Pavel Trojan: Česká dramaturgie stále nevěnuje dostatečnou pozornost moderním autorům

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
Pavel Trojan dlouhá léta kloubil působnost pedagogickou, dokonce na postu ředitele Pražské konzervatoře, s aktivitou skladatelskou. Dnes v jeho životě kompozice hraje hlavní roli a jeho tvorba je stálicí českých festivalů, přesto si stále nachází čas pro studenty.

Pavel Trojan (zdroj paveltrojan.cz)

Pavel Trojan, rodák z Domažlic. Máte na toto historické město nějaké vzpomínky, nebo se kvůli eticky vyhraněnému, náročnému životu rodičů s vaším dětstvím pojí jiné adresy a bydliště?
Vyrůstal jsem na Domažlicku do svých jedenácti let, takže vzpomínek mám mnoho. Tatínek byl evangelickým farářem ve Kdyni, kde jsme bydleli na faře. Tam jsem také navštěvoval základní školu a místní lidovou školu umění. Domažlice byly okresním městem a v tamější nemocnici jsem přišel na svět. Občas jsme tam byli na výletě a procházeli se po malebném domažlickém náměstí, jindy na návštěvě nebo jsme tam jeli něco zařídit. Ale jako dítě jsem trávil čas s kamarády a spolužáky v místě bydliště a moje vzpomínky se tedy nejvíc váží ke Kdyni.

Asi nejznámější chodská písnička je Ha ty svatej Vavřinečku o domažlickém Veselém kopci a tamním kostelíku. Která chodská písnička je vaše nejmilejší?
Utkvěla mi hlavně písnička Žádnej neví co sou Domažlice. Lidové písně nás ovšem ponejvíc učila maminka, která je rodilou Pražačkou.

Ale ke Kdyni se v souvislosti s vaší otázkou váže i jedna vzpomínka docela nedávná. Minulý rok jsem shodou okolností zjistil, že v Mezinárodní skladatelské soutěži Opus ignotum pro pěvecké sbory je zadána také píseň Což ten slavíček, která je z Kdyňska. Neodolal jsem, a tuto hudebně i textově rozkošnou písničku jsem upravil pro ženský sbor s doprovodem flétny a zaslal do soutěže. Porotě se úprava zalíbila a dostal jsem cenu. Takže Což ten slavíček je dnes mojí úplně nejmilejší chodskou písničkou…

K Domažlicku patří dudácká muzika. Okusil jste dudy, nebo jste jako kluk hrál na akordeon, pro který hojně komponujete?
Dudy jsem neokusil. Na chodské slavnosti do Domažlic, kde se nejspíš konaly i dudácké akce, jsme nejezdili, rodiče na to moc nebyli. Že s Chodskem souvisí dudy jsem samozřejmě věděl, ale tahle oblast hudebního života mě jako chlapce minula. No a na akordeon také nehraji. Ke skladatelskému zájmu o tento nástroj mě přivedl mnohem později až Ladislav Horák.

Co vás nasměrovalo na skladatelskou dráhu? Vlastní přesvědčení, doporučení rodičů, mentora?
Měli jsme ve Kdyni doma staré pianino a táta na něj občas preludoval. Byl sice amatér, ale na mě v pěti či šesti letech udělalo velký dojem, že si tu a tam sedl a zahrál z hlavy pár ladných akordů. Nehrál z not, hudbu vytvářel na místě, a to bylo asi důležité pro mé chápání hudby. Bral jsem to tak, že dělat hudbu znamená vymýšlet si hudbu. A zkoušel jsem to taky. Začal jsem pak chodit na vlastní přání na hodiny klavíru do místní Lidové školy umění. Už ve Kdyni jsem složil několik skladbiček, které táta zapsal.

Pavel Trojan s manželkou na Pražském jaru 2019 (foto Zdeněk Chrapek)

K rozhodnutí být skladatelem jsem ale dospěl až později v jinošském věku v průběhu studia na Gymnáziu v Mělníku (dnešní Palachovo gymnázium). Bydleli jsme tehdy už na faře v Libiši a tam jsme v modlitební místnosti měli krásné malé křídlo Petrof. Akustika byla dost koupelnová a já jsem tam moc rád preludoval, improvizoval a komponoval svoje první pokusy, aniž jsem ovšem měl ponětí o harmonii či kontrapunktu. Něco jsem tehdy nahrál na magnetofon a poslalo se to profesorce Anně Máchové-Heryánové. Byla manželkou faráře Miroslava Heryána, odtud na ni moji rodičové, kteří jinak nikoho v hudebních kruzích neznali, měli kontakt. Ona pak zprostředkovala moje setkání s některými skladateli, kterým jsem se šel ukázat. Tak jsem tehdy navštívil Petra Ebena, Milanu Jíru, a dokonce i Václava Dobiáše, který byl, myslím, šéfem katedry skladby na HAMU. A protože se tyto autority vesměs vyjádřili příznivě – Dobiáš mi dokonce nabízel, abych jezdil na semináře skladby na HAMU, což jsem musel s díky odmítnout, protože to kolidovalo s odpolední výukou na gymnáziu – tak naši souhlasili, abych se začal připravovat ke zkouškám na konzervatoř.

Hudebnost ve vašem rodu zdárně a úspěšně pokračuje, dcera Anna Pokorná je sopranistka, Pavel Trojan Jr. skladatel, dirigent, muzikalitu vnoučat jste si jistě už otestoval. Vaši prapředkové byli také muzikanti?
Nebyli tam profesionální hudebníci, pokud vím. Prababička z matčiny strany zpívala v kostele a dědeček z tátovy strany hrál na housle, toť vše. Možná mám ale nějakého vzdáleného společného prapradědečka se skladatelem Václavem Trojanem,na to usuzuji ovšem pouze na základě rozhovoru mé maminky, která se začátkem 80. let s mistrem náhodou setkala a chvíli na téma možných příbuzenských vztahů pohovořila.

Syn Pavel Trojan Jr. od dětství projevoval hudební nadání a celkově velkou kreativitu. Vymýšlel například divadelní hry, ke kterým složil písně, se sestřenicí Eliškou a naší dcerou Aničkou pak vyrobili kostýmy i kulisy a pro celou rodinu i známé pořádali v létě na chalupě improvizovaná divadelní představení. Moc jsme se bavili. Je talentovaným skladatelem a dirigentem, jde svou cestou.

Dcera Anička má dar zpěvu, kromě Pražské konzervatoře absolvovala i Teologickou evangelickou fakultu UK a nyní se začíná vydávat na kazatelskou dráhu. Myslím, že si povede velmi zdatně a bude umět spojovat uměleckou kreativitu s prací evangelické duchovní. Vnoučata jsou hudebně nadaná, ale ještě nechodí do školy.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


5 4 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments