Pierre-Yves Plat: Od začátku jsem chtěl klavírem bavit

  1. 1
  2. 2

Už příští týden se v Praze poprvé představí francouzský klavírista, improvizátor, ale také showman Pierre-Yves Plat (1980). Jednoduše zařadit jej nelze: díky svojí mimořádné hudební citlivosti a hráčské virtuozitě pozoruhodně transformuje klasické melodie, od Chopina v klasickém balení, přes Bacha třeba v rytmech salsy, až třeba po osobitě uchopeného Beethovena. Hudební publicisté vyzdvihují hlavně umělcův neomylný instinkt pro prezentování hudebních velikánů v nové, svěží adaptaci, plné osobitého humoru.Kdo z rodiny vás přivedl ke hře na klavír? Kdo vás zavedl k paní Marie-Claude Legrand a jaké bylo studium u ní? Cvičil jste sám a dobrovolně, nebo vás někdo z rodiny nutil cvičit?

Hudbu jsem vnímal citlivě již od svého útlého věku, protože jsem vyrůstal ve velmi hudební rodině. Můj otec hrál na klavír a moje matka zpívala, zatímco mé dvě sestry a bratr navštěvovali společně klavírní kurzy, když byli mladí. Musím říct, že jsem byl jediný, koho nemuseli nutit hrát na klavír. Vlastně jsem se sám od sebe chtěl naučit hrát na klavír poměrně brzy, neboť jsem slyšel hudbu všude kolem sebe a hudba se mě bezprostředně dotýkala. Bylo mi teprve pět let, když jsem začal poprvé.

Vzhledem k tomu, že se váš život mohl ubírat cestou klasického klavírního virtuosa, jakými jsou například Héléne Grimaud nebo třeba Evgeny Kissin, přesto jste se vydal jinou cestou. Jaké byly důvody tohoto vašeho rozhodnutí stát se mezižánrovým umělcem?

Po zvládnutí „klasiky“, ale také solidních základů jazzu a procvičování improvizačních technik, jsem se chtěl víc orientovat na něco, co ve mně bylo víc zakořeněno, a najít v sobě specifický a trochu „rošťácký“ způsob interpretace a začít hudbu představovat a interpretovat po svém – tedy s humorem a novým zabarvením. Od začátku jsem se chtěl klavírem bavit, potěšit své publikum a představit mu tento hudební nástroj zcela novým způsobem. Je pro mě tedy zcela přirozené, že se zcela nechám pohltit spojnicí mezi klasickou hudbou a jazzem doplněnou o notnou dávkou humoru a bezprostřední kontakt s publikem, což je pro mě velmi důležité.

Co pro vás bylo tím prvotním spouštěcím mechanismem, který vás dostal k hraní boogie-woogie, ragtimu, salsy nebo jazzu?

Ragtime jsem objevil, když mi bylo osm, a to díky pásce s nahrávkami Scotta Joplina, kterou mi dala moje teta. To byl pro mě velký objev, který mě podnítil, abych začal navštěvovat kurzy jazzu. Koncert Fabrice Eulryho, přezdívaného také Chopin Boogie, mě nakonec definitivně přivedl do tohoto proudu. Fabrice se stal mým učitelem a nesmírně mi pomohl v mé kariéře pianisty.

Do kterého státu jste cestoval v rámci svého prvního zahraničního vystoupení poprvé a jak vás publikum přijalo, když šlo o nový styl performance?

Vzpomínám si, že mojí vůbec první zahraniční zemí, ve které jsem koncertoval, bylo Švýcarsko při příležitosti pořádání „soukromé párty“. Ale z cest do zahraničí, které mě určitě nejvíce poznamenaly, byla tři koncertní turné, která jsem měl v Tiraně a dalších městech v Albánii. Publikum bylo zcela nadšené a především se mi zdálo, že je můj styl hudby uchvátil do té míry, že se nakonec všichni v sále zapojili a zpívali.Kde vás publikum na vašich turné nejvíce překvapilo a čím?

Bylo to v loňském roce u příležitosti Les Chorégies d’Orange, před osmi tisíci lidmi a téměř třemi miliony televizních diváků, kteří mě sledovali živě na svých obrazovkách. Zpíval jsem pro veřejnost píseň La Vie en rose a musím říct, že to byl naprosto fantastický zážitek vystupovat současně s osmi tisíci zpěváky!

Kde nacházíte inspiraci k vaším hudebním improvizacím? Improvizace je uměním okamžiku, přesto by nás zajímalo, zda si dokážete nově vzniklou hudební kompozici skladby uložit do paměti natolik, že ji příště zahrajete úplně stejně?

Pracuji na každém z mých aranžmá téměř vždy stejným způsobem, a to formou opakování původní, „klasické“ verze, a to po dobu několika hodin nebo dokonce někdy i týdnů. To mi umožňuje skladbu dokonale pochopit a rozebrat ji kousek po kousku, stejně jako analyzovat konkrétní úroveň její harmonie.

Dalším krokem tohoto procesu je nejkreativnější fáze, ve které se snažím udržet duši písně a zároveň do ní vkládám svůj další vesmír a někdy i paralely mezi různými hudebními styly. Chopin bývá sám označován jako „předchůdce“ jazzu a tanga, a kdybychom zašli ještě dál, mohli bychom nazvat i Mozarta nebo Bacha vlastně prvními skladateli těchto hudebních stylů … Nebo dokonce snad i stylu disco?

Jak už jsem jednou spokojený se svým aranžmá, mám tendenci hrát skladbu po celou dobu skoro pořád stejným způsobem, a to i v případě, že jsou zde ještě nějaké drobné momenty, které mohu podle situace měnit a zahrát na každém z koncertů trochu jinak.

Co vás přivedlo k nápadu spojit klavírní instrumentální složku vaší performance se složkou vizuální?

Vizuální stránka pro mě znamená velmi mnoho, protože je to způsob, jak výrazně umocnit dojem z představení. Projekce v mých rukách na velké obrazovce skutečně přidává divákům další dimenzi a nadchne publikum, obvykle také proto, že jim to umožní pochopit hranou skladbu a mohou také sledovat rychlost hraní mé levé ruky u některých jednotlivých skladeb. Kromě toho to umožňuje veřejnosti vidět naživo ruce pianisty a klaviaturu, což si myslím, je u klavírního koncertu hodně důležité.Praha je evropskou metropolí se slavnou hudební historií v průběhu několika staletí. Žili zde a pracovali například Josef Mysliveček, Wolfgang Amadeus Mozart, Bedřich Smetana, Antonín Dvořák a mnoho dalších, konají se zde významné hudební festivaly jako třeba Pražské jaro, vystupují zde slavné operní hvězdy a věhlasní instrumentalisté z celého světa. Jak Prahu vnímáte vy jako muzikant a jak se na ni těšíte?

Praha je často nazývána jedním z nejkrásnějších měst na světě. Jsem velmi nadšený, že mohu přijet do Prahy a budu mít příležitost sdílet svoji hudbu s novým publikem.

  1. 1
  2. 2

Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na