihy z roku 1993 vznikl v roce 1995 stejnojmenný film režiséra Tima Robbinse (v titulních rolích se Susan Sarandon, která za ztvárnění sestry Helen získala Oscara, a Seanem Pennem). Opera měla premiéru v San Franciscu v roce 2000, úspěšnou, protože hned v roce 2003 ji jako první operní divadlo mimo USA uvedla Státní opera Jižní Austrálie. Operní ztvárnění Mrtvého muže pak uváděla divadla prakticky napříč USA, v roce 2006 následovala kanadská premiéra v Calgary a evropská premiéra v drážďanské Semperoper, další rok se připojil Theater and der Wien a Malmö. Do svého repertoáru ji zařadila například také Izraelská opera (2019). V MET se měla uvádět v sezoně 2020/2021, ale kvůli covidu bylo nastudování posunuto na začátek sezony 2023/2024. Heggie instrumentaci Mrtvého muže upravil i pro menší obsazení orchestru (31 hudebníků). Záznamy prvního nastudování v San Franciscu a z inscenace v Houstonu (2010) vyšly také na CD.

Děj opery volně vychází ze skutečného příběhu k smrti odsouzených vrahů Elma Patricka Sonniera a Roberta Lee Willieho. Formou realistické filmové projekce v předehře jsme nejprve svědky, jak dva muži brutálně zavraždí dvojici středoškoláků, kteří byli randit u jezera. Jeden z vrahů, Joseph je odsouzen k trestu smrti, zatímco jeho bratr Anthony, který měl (podle přesvědčení Josepha) lepšího právníka, nejvyššímu trestu unikl. Z cely smrti, kde čeká na vykonání popravy, si Joseph dopisuje s Helen Prejean, řádovou sestrou neworleanské náboženské školy, která se stará o děti z chudých rodin. Písemná korespondence mu ale nestačí a požádá ji o osobní setkání. Sestra Helen se rozhodne za odsouzencem vydat, navzdory obavám sestry Rose, která ji od cesty zrazuje s poukazem na jejich poslání péče o znevýhodněné děti.

Když sestra Helen po mnoha hodinách jízdy dorazí do věznice, od setkání s odsouzencem ji odrazuje i vězeňský kaplan, který Josepha považuje za beznadějný případ vraha, který do poslední chvíle svou vinu popírá. Helen je také otřesena brutalitou chování vězňů nejen mezi nimi, ale i vůči ní. Po prvním setkání s Josephem ji sžírají pochybnosti, zda se jí podaří tohoto drsného zločince přivést k přiznání viny a prosbě o odpuštění – a zda mu ona sama dokáže jeho krutý čin odpustit. Helen se na Josephovu žádost stane jeho duchovní průvodkyní, která ho má připravit na přijetí smrti. Žádost o milost je zamítnuta, ve zbývajícím čase se Helen seznámí nejen s Josephovou matkou Patrick a mladšími sourozenci, ale i rodiči zavražděných dětí, kteří nechápou, jak se může zastávat tak brutálního vraha, zatímco jim se žádné útěchy nedostalo. Helen se nakonec podaří probudit v Josephovi svědomí. Před popravou, které přihlíží i Helen spolu s rodiči obětí, Joseph přizná vinu a poprosí rodiče zavražděných o odpuštění.

Filmovou verzi Mrtvého muže v režii Tima Robbinse jsem neviděla (hudbu k filmu složil režisérův bratr David Robbins a ústřední song nazpíval Bruce Springsteen). Možná to je výhoda, že tím nejsem při svém hodnocení operní inscenace ovlivněna a neposuzuji, nakolik a jak se inscenátoři operní verze příběhu s úspěšným filmovým zpracováním vyrovnali.

V Metropolitní opeře režii Mrtvého muže svěřili belgickému divadelnímu, filmovému a televiznímu režisérovi Ivu van Hove (*1958), který v MET režijně debutoval inscenací Dona Giovanniho (kterého jsme mohli vidět jako poslední přenos z MET před prázdninami, recenze 427. Operní panorama). Pro Mrtvého muže sestavil prakticky stejný inscenační tým, který naplnil jeho pojetí „maximalistického minimalismu“. Scénickou koncepci a světelný design připravil belgický scénograf Jan Versweyveld, kostýmy An D’Huys a videoprojekce Christopher Ash. S výjimkou filmového prologu, který realisticky zachycuje brutální zločin, se celá opera odehrává v neměnné strohé chladně šedé dekoraci vysokých stěn rámujících jeviště z boků i zezadu s výsuvnými dveřmi a několika málo okny či „špehýrkami“. Jejich otvírání skýtalo příležitosti pro působivou práci se světlem. Prostor tak vystihuje prostředí věznice, soudní síň i celu smrti a ve finále umožňuje i realistické vybavení popravčí místnosti včetně tribun pro diváky přihlížející popravě.

Režisér van Hove se soustředil na propracování komplikovaných a vyhrocených vztahů mezi aktéry příběhu, které zkoumá až laboratorně mikroskopickým způsobem, kdy výrazy v jejich tvářích a pohybech přibližují v přímém přenosu na velké plochy na horizontu jeviště záběry snímané kameramany na scéně. A při přenosu detaily ještě posílily záběry kamer určených pro záznam, což diváci v hledišti MET vidět nemohli. Herecké výkony prakticky všech protagonistů v přesné drobnokresbě vystihovaly charaktery a emoce účastníků dramatu, vrcholícího nervy drásající popravou smrtící injekcí a loučením Helen s Josephem, kteří si v posledních vteřinách vyznají lásku.

Kvalita nastudování v MET vycházela z typově perfektního obsazení rolí – náročných nejen herecky, ale i pěvecky – a nejen pro diváky, ale i pro interprety postav dozajista také emočně stresující. Sestru Helen Prejean ztvárnila strhujícím způsobem mezzosopranistka Joyce DiDonato. Její umění obsáhnout na vrcholné úrovni stylové rozpětí od koloratur barokních oper seria (Händelova Agrippina v únorovém přenosu v roce 2020) po soudobá díla (vedle sestry Helen například Virginia Woolf v Hodinách Kevina Putse v prosincovém přenosu roku 2022) je vskutku mimořádné. Odsouzeného vraha Josepha neméně působivě ztvárnil basbarytonista Ryan McKinny, který předvedl také svou nefalšovanou fyzickou zdatnost a dokázal zpívat i při mnohačetném klikování, ba dokonce i při klicích s tlesknutím. Vysoké hodnocení zaslouží i sopranistka Latonia Moore jako sestra Rose, která jako jediná vnáší do opery vedle obav o Helen záblesk pozitivního uvažování, a mezzosopranistka Susan Graham, tentokrát v roli matky odsouzeného (při prvním uvedení v San Franciscu excelovala v roli Helen). Herecké ztvárnění postav dramatu by jistě obstálo jako činohra – zde se ale „navíc“ všichni suverénně zhostili i svých náročných pěveckých partů (Ryan McKinny). Bez těchto výkonů by opera snadno sklouzla do aktivistické agitky odpůrců trestu smrti nebo až sentimentálně larmoyantního mudrování o humanitě, zločinu, vině, odpuštění a vykoupení nad dilematem trestu smrti a dopady na rodiny obětí i vrahů.

Jake Heggie v Mrtvém muži dokázal, že si osvojil operní kompoziční řemeslo a že hudbou s výrazným uplatněním melodické složky v sólových partech, „příznačnými motivy“ a citacemi spirituálů nebo hudby Elvise Presleyho umí vystihnout situace a širokou paletu emocí s nimi spjatých – a využít přitom jedné z „výhod“ opery, kdy se v ansámblech vrší a mísí protikladné vrstvy. Velmi intenzivně tuto kompoziční techniku zúročil v závěru 1. dějství, kdy na vyčerpanou, vystresovanou a hladovou Helen ze všech stran „útočí“ události, jimiž prochází a které nedokáže takto „zasyrova“ zpracovat. V jejích myšlenkách a vidinách se střetává spirituál dětí z náboženské školy, setkání s policistou, který jí odpustil pokutu za rychlou jízdu, varování sestry Rose, drsné výkřiky vězňů, bolest a výčitky rodičů zavražděných dětí, hlasy dozorce i ředitele věznice a Josephovo odmítání uznat vinu. Už tak emočně drásavé drama zločinu a trestu hudba ještě stupňuje i tím, že se dirigent Yannick Nézet-Séguin věnoval Heggieho opeře „svým“ do preciznosti „vytrénovaným“ a stylově všestranným orchestrem Metropolitní opery s maximální péči.

V listopadu a v prosinci budou následovat v přenosech z Metropolitní opery další soudobé opery: X: Život a doba Malcolma X Anthonyho Davise inspirovaná osudy amerického islámského duchovního a bojovníka za lidská práva v 50. a 60. letech minulého století, a Florencie v Amazonii španělského skladatele Daniela Catána zachycující ve stylu magického realismu Gabriela José Garcíí Márqueze příběh operní divy Florencie Grimaldi, která se vrací do rodné Brazílie.

Jake Heggie: Mrtvý muž přichází
Hudební nastudování Yannick Nézet-Séguin, režie Ivo van Hove, scéna a světelný design Jan Versweyveld, kostýmyAn D’Huys, projekce Christopher Ash, zvukový design Tom Gibbons, režie přenosu Gary Halvorson, průvodce přenosem Rhiannon Giddens.

Osoby a obsazení: Sestra Rose – Latonia Moore, Sestra Helen Prejean – Joyce DiDonato, Paní Patrick De Rocher – Susan Graham, Joseph De Rocher – Ryan McKinny.

Přímý přenos z newyorské Metropolitní opery do kin 22. října 2023, recenzován přenos v kině Světozor, Praha.