Operní panorama Heleny Havlíkové (497) – Brněnské vystřízlivění z broučkovského snu

Výlety páně Broučkovy – do Měsíce a do XV. století vznikaly podle povídek Svatopluka Čecha dlouhých devět let od roku 1908 a jako jediná Janáčkova opera měly premiéru v pražském Národním divadle v roce 1920, nikoli v Brně. Vyplňují spolu s Osudem období mezi Její pastorkyní, první osobitou operou Leoše Janáčka, a následující Káťou Kabanovou, jak to s hlubokou fundovaností a zároveň čtivě zachycuje Jiří Zahrádka v obsáhlé v nakladatelství Hos loni vydané česko-anglické knize Osud a Výlety páně Broučkovy: Opery Janáčkových nadějí a zklamání obohacené množstvím ikonografických dokumentů.

Výlety páně Broučkovy se na jevišti objevují zřídka. Přitom satirické uchopení témat planého chvástání, intelektuálského kavárenského/hospodského žvanění, oportunistické zbabělosti, když má dojít na činy v kontrastu s rebelstvím a odvahou ke vzpouře proti agresorům je dnes přinejmenším stejně potřebné jako v dobách vzniku opery. U nás v posledním dvacetiletí Výlety páně Broučkovy nastudovali v pražském Národním divadle s dirigentem Charlesem Mackerrasem v režii Jiřího Nekvasila v roce 2003 a pak v roce 2018 v hudebním nastudování Jaroslava Kyzlinka a v režii Slávy Daubnerové. V Ostravě Výlety páně Broučkovy uvedl před deseti lety dirigent Robert Jindra s režijním tandem SKUTR Martina Kukučky a Lukáše Trpišovského. A původní verze pouze Výletu pana Broučka do Měsíce zazněla vůbec poprvé na festivalu Janáček Brno v roce 2010 v režii Pamely Howard.

Najít inscenační klíč k této Janáčkově operní satiře, dát dohromady obsazení pro obtížné party – včetně dvou velkých tenorových pro hlavní role a hudebně operu nastudovat tak, aby se z Janáčkových úsečných motivků vylouplo plnokrevné hudební divadlo, rozhodně není snadné. Antihrdina, domácí pan Brouček, milovník piva a svého pohodlíčka, vydatně popije v hostinci na Vikárce a prožije dva bláznivé sny: Jeden na Měsíci, kde je konfrontován s pateticky ješitnými krasoduchy a dá před jejich blábolivými pajány přednost uzenkám. Ve druhém snu se Brouček dostane do 15. století mezi bojovně odhodlané husity ve chvíli bitvy na Vítkově.

Janáček nahlíží pivního měšťáčka Matěje Broučka formou kousavé burlesky jako odpudivého přízemního neotesaného ješitu, oportunistického zbabělce, zrádce, který se třese o své pohodlíčko: „Aby byl Brouček na posměch a aby byl výstrahou.“ „Chtěl jsem, aby zhnusil se nám takový člověk, abychom jej na potkání ničili, dusili – ale v prvé řadě v sobě; abychom se obrodili v nebeské čistotě mysli našich národních mučedníků… Takové myšlenky vtiskly mi péro do ruky ku skladbě Výletů páně Broučkových. Ostří satiry jak by do živého masa bodalo… Je-li hudba dosti drsná, aby pravdu nám tvrdě metala v tvář? Obnaží-li tato pravda tak, abychom zahořeli studem nad sebou samými?“

Vznětlivý Janáček, nekonečné roky čekající na uvedení Její pastorkyně v Praze, si ve Výletech také vyřizoval prostřednictvím broučkiád Svatopluka Čecha „účty“ s nedůvěrou a malichernými výtkami, s nimiž se musel hlavně v Praze potýkat. A vypořádává se s českým provincialismem a malichernosti žabomyších sporů, které provázely vznikání české státnosti i přijímání jeho díla.

Robert Carsen patří bezesporu mezi nejvýznamnější operní režiséry, navíc s velkým obdivem k Janáčkovým operám jako výsostnému hudebnímu divadlu. Carsenova režie Káti Kabanové nebo Věci Makropulos patří k ikonickým inscenacím těchto oper. Svou bohatou janáčkovskou galerii si Carsen na minulém ročníku bienále festivalu Janáček Brno obohatil o Osud.

V případě Výletů si Carsen vytýčil cíl zajistit jejich aktuální relevantní výklad pro dnešní publikum nejen v Brně, ale i v zemích koprodukčních divadel – Berlínské státní opery a madridského Královského divadla, kde nepředpokládá obeznámenost s historií husitských válek nebo půtkami české kulturní scény Janáčkovy doby. Jenže hra s atributy, o kterých se domnívá, že jim v EU budou rozumět, se ukázala být zrádná. Zejména v porovnání s nedávnou inscenací Davida Pountneyho v polské Poznani rozehranou jako pestrou revue s gejzírem fantazie a ztřeštěně snových absurdit v Praze s památkami i turistickými kýči.

Robert Carsen nechal Broučka opilecky snít v 60. letech minulého století. Z této doby vybral události, které podle něj mají vazbu na děj a témata Broučkových výletů: první část opery – Výlety pana Broučka do Měsíce – tak provázejí dokumentární záběry letu Apolla 11 s přistáním na Měsíci v roce 1969 a hnutí hippies s legendárním festivalem Woodstock v témže roce. Druhou část opery, Výlety pana Broučka do XV. století, která se u Janáčka v souladu s předlohou Svatopluka Čecha odehrává během porážky křížové výpravy husitskými Pražany pod vedením Jana Žižky při bitvě na Vítkově v roce 1420, Carsen přejmenoval na Výlety do Prahy. Umístil je do Prahy roku 1968 a 1969 s projekcemi dokumentárních záznamů srpnové okupace, projevů Alexandra Dubčeka, pohřbu Jana Palacha a legendárního vítězství českých hokejistů nad „Rusáky“ v březnu 1969, které bylo chápáno jako pomsta za okupaci a boj za svobodu. Tyto události sledují v televizi i štamgasti hospody, která rámuje jednotlivé části opery. V hospodě, spíše nižší cenové kategorie, jsou měděné varny na výrobu piva a jedna se promění v raketu, která vzlétne a s Broučkem přistane vedle lunar roveru s astronautem.

Vizuální atraktivitě lunar roveru, kosmonautského skafandru, kostýmů hippies a replice legendárního festivalu Woodstock zde adaptovaného na Moonstock 68 tak Carsen obětoval satirický osten Janáčkovy vtipně ironické fantaskní burlesky. Vzletně pateticky vyprázdněné blábolení krasoduchů, na které měl zemitý Janáček pifku, si těžko spojíme s výroky Armstronga a projevy hnutí hippies. Návaznost boje Pražanů proti křižákům na srpnové události roku 68 je sice tematicky bližší, ostatně Jan Palach se před svým upálením odvolával na odkaz smrti Jana Husa, ale i když jsme dnes nuceni uvyknout, že texty libret se dostávají do rozporu s reáliemi na jevišti, přece jen archaický středověký jazyk a husitské řemdihy či sudlice se příčily samopalům a hokejistům, kteří se prohánějí po jevišti, stejně jako zjevení básníka Svatopluka Čecha, který v inscenaci vyjde zpoza televizní obrazovky jako Alexander Dubček.

Carsenovo režijní mistrovství se sice promítlo do detailního vypracování situací a svícení, ale tentokrát jako by vizuální efekt, poeuropeizování Janáčka a jednostranné pojetí Broučka jako odpudivého ožraly převážily nad rozkrýváním vrstev, které se Janáčkovi podařilo do Výletů pana Broučka zakódovat. Ty naopak rozehrál dirigent Marko Ivanović, v jehož interpretaci vyzněly kontrasty partitury, v níž už zní typický Janáček, výbušný i vroucně lyrický, tentokrát také impresionistický, ba dokonce straussovsky valčíkový, ale i velebně slavnostní se stylizací husitských sborových zpěvů. A vyvážil zvukové poměry tak, aby sólisté nezanikali.

Skotský tenorista Nicky Spence svým zvučným tenorem a představitelským šarmem doplňuje řadu vynikajících představitelů pana Broučka posledních let. Národní divadlo pro něj mělo ideální typ v Jaroslavovi Březinovi, který byl jak vystřižený z ilustrací Viktora Olivy v knižním vydání Čechových Broučkiád. Navíc má pro tenorový buffo obor talent komika, jak báječně předvedl i při brněnské inscenaci původní verze Výletů pana Broučka do Měsíce v jadrně vtipné inscenaci britské režisérky a scénografky Pamely Howard, která svůj výklad opřela o konjunkturu nově vzniklé České republiky. Pražské nastudování v roce 2003 se mohlo opřít o výkon Jana Vacíka. Jeho Brouček, podsaditý a růžolící měšťák s typickou buřinkou, hůlčičkou a masivním řetízkem od hodinek v kapsičce vesty, se naparoval jako samolibý žvanil, všeználkovsky hřímal a láteřil, se sarkastickým pohrdáním se poškleboval všem okolo i zbabělecky huhňal. V ostravském nastudování před deseti lety exceloval v titulní roli mexický tenorista Jorge Garza, když režijní tandem SKUTR smířlivěji nahlédl Broučka optikou pivního půllitru a navzdory jeho zbabělému chování (nebo možná právě pro ně) jeho pragmatismus v konfrontaci se snobskými měsíčními intelektuály a ideology revoluce nakonec získal sympatie.

Jakkoli Janáček jasně formuloval svůj záměr, „aby byl Brouček na posměch a výstrahou“, pojetí Nickyho Spence v souladu s Carsenovou režií jako nevábného tlustého vrávorajícího opilce přebíjí Janáčkem zdůrazňovanou a mnohem podstatnější vnitřní ohebnost charakteru zbabělého a přitom chvástavého maloměšťáka jen vnějškovou odpudivostí.

Pro Doubravku Novotnou s jejím průrazným sopránem a mladistvým půvabem byla trojrole energické Málinky, měsíční exaltované Etherey a husitské statečné Kunky příležitostí, kterou svrchovaně využila. Pro Daniela Matouška byla trojrole zamilovaného Mazala, afektovaného Blankytného a hrdinsky odhodlaného Petříka na hranici jeho lyrického oboru, díky němuž v pro něj vhodnějších rolích vyniká. Z ostatních rolí se výrazněji prosadili basisté Jan Šťáva jako Würfl, Čaroskvoucí a Konšel i David Szendiuch v rolích Sakristána, Lunobora a Domšíka.

Zahajovací inscenace Festivalu Janáček Brno byla očekávána s nadějemi, že koncepce věhlasného režiséra nalezne interpretační klíč, který by Výlety páně Broučkovy vřadil po bok ostatních oper, díky jimž se Leoš Janáček celosvětově drží mezi nejhranějšími operními skladateli 20. století. Výsledek však vzbuzuje pochybnosti, nakolik může Carsenovo řešení „odstrkované“ opeře pomoci. Díky záznamu představení 4. prosince na webu OperaVision to budou moci posoudit i ti, kteří se během listopadu do Brna nedostanou. A uvidíme, jak inscenaci přijmou diváci v Berlíně a v Madridu.

Leoš Janáček: Výlety páně Broučkovy
1. listopadu 2024, 19:00 hodin
Janáčkovo divadlo, Brno

Režie: Robert Carsen
Dirigent: Marko Ivanović
Scéna: Radu Boruzescu
Kostýmy: Annemarie Woods
Světla: Robert Carsen / Peter van Praet
Choreografie: Rebecca Howell
Dramaturgie: Robert Carsen / Patricie Částková
Sbormistr: Martin Buchta (Výlet páně Broučkovy na Měsíc)
Sbormistr: Pavel Koňárek (Výlet páně Broučkovy do 15. století)
Video: Dominik Žižka
Asistent režie: Gilles Rico / Otakar Blaha
Asistent kostýmů: Ilona Karas
Asistent kostýmní výtvárnice: Magdaléna Černá
Asistent scény: Matěj Kos / Mathieu Crescence
Asistent choreografie: Oliver Metzler
Inspice: Silvie Adamová / Monika Hliněnská

Soubor: Janáčkova opera NdB
Koprodukce: Teatro Real, Madrid; Staatsoper Unter den Linden, Berlin

Obsazení: 
Nicky Spence – Matěj Brouček
Daniel Matoušek – Mazal / Blankytný / Petřík
David Szendiuch – Sakristián / Lunobor / Domšík
Doubravka Novotná – Málinka / Etherea / Kunka
Jan Šťáva – Würfel / Čaroskvoucí / Konšel
Andrea Široká – Číšníček / Zázračné Dítě / Žák
Jana Horáková Levicová – Kedruta
Daniel Kfelíř – Svatopluk Čech
Tadeáš Hoza – Básník / Oblačný / Vacek Bradatý
Vít Nosek – Malíř / Duhoslav / Vojta Od Pávů / Profesor
Ondřej Koplík – Skladatel / Harfoboj / Miroslav, Zlatník
Petr Karas – Táborita
Pavel Valenta – Táborita / Básník