Operní panorama Heleny Havlíkové (443) – Oslava dvaceti let Opery Diversy v říši urban fantasy Druhého města

Ensemble Opera Diversa inspirativně oživuje naši operní krajinu už dvacet let, i když prapočátky tohoto brněnského alternativního souboru sahají podle vedoucí jeho divadelní sekce, scénografky Sylvy Markové do roku 1999. Jak výstižně zaznělo před premiérou – v Brně prý není sál, který by Diversa nenavštívila, nemá žádné stálé zázemí a rekvizity skladuje v garáži.

Těžištěm operního působení souboru (vedle koncertní linie) je původní tvorba zejména zakladatelů Diversy – skladatele Ondřeje Kyase a libretisty Pavla Drábka rozšířená o opery Miloše Štědroně (Palackého truchlivý konec, Chameleon, Magnum mysterium), Marka Doubravy (Tramvajový upír), Zdeňka Krále (Časožrout v obchoďáku) či Jiřího Bulise (Guma, Smrtipot, Balada o čtyřech holkách, panně a plukovníkovi).

Ondřej Kyas Druhým městem rozšířil svou pětici celovečerních oper, Pickelhering 1607 aneb Nový Orfeus z Bohemie (2007), Společná smrt milenců v Šinagawě (2009), Dýňový démon ve vegetariánské restauraci (2010), Ponava (2013) a Čaroděj a jeho sluha (2016). Do Kyasovy operní tvorby ovšem patří i na dvě desítky minioper.

Skladatel a v případě Druhého města i libretista Ondřej Kyas pro svou nejnovější operu, jejíž hudba vznikala mezi lety 2015– 2018, sáhl po stejnojmenném románu Michala Ajvaze (první neautorizované vydání z roku 1993 spisovatel upravil pro nové vydání v roce 2005). Tato předloha ve stylu magického (sur)realismu a urban fantasy skýtá dozajista vhodný námět pro operu. Prolínání reálného a paralelního fantaskního světa, dobrodružství balancující mezi pohádkou, hororem i detektivkou, doširoka otevírá prostor pro (nejednoznačné) domýšlení chybějící kauzality a absurdních situací, což může být doménou právě hudby.

Román o 22 kapitolách, v němž Ajvaz se svým osobitým literárním stylem, opulentními kaskádami metafor a spletitých konstrukcí obrazů řetězí další a další fantasmagorické nonsensy (než se podle svých vlastních slov knihu, která by mohla být třeba třikrát delší, rozhodl ukončit), kladl při adaptaci na operní libreto nároky hlavně na krácení a srozumitelnost zpívaného textu, k němuž se, na rozdíl od čtení, v průběhu inscenace nelze vracet. Kyas z proudu Ajvazových asociací a spojování nespojitelných zákoutí, situací a myšlenek „vypreparoval“ v šestnácti obrazech s prologem a epilogem dobrodružnou linii příběhu s čím dál hlubším propadem hlavní postavy poutníka do mystického světa, který se při pronikání do tajemného „druhého města“ setkává se stále novými bytostmi a jejich nečekanými proměnami. Tu a tam nechal probleskovat i humor. Bizarní ambivalentnost fabule posílilo rozdvojení hlavní postavy na zpívané a mluvené části pro barytonistu (Aleš Janiga) a činoherce (Lukáš Rieger), což umožnilo použít i rozsáhlejší textové pasáže hlavní postavy jako vypravěče s vhledem do jeho úvah.

Protože jde o novinku – navíc se spletitými situacemi oscilujícími na hranici reality a fantazie, věcně popíši průběh děje z pohledu pozorovatele – při vynechání detailů, komentářů a úvah jednotlivých postav, pro dílo samozřejmě důležitých.

Bezejmenný muž označený pouze písmenem A., jakýsi osamělý poutník, objeví v antikvariátu v Karlově ulici knihu psanou záhadnými znaky nepatřícími žádnému známému písmu našeho světa, která navíc v noci nazelenale světélkuje. A. touží znaky rozluštit. Požádá o pomoc vědeckého pracovníka univerzitní knihovny, dozvídá se podivné historky těch, kteří se s takto psanými knihami setkali. A třebaže je před vstupem do tajemného jiného světa varován – dokonce v Malostranské kavárně zažije, jak host, který se s knihou setkal, končí jako bezvládný proklatec na nosítkách – dychtí „druhé město“ poznat. Při svých výpravách po Petříně a chrámu v jeho útrobách, za zelenou tramvají, po sněhové pláni mizející v lese, na noční přednášku na filozofické fakultě, se střetává s lidmi, které sice poznal v běžném životě, ale stávají se podivnými, jemu nebezpečnými bytostmi chránícími své mystické rituály. A. přijme pozvání dcery majitele bistra, která je v druhém městě kněžkou Alweyrou, na ochoz zvonice chrámu svatého Mikuláše a ve tři hodiny v noci za oslnivého svitu měsíce tam zápasí se žralokem. Při snídani v mléčném baru U hradeb objeví noviny, které ho navedou do obchodu se starým prodavačem v Maislově ulici, od kterého dostane lahvičku s tekutinou, po jejímž vypití se vznese a doletí na hřeben střechy chrámu svatého Víta. Tam potkává muže, který se zde stará o rituálního ptáka Felixe vyprávějícího eposy o založení města uprostřed pralesa. V Široké ulici narazí na zámořský parník, na němž se plaví mladý muž a dívka. Z vinárny U hada před obviněním z vyzvědačství, zabití posvátného žraloka a vyslovování zakázaných samohlásek prchá spletí tmavých chodeb, až se ocitne v bytě se sudičkami, které mu prorokují život s obří mouchou pojídající svazky z jeho knihovny. Z vedlejšího pokoje se vyvalí obří vlna rozbouřeného moře s parníkem, který sice ztroskotal při proplouvání úžinou mezi policemi knih, ale mladík a dívka z lodi se radují, protože bude lepší si původní cíl jejich cesty s bílými promenádami a terasami s lampiony nad mořem představovat: „Přece nejsme tak tupí, abychom potřebovali skutečnost.“ A. se rozhodne vrátit do knihovny, v jejím nitru objevuje džungli, kde ho mečem ohrožuje kněžka, před kterou se mu podaří uprchnout přes dvířka vedoucí na záchodky v suterénu kavárny Slavie. Ocitá se před rozhodnutím, zda skutečně do „druhého města“ vstoupit a proniknout do jeho středu, který mu zatím unikal – za hudby „rozpíjející se“ do čím dál tiššího pianissima.

V hudbě se Kyas nevzdává výrazných melodií s pucciniovsky emotivní vypjatostí, význam rytmické složky posiluje zdůrazněním bicích nástrojů, bez zábran kombinuje styly – včetně jazzu, rocku nebo dechovky. Výsledkem je flexibilní výrazová mnohotvárnost, jejíž vazba na obsah i atmosféru dramatických situací s pravidly reálnému světu podobnými i nepodobnými, by však vzhledem k balancování na pomezí skutečnosti, snu, halucinací a fantazií, mohla být ještě kontrastnější.

Třebaže pro uvedení (po „přátelském přinucení“ Operou Diversa) Kyas operu o půl hodiny zkrátil a vypustil sbor, nedařilo se při celovečerní délce dvou hodin opery udržet tah (což bývá vyčítáno už Ajvazově románu).

Přitom suverenita, s jakou dirigentka Gabriela Tardonová „dobývá“ a „zmocňuje se“ partitur prvních uvedení novinek, zaslouží ten největší obdiv. S Operou Diversa spolupracuje už od roku 2006 a jako hlavní dirigentka je klíčovou osobností i orchestrálních projektů. Energii, s níž ke skladbám přistupuje, pak přenáší na sólisty i hráče orchestrů nejrůznějšího složení ve výmluvných a velmi přehledných gestech, se všemi dozajista velmi vítanou pomocí přesných nástupů. Tak tomu bylo i v případě Druhého města s rozsáhlým obsazením houslí po třech, viol a violoncell po dvou, kontrabasem, flétnou hobojem, fagotem, lesním rohem, trubkou, trombonem, klavírem, syntezátorem a bicími. Zvukové vyváženosti vůči sólistům velmi napomohlo, že orchestr seděl v zadní části jeviště zády k divákům a s dirigentkou čelem k publiku spoludotvářel scénu.

Těžko odhadovat, zda by plně scénické provedení pocit rozvleklosti, který se začal objevovat v druhé části díla, eliminovalo. Přitom všem sólistům bylo velmi dobře rozumět a orientaci ve spletitém příběhu vhodně napomáhala projekce jmen v danou chvíli vystupujících postav. Tím spíš, že při jejich množství sólisté ztvárňovali více rolí a v jednotném černém základu kostýmů je vizuálně odlišovaly jen minimální atributy (dřevěná skříňka, ptačí pero, noviny, cigareta, dýmka, sklenice).

Režisérka Kateřina Křivánková, která s výtvarnicí Sylvou Markovou tvoří po odchodu zakladatelů Opery Diversa základ nového týmu, se musela vyrovnat s tím, že nebylo v časových ani produkčních a zkouškových možnostech studiového souboru bez stálého zázemí nastudovat zpaměti tak rozsáhlou operu s mnoha postavami zcela. Poloscénické provedení, jak bylo nastudování avizováno, je však v rámci těchto limitů vynalézavé a režisérce se podařilo party v rukou sólistů i na notových stojanech zapojit „do hry“. Inscenace v promyšlené syntéze propojuje zpěv i mluvené slovo, „klasickou“ scénografii s prostorovou instalací a videoartem (Tomáš Hrůza) při významné roli light designu (Anna Laborová). Scéna je rozdělená do tří částí: Vlevo je umístěný stůl, u kterého v ošuntělém baloňáku sedí činoherní A. Na plátně nad ním vidíme živě snímané záběry z kamery umístěné nad stolem nebo přímo v ruce A. – dýmku, krabičku s tabákem, dusátko, zápalky, popelník, placatici, hrnek, lahev s pivem, otvírák a sešit – deník, z něhož A. čte a do kterého si kreslí a zapisuje. Projekce reálných věcí na stole se co chvíli „rozplývá“ do pohyblivých sekvencí grafických obrazců. Pravou část jeviště tvoří stupňovité pódium s vysokými „kontrabasovými“ židlemi a notovými pulty, odkud se sólisté „vydávají“ na „výpravy“ za „svými“ postavami do centrálního prostoru – a někteří se „ztrácejí“ ve vchodu do temného černého tunelu.

Z výkonů sólistů v čele s Alešem Janigou ve zpívané roli A. bylo zřejmé, že mají poetiku studiového komorního zpívaného divadla Opery Diversa zažitou z předchozích inscenací a soudobé hudbě se věnují s oddaností a zaujetím. Sopranistka Jana Vondrů se z milé číšníkovy dcery Kláry proměnila v tajemnou kněžku Alweyra i záhadnou sudičku. Další sudičkou a zároveň půvabnou Dívkou z lodi a Tajemnou dívkou byla Aneta Podracká Bendová. Třetí, altovou sudičku vytvořila vedle Číšníkovy ženy a ptáka Felixe mezzosopranistka Alžběta Symerská. Tenorista Michael Robotka vystřídal Knihovníka, Chovatele, Muže s novinami a Štamgasta a basista Libor Skokan Kněze, Číšníka a Štamgasta. Pavel Slivka se uplatnil jako Proklatec, Prodavač, Výčepní i Strážce chrámu a Tomáš Chloupek se zapojil v rolích Vrchního, Historika, Mladíka z lodi a Štamgasta. Mezi pěvce se v roli činoherního A. skvěle začlenil Lukáš Rieger se zkušenostmi s divadla Buranteatr.

Přejme Diverse do dalších let tvůrčí elán, odhodlání překonávat překážky, mnoho vstřícných a štědrých donátorů a podporovatelů a místo dobývání dalších (nejen) brněnských sálů stálé působiště. Aby vytrvala ve své „diverzantské“ tvrdohlavosti a nadále byla také inspirativní platformou pro mladé tvůrce.

Ondřej Kyas: Druhé město

Opera o dvou dějstvích na libreto skladatele na motivy stejnojmenného románu Michala Ajvaze.

Hudební nastudování a dirigentka Gabriela Tardonová, režie Kateřina Křivánková, scéna a kostýmy Sylva Marková, videoprojekce Tomáš Hrůza, světla Anna Laborová.

Osoby a obsazení: A. (zpívaná role) – Aleš Janiga, A. (činoherní role) – Lukáš Rieger, Alweyra, Klára, Sudička – Jana Vondrů, Proklatec, Prodavač, Výčepní, Strážce chrámu – Pavel Slivka, Vrchní, Historik, Mladík z lodi, Štamgast – Tomáš Chloupek, Dívka z lodi, Tajemná dívka, Sudička – Aneta Podracká Bendová, Knihovník, Chovatel, Muž s novinami, Štamgast – Michael Robotka, Číšníkova žena, Sudička, Felix – Alžběta Symerská, Kněz, Číšník, Štamgast – Libor Skokan.

Orchestr Ensemble Opera Diversa.

Ensemble Opera Diversa, CO.LABS, Brno 16. prosince 2023.