Petr Nekoranec opět zazářil, tentokrát s Komorní filharmonií Pardubice

  1. 1
  2. 2
Po delší odmlce zahájila Komorní filharmonie Pardubice cyklus svých abonentních koncertů 52. koncertní sezóny sérií tří koncertů konaných ve dnech 14., 15. a 16. 9. 2020 zpět v nově zrekonstruované Sukově síni Domu hudby. Ačkoliv se toto komorní filharmonické těleso již po dlouhá desetiletí s nezájmem publika rozhodně nepotýká a pohled do vyprodaného hlediště Sukovy síně není rozhodně ničím překvapivým, s nástupem nové sezóny KFP bylo důvodů ke zvýšenému zájmu publika o hudební kulturu tohoto typu hned několik najednou.

Petr Nekoranec, Komorní filharmonie Pardubice (archiv KFP)

Nejen předplatitelé abonentních cyklů, ale  hudebníci samotní byli nuceni trpělivě překlenout poměrně dlouhé období provizoria spojeného s nutnou (i když jistě vítanou) revitalizací komplexu Domu hudby a s nadějí očekávat tak návrat klasických koncertů zpět do jejich domovského kulturního stánku. Koronavirová odstávka však situaci ještě značně zkomplikovala a práci obměněného administrativního týmu v čele s jeho čestvě jmenovaným ředitelem Pavlem Svobodou rozhodně neusnadnila.

Snad ve snaze umělecky neustrnout a nezpronevěřit se tak svému základnímu poslání spočívajícímu v naplňování společenské služby, byli hudebníci náhle nuceni podlehnout nově se rodícímu trendu jakéhosi  „migrujícího“ umění, které se vlastně bez přípravy vydalo na dosud neznámou pouť vedoucí různými cestami za různými cíli a prezentováno bylo v různých formách i kvalitě. Nutno přiznat, že koncerty pod okny domovů pro seniory a sociálních zařízení, stejně tak jako edukativně orientovaná videa pro školní mládež, byly v tomto ohledu aktivitami nesporně přínosnými.

Není tedy divu, že na pozadí zvláštních okolností vzbuzovala symbolika podtitulu prvého abonmá sezóny V zajetí vysokých C v řadách publika nemalá očekávání. Navíc pokud si za tímto účelem Komorní filharmonie Pardubice řízená šéfdirigentem Stanislavem Vavřínkem k hostování v roli sólisty večera přizvala operní celebritu více než povolanou, tenoristu Petra Nekorance. Hlavní programovou osu tří po sobě následujících večerů tak zcela samozřejmě tvořila hudba z oper a skladeb Wolfganga  Amadea Mozarta, Gioacchina Rossiniho, Nikolaje  Rimského-Korsakova, Ottorina Respighiho, Ruggiera Leoncavalla a Édouarda Lala.

Petr Nekoranec, Komorní filharmonie Pardubice (archiv KFP)

Prvou půli programu výhradně věnovanou  operní tvorbě W. A. Mozarta odstartovala árie Fuor del mar ho un mar in seno z druhého dějství opery Idomeneo, na níž bezprostředně navázal výběr z baletní hudby téhož díla. Petr Nekoranec hned od prvních tónů potvrdil svůj výrazný potenciál jak pěvecký, tak dramatický. Jeho silně exaltovaný projev nepostrádal potřebnou výrazovou tenzi a dynamickou intenzitu. Tempově členitému výběru šesti částí z baletní hudby pod taktovkou Stanislava Vavřínka zase  nescházely optimální tempové kontrasty a plynulost dílčích metrických předělů. V součinnosti s intonační stabilitou obou orchestrálních sekcí (dechové harmonie a smyčců) vynikly i jasné artikulační kontury jednotlivých sólových instrumentálních vstupů.

Árie Pamina Wie stark ist nicht dein Zauberton z druhého dějství opery Kouzelná flétna však skýtala jak po dramaturgické tak interpretační stránce vítaný a účinný kontrast. V obdivné lyrické árii opěvující „kouzelný zvuk spanilé flétny“ dokázal sólista v skutku mistrně přizpůsobit svůj výrazový a zvukový rejstřík, tentokrát zcela odlišné charakteristice postavy. Árie též obsahovala i tradiční, nicméně velmi působivý akustický efekt flétny znějící za scénou. Bezpochyby nejsilnějším hudebním okamžikem prvé půle programu  však bylo doslova dech beroucí provedení árie dona Ottavia z prvního dějství opery Don Giovanni Dalla sua pace. Útěšné vyznění slavné kantilény (v pravém slova smyslu)  spočívalo především  v umírněném  dynamickém plánu obou hudebních složek a v oduševnělých výrazových nuancích vokálního sóla.

Po přestávce přišla na řadu hudba Gioacchina Rossiniho, konkrétně namlouvací serenáda hraběte Almavivy Se il mio nome z prvního dějství opery Lazebník sevillský. Ta jako by se ústy hlavního protagonisty  stala pomyslným ventilem emocí  a zaručeným prostředkem k získání si publika. Nejen, že si Petr Nekoranec v zákrutách koloraturních melismat počínal s naprostým nadhledem, ale svůj zpěv si také opatřil vlastním, velmi zdařilým  kytarovým doprovodem. Nesporně přínosným dramaturgickým tahem a oživením programové skladby bylo také zařazení orientálně inspirovaného tématu Písně indického kupce z opery Sadko Nikolaje Rimského-Korsakova. Tento chvilkový únik do imaginárního pohádkového světa nabídl posluchačům pestrou škálu zajímavých zvukomalebných vjemů.

Čtyřvětá archaizující Suita č. 3  Antických tanců Ottorina Respighiho byla jedinou, zato velmi působivou ansámblovou vsuvkou druhé části programu. Nutno přiznat, že smyčcová sekce filharmonie si svůj domovský prostor a jeho publikum doslova podmanila. Tance v jejich podání nepostrádaly patřičnou artikulační pregnanci a jednotu, zajímavé  dynamické a tempové kontrasty a odpovídající vzruch. Dirigentská taktovka zde hudebníky nikterak nesvazovala, spíše podněcovala a pozitivně  motivovala. Škoda jen, že se  posluchači ze svých  programů o  jednotlivých částech a či obsažených dílčích formách této výjimečné suity nedozvěděli nic blížšího (postačil by alespoň základní výčet částí: I. Italiana, II. Arie di Corte, III. Siciliana, IV. Passacaglia).

Příhodnou dramaturgickou volbou a nahlédnutím do tvorby italského skladatele Ruggiera Leoncavalla, konkrétně jeho operního titulu Komedianti, bylo určitě provedení svěží árie O Colombina in tenero fido komedianta Peppeho. I provedení této árie rozhodně přispělo k obohacení nesporně zajímavé programové mozaiky. Závěr pak patřil francouzské hudbě skladatele Edouarda Lala. Z jeho opery Král z Yz byla do programu zařazena árie Mylia Puisqu´on ne peut fléchir… Vainement ma bien aimée z třetího dějství. Orchestr Nekorancův oduševnělý niterný projev podpořil spoustou zajímavých instrumentálních barev, precizní artikulací hravých vstupů středního dílu či inspirativním vstupním sólem violoncella. Tuto úchvatnou árii si všichni protagonisté na pódiu stejně jako posluchači v publiku s potěchou vychutnali. Zasloužený a spontánní aplaus publika ve stoje byl logickým vyústěním takto povznášejícího hudebního zážitku.    

Petr Nekoranec, Komorní filharmonie Pardubice (archiv KFP)

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments