Operní panorama Heleny Havlíkové (455) – „Výlet“ České filharmonie za Liškou Bystrouškou

Příhody lišky Bystroušky jsou v celosvětovém srovnání unikátní. Tato Janáčkova sedmá opera vznikla podle, dnes bychom řekli, „komiksového“ obrázkového seriálu kreseb malíře Stanislava Lolka s texty Rudolfa Těsnohlídka, jak na pokračování vycházel od roku 1920 v Lidových novinách. Zaujal a inspiroval Leoše Janáčka natolik, že vycítil v příběhu lišky a revírníka hluboké podobenství o životě a přírodě. Téma zpracoval pohledem sedmdesátiletého muže s pozdním milostným vzplanutím i se smířlivým a laskavým vhledem do řádu světa v jeho úplnosti mystéria kruhu rození a smrti, projasněných i temnějších stránek.

Příhody lišky Bystroušky se staly, podobně jako Její pastorkyňa, Káťa Kabanová, Věc Makropulos nebo Z mrtvého domu stálou součástí repertoáru domácích i světových operních divadel. Naše inscenační tradice dlouho vycházela z brněnské premiéry v roce 1924 i z následující pražské v Národním divadle (1925, dirigent Otakar Ostrčil, režie Ferdinand Pujman, scéna Josef Čapek), které dávaly této opeře styl rodinné inscenace s nápodobou zvířat. Na světových scénách se s Bystrouškou nakládá velmi volně, někdy až drsně nebo s akcentováním environmentálních témat.

Nicméně i u nás se v posledních letech začaly objevovat výklady, které imitaci zvířecího světa opouštějí. Když v roce 2019 tuto Janáčkovu operu uvedli v Liberci, provázelo ji varování, že inscenace je vhodná až od dvanácti let. Režisérka Linda Keprtová se soustředila na téma rebelie proti řádu a různé podoby milostných vztahů. Bystroušce dala podobu rockerky, která v martenskách a zrzavých mini koktejlových šatičkách vyfintěné slepičí dámičky poučuje na bedně reproduktoru o odstranění starých řádů. A se „suverénem“ Zlatohřbítkem v hip hop kalhotách doslova třískne o zem pohled na Bystroušku jen v osušce. Rok předtím otevřela festival Janáček Brno 2018 premiéra inscenace Jiřího Heřmana, který se nechal natolik zahltit těsnohlídkovskými reáliemi, že inscenaci jednostranně opanovala melancholie. Ve stejném roce v Opavě Jana Andělová-Pletichová zabydlela své pojetí veselými stylizacemi zvířat a slušivou prvorepublikovou módou pro lidi i liščí pár. V kongeniálním prostoru českokrumlovského Otáčivého hlediště ji rozehrálo režijní duo SKUTR jako barvitý kaleidoskop lidských mini příběhů prodchnutých jiskřením zamilovanosti mládí i melancholií stáří, humorem i smutkem.

Nad smyslem pouze koncertního uvádění oper, které jsou běžnou součástí repertoáru divadel, a k tomu v případě Příhod lišky Bystroušky opery dějově i vizuálně velmi přitažlivé, můžeme vést diskuse. Když navíc známe většinu sólistů této opery ze scénických produkcí. Polemiky vyvolává také míra hereckých akcí v koncertní síni, které nedávno přesně nadávkovala Marie Anna Vašíčková při uvedení Rossiniho Popelky agenturou Nachtigall Artists, zatímco v programové brožuře České filharmonie k Bystroušce uváděný Tomáš Ondřej Pilař ani pořádně nenasvítil sólisty na pravé straně pódia a neustálé příchody a odchody sólistů působily rušivě.

Provedení Příhod lišky Bystroušky v Dvořákově síni Rudolfina mohlo mít význam hlavně pro ty, kteří se obtížně smiřují se současnými režijními trendy, v nichž jsou operní partitury jen volným inspiračním základem pro výklad často na hony vzdálený nejen scénickým poznámkám, ale i textu libret. Koncertní verze jim tak může otevírat svobodný prostor pro vlastní fantazii.

Ovšem i pro posluchače, kteří přece jen dávají přednost scénickému uvedení, Příhody lišky Bystroušky pod taktovkou Jakuba Hrůši v kontextu hudebních interpretací, jak je známe z poslední doby z našich divadel, přinesly obohacení především velmi precizně vypracovanou hrou orchestru (včetně suverénně zahraného prekérního sóla lesních rohů před závěrečným Revírníkovým výstupem) a zároveň vyvážením dynamiky vůči sólistům. Třebaže Hrůša při besedě po koncertě popisoval svoji zkušenost s rozdílnou „pružnosti“ operních orchestrů oproti symfonickým, protože musí umět reagovat na nenadálé situace, o které při divadelním provedení vskutku nebývá nouze, takovou flexibilitu hráčů uvyklých koncertnímu provozu nepotřeboval. Měl provedení plně pod kontrolou a mohl si pohrávat s bohatými výrazovými vrstvami této opery, z nichž mnohé vyzněly v rychlých tempech i silnější dynamice energičtěji, než jak je známe nahrávek Bohumila Gregora nebo Václava Neumanna.

Předehru v rázném tempu s plynulým navazováním frází v jednotlivých nástrojích a gradací do plného orchestrálního zvuku vystřídala chvějivá atmosféra lesa v letním horku, do které vpadne dovádění cvrčka s kobylkou a v rytmu valčíku vtančí podnapilý komár. Skotačení malé Bystroušky přerušilo láteření probuzeného Revírníka, zoufalé výkřiky lapené lištičky za Revírníkova hurónského chechtotu a první obraz završila instrumentální část Janáčkem psaná pro tanec vážky, která bezvýsledně hledá Bystroušku. Kaleidoskop nálad pokračoval vystižením pestrého života na dvoře jezerské myslivny s jadrným hubováním hospodyně Revírníkové, nářkem zajaté Bystroušky i psa Lapáka nad trýzní jeho srdce, uličnickým pošťuchováním kluků, Bystrouščiným roztouženým snem i jejím energickým projevem proti starým řádům a zaostalosti slepic, až po chaos, který Bystrouška vyvolá zadávením drůbeže.

Sebevědomou hubatost z myslivny uprchlé Bystroušky vystřídala zemitá atmosféra hospody, v níž Rechtor, Revírník a Farář mastí karty, vzájemně se špičkují a podnapilí komentují své životní situace – Rechtor vášnivě vyznává lásku slunečnici, kterou má za svou milovanou Terynku, zatímco Farář hořce vzpomíná na zradu své dávné lásky. Následuje velká scéna, v níž se za letní měsíční noci dychtivě a zároveň ostýchavě namlouvají Bystrouška a lišák Zlatohřbítek. Jejich svatbu provází radostný rej.

Další výrazovou rovinu vnesla do koncertního provedení Bystroušky scéna s Haraštou, frajerským obchodníkem z drůbeží, který haleká rozvernou písničkou. Haraštovo dušování vůči Revírníkovi, že nepytlačí, vystřídá veselé dovádění Bystrouščiných a Zlatohřbítkových liščátek a opětovné vřelé milostné vyznání rodičů. Bystrouška ovšem stále neztratila svoji odbojnost, jenže honička, při které Haraštu provokuje, končí jejím zastřelením.

Z druhé scény v hospodě tentokrát vyzařuje nostalgie a tesknota, která vyústí do závěrečných úvah Revírníka uprostřed dalších generací lesní havěti nad koloběhem života s apoteózou všeobjímajícího řádu přírody.

Do titulní role koncertního provedení České filharmonie byla vybrána ruská sopranistka Jelena Callagova, se kterou Jakub Hrůša už spolupracoval v roce 2016 při inscenaci Příhod lišky Bystroušky na prestižním festivalu v Glyndebourne. Callagova ovšem jako Bystrouška zazářila už v Pařížské národní opeře v roce 2008 (nahrávka při udělování Victoires de la musique získala cenu „DVD roku“). Další významnou scénou, kde tuto roli vytvořila, pak byla ještě v roce 2022 Bavorská státní opera v inscenaci Barryho Kosky. Svůj pražský výkon s vynikající deklamací a průrazným sopránem prosvítila mladistvou rázností i půvabnou vroucností a lze ocenit, že jsme ji živě mohli v této roli slyšet i u nás. Třebaže se ani při koncertě nezřekla elementární gestiky a barvou halenky i pestrobarevnými kalhotami se snažila vizuálně navodit postavu Bystroušky, komplexnosti při divadelním ztvárnění této role, jak ji známe třeba v podání Jany Šrejmy Kačírkové v brněnské inscenaci nebo Lenky Máčikové či Ivany Rusko z Otáčivého hlediště, nedosáhla.

Odlišit a zároveň propojit soprán Jeleny Callagové jako Bystroušky od sopránu Zlatohřbítka se podařilo díky barevnosti hlasu Kateřiny Kněžíkové, takže s velkou vřelostí vyznělo zejména milostné vyznání. Výrazový odstín mužského principu a Janáčkovy trefné kombinace chlapské rezolutnosti a jinošské nesmělosti se však zpod měkce oblé kantilény Kněžíkové „neprodral“.

Mnohé sólisty koncertního provedení Příhod lišky Bystroušky známe z divadelních inscenací. Svatopluk Sem, který nahradil původně avizovaného Jana Martiníka, má roli Revírníka zažitou už z pražského i brněnského Národního divadla nebo z Otáčivého hlediště. Třebaže se postupně přibližuje k propojení jadrného humoru, nostalgie stáří a radosti nad krásami obrody života uprostřed přírody, jakoby si stále dával záležet především na kráse svého barevného zvučného barytonu na úkor „vyprávění“ zkušeného fořta, jak ho třeba s hlubokou empatií vystihl v 80. letech v Národním divadle Dalibor Jedlička nebo v Brně Richard Novák.

Jaroslav Březina, který nakonec vystoupil místo Ondřeje Koplíka v tenorové dvojroli Rechtora a Komára, je s těmito postavami sžitý z inscenace Národního divadla a díky svému báječnému smyslu pro humor zkombinoval komiku se smutkem a kradmou slzou zklamaného beznadějně platonicky zamilovaného muže. Zkušenosti s Příhodámi lišky Bystroušky má také Jiří Brückler, který vytvořil Haraštu nejen v pražském Národním divadle, ale i na Otáčivém hledišti, kde dal tehdy průchod až nadrzlé jadrnosti, zatímco se tentokrát při koncertním provedení příliš držel „spořádané“ měkkosti svého barytonu. To Maria Kobielska (v předchozí inscenaci pražského Národního divadla také Bystrouška) se jako Revírníková (i Sova) nerozpakovala popustit stavidla říznosti, s níž hubuje všechny kolem sebe. Také Jiří Sulženko, který vystřídal i role Revírníka (Národní divadlo Brno) a Harašty (pražské Národní divadlo), se rozohnil jako „mravně rozhořčený“ Jezevec a zklidnil do znělých hloubek jako důstojný sečtělý, ale osamělý Farář.

V menších rolích se dobře uplatnily Jarmila Vantuchová (Lapák), Veronika Chamolová (Chocholka a Sova), Alžběta Vomáčková (Datel a Paní Pásková), Petr Levíček (Pásek) a Amálie Motošická (Kohout). Velkou pochvalu zaslouží všichni rytmicky i intonačně jistí dětští sólisté z Kühnova dětského sboru – a bylo úlevné po dlouhé době slyšet tyto hlásky bez rušivého nazvučování. Jména děti však programová brožura ke koncertu bohužel neuvádí. Celý dětský sbor v početném obsazení pod vedením Jiřího Chvály a Petra Louženského se dobře uplatnil i ve scéně s lištičkami stejně jako Sbor Státní opery řízený Adolfem Melicharem.

Třebaže hold České filharmonie ke stému výročí premiéry Příhod lišky Bystroušky publikum ocenilo nadšeným potleskem a hráči orchestru plně dostáli nárokům obtížné janáčkovsky „sršaté“ partitury, po nahrávce dirigenta Václava Neumanna s Magdalénou Hajóssyovou, Gabrielou Beňačkovou a Richardem Novákem z roku 1980 nebo Bohumila Gregora s Helenou Tattermuschovou natočenou v roce 1970, nynější provedení Českou filharmonií další referenční hudební interpretaci zatím nepřineslo. A zanedlouho uvidíme, jak se jiné opery, která má ke koncertnímu uvádění přece jen blíže – Smetanovy Libuše – zhostí Česká filharmonie pod taktovkou Jakuba Hrůši na Pražském jaru.

Leoš Janáček: Příhody lišky Bystroušky, koncertní provedení

Dirigent Jakub Hrůša.

Osoby a obsazení: Jelena Callagova – Bystrouška, Kateřina Kněžíková – Lišák Zlatohřbítek, Svatopluk Sem – Revírník, Jarmila Vantuchová – Lapák, Jaroslav Březina – Rechtor / Komár, Jiří Sulženko – Farář / Jezevec, Jiří Brückler – Harašta, Veronika Chamolová – Chocholka / Sojka, Maria Kobielska – Revírníková / Sova, Alžběta Vomáčková – Datel / Paní Pásková, Petr Levíček – Pásek, Amálie Motošická – Kohout.

Kühnův dětský sbor, sbormistři Jiří Chvála, Petr Louženský, Sbor Státní opery, sbormistr Adolf Melichar.

Režijní spolupráce Tomáš Ondřej Pilař.

Česká filharmonie.

Rudolfinum, Dvořákova síň 5., 10. a 11. dubna 2024, recenzováno provedení 11. dubna 2024.