Poptávka bude. Smetanovo světově originální sborové dílo

To se dá ještě jakž takž vysvětlit například ve Smetanově operní tvorbě prostou neexistencí širšího kmenového repertoáru v soudobé organizaci divadel hostů, neboť při obvyklých čtyřech premiérách za rok nelze českou klasiku ani udržet, ale ani častěji premiérovat. O běžných dvaceti a více titulech kmenového repertoáru nedávné minulosti jako naprosté samozřejmosti a přirozenosti operního provozu se dnešním divadlům hostů může tak leda snít. Ale jsou tu i mediální výstupy některých osobností hudebního světa, zejména režisérů, které jako by si až negativisticky libovaly v jakémkoliv vyřčeném opaku vůči snahám generací dirigentů od Kovařovice, přes Ostrčila, Talicha, Krombholce, Chalabalu, Pinkase až k Liškovi, Jílkovi, oběma Vašatům, Vajnarovi, Kuchinkovi či Chaloupkovi. Ti Smetanu ctili a uváděli vždy podstatu jeho operního díla jako součást kmenového repertoáru. A jako své poslání českého kumštýře. Cykly Smetanových oper v sevřeném časovém úseku vůbec nebyly vzácností. Proč by také měly být, když minimálně část operního Smetanova díla se udržovala všude na regionech v kmenovém repertoáru? V Národním divadle se hrálo Smetanovo dílo celé, jistě, že v různých časových vzdálenostech. Jistěže vícekrát Hubička a Dalibor než Čertova stěna. Ale o tom snad více někdy jindy, neb tento článek není zaměřen prioritně na operní tvorbu. Nemůže se jí však vyhnout.

Jiná situace je v oblasti symfonické tvorby. Cyklus symfonických básní Má vlast je uváděn čile a často nejen Českou filharmonií, potažmo českými orchestry a dirigenty, ale zájem o cyklus – již nejen o Vltavu – je dnes celoevropský. Jsem rád, že prostor dostávají i symfonické básně švédského období – Hakon Jarl, Valdštýnův Tábor, Richard III. Občas zazní také nápadité Scherzo z Triumfální symfonie, ne již často skladba celá, ač dedikace rakouskému císaři nám dnes již nemusí sebeméně vadit.

Světovost celého fenomenálního cyklu Má vlast podtrhne zajisté účinkování proslulé Vídeňské filharmonie s Danielem Barenboimem na zahájení Pražského jara 2017. Ne pouze zde, jak je avizováno, ale i v řadě metropolí světa. Co se týče klavírní tvorby, je geniální s nespornými atributy světovosti, překážkou je jen ostych z vysoké míry technické obtížnosti. Jak řekl výstižně profesor Ivan Klánský na vlnách stanice Vltava: „Zahraniční pianisté při přípravách na soutěže raději volí Liszta či Chopina, neboť je to v nácviku stojí až o polovinu méně času než Smetanovy kompozice. Velkou snahou vyrovnat se virtuozitě kompozic Ference Liszta posunul Smetana technické nároky až příliš vysoko.” Komorní díla jsou rovněž vnímána široce v evropském kontextu, ať to jsou proslulá smyčcová kvarteta, duo Z domoviny nebo zejména Trio g moll, patřící do světové pokladnice hudby již drahný čas.

Pokud přejdu k avizovanému sborovému dílu Smetanovu, musím předeslat, že je to jediná oblast tvorby, kde Smetana neměl přímý vzor v některém z mistrů velikých světových kultur. Jak víme, do devatenáctého století byl vývoj nesen převážně velkými kulturami v ryze kosmopolitním duchu, teprve toto století ve snaze o jakýsi kulturní zápas národů vyzdvihuje právě kultury menších národů, stále hlouběji se začleňujících do proudu celosvětového vývoje. Národ, jenž nemá svoji silnou kulturní historii, nemá právo na život, vyhlašují sebevědomě Němci, v tom je obrovská změna nazírání oproti ryze kosmopolitním předchozím stylům. Proto neargumentujme v tomto směru ani Zelenkou, ale ani Stamicem či Myslivečkem, jak jsem zachytil v jednom televizním pořadu z české hudební historie. Není to vůbec na místě. Nedivme se snaze v psychóze nacionalismu doby i padělat rukopisy, abychom ono Němci vyhlašované kulturní „právo na život” jakkoliv získali… Zelenka nám v tom, jak je zřejmé, v dané době ještě dosti nepomohl…

Smetana vycházel z Liszta, jenž mu pomáhal umělecky i hmotně. Jeho vlivu se nemohl nikdo vyhnout, obdobně jako v operní oblasti Richardu Wagnerovi. V té byl však Smetanovi velkým vzorem Mozart, jeho komická opera Figarova svatba, ale v této pro sebe tak podstatné oblasti komické opery Smetana geniálně navazuje rovněž na Lortzinga. Vedle Liszta je mu vzorem též Robert Schumann. Wagnerův vliv není zdaleka tak dominantní, jak se rádo argumentuje, či spíše se uvádělo ještě v nedávné minulosti.

Pokud poodkryjeme oblast sborových kompozic, jsme překvapeni. V době Smetanově totiž byla koncertní sborová tvorba a capella (to jest bez opory o nástroj) velmi málo rozšířena. Pokud ano, pak jen v menších formách romantiků Schuberta, Schumanna, Mendelssohna. Obvykle s doprovodem klavíru, naopak kompozice a capella nacházíme obtížněji. Je to dáno cílenou koncepcí skladeb pro účely amatérského sborového hnutí, nabývajícího v době nacionálně laděného devatenáctého století na společenské síle. Skladatelé berou na zřetel, že nemohou psát pro amatérské sbory technicky složité kompozice, neb by je nikdo v praxi nezazpíval. Profesionální koncertní sbory neexistovaly v dnešní nám známé podobě filharmonických profesionálních těles. Typicky romantický světový vokální autor Franz Schubert přísně respektoval amatérský svět sborového tvoření a psal sborové kompozice s ohledem na jeho možnosti. Z většiny je raději pro jistotu harmonicky opírá o klavír. Smetana zde tudíž neměl opěrné body světových mustrů, jako je tomu evidentně u formy symfonické básně, v operách, či zmíněném světě virtuózního klavíru. Pokud ponechám stranou dobovou Píseň svobody z roku 1848, do světa závažných sborových kompozic vstoupil nečekaně v roce 1860, kdy se začal zabývat rozlehlejší formou mužského sboru Odrodilec.

Po návratu z Göteborgu Smetana vyhověl přání svého bývalého žáka doktora Ludevíta Procházky, aby napsal typicky česky laděný mužský sbor. Vlastenecké vyznání mohutného dvojsboru Odrodilec nese typické znaky národního obrození, s úsilím o českou emancipaci, tolik typickým pro snahy ve druhé polovině devatenáctého století v Čechách. Kompozice je v sazbě harmonie a poloh prvního tenoru velmi náročná. Byla ostatně provedena veřejně v téže době jako první opera Braniboři v Čechách, v roce 1863. Sloh skladby se podobá v údernosti právě známým sborům jmenované opery, je až mimořádně vyspělý. Poté následuje jedinečná, velmi obsáhlá kompozice velkého stylu – Tři jezdci – shodou okolností však provedena veřejně dříve než zmíněný Odrodilec (27. února 1863).

Dramaticky neobyčejně úderná vidina dozvuků na smrt Mistra Jana Husa, kdy tři jezdci – čeští pánové – spěchají z Kostnice oznámit tuto hroznou novinu do Prahy. Zhudebněním balady Jiljí Vratislava Jahna vzniká skladba neobyčejné intenzity a osobité hudební mluvy od prvých vzrušených taktů až do závěrečné apoteózy Mistra Jana Husa. Nezvyklá rozsáhlost a náročnost díla a capella je zcela mimořádná, dobově neslýchaně obtížná intonačně i pěvecky. Zajímavé jsou zde přímé řeči jednotlivých členů poselstva, vyjádřené sóly tenoru a basu. Nemá ve světové tvorbě antipod, stojí si kompozičně originálně.

Tři jezdce napsal Smetana jako velkou historickou fresku, ale nepsal ji nikomu tak říkajíc „na tělo”. Ani ji psát s touto vidinou nemohl. Reálný mužský sbor, vyhovující značným nárokům a capella partitury, se totiž nikde v dohledu nenacházel (to je onen zásadní rozdíl od mnoha snazších sborových skladeb Franze Schuberta, o které se Smetana mohl ryze teoreticky opřít).

Sbor Pražský Hlahol, vzniknuvší roku 1861 z podnětu Ferdinanda Hellera, který skladbu provedl 27. února 1863 na Žofíně v Praze (nyní Slovanském ostrově) za Hellerova řízení, byl začínajícím amatérským sborem smíšeným. Interpretoval prioritně kantátovou tvorbu, opřenou vždy o harmonii orchestru či klavíru. Což je hudebně vždy podstatně snazší než citlivá interpretace skladeb a capella. (Mezinárodní soutěže sborového umění trvají vždy na dramaturgii skladeb a capella, spíše výjimečně a nerady povolí někdy jednu skladbu doprovázenou, to je specifika sborového koncertního zpěvu.) Trvalo drahně času, než se Hlahol ryze technicky vypracoval, ostatně právě zásluhou Smetanovou v roli sbormistra, jenž se této role ujal v letech 1862–1863.

Vznik Hlaholu je však jedním z historických mezníků pro vrchol českého národního obrození, obdobného významu pro českou kulturu jako vznik Prozatímního, posléze kýženého Národního divadla (podmíněného důležitým Říjnovým diplomem, o což se velmi zasloužil František Ladislav Rieger, zeť Františka Palackého). Tyto tři historické punkty jsou přímou cestou k vrcholu národního obrození, k národní identitě. Ta byla po gigantickém úsilí Smetanovy generační vrstvy i zdárně dovršena. Spolky dostaly zelenou v povolení možnosti účinkovat česky a sbor Pražský Hlahol tohoto povolení využil. Pražský Hlahol byl mimo jiné rezonancí právě na tuto novou politickou vlnu. Druhá polovina devatenáctého století znamená veliké završení zápasu o českou národní identitu. V takové míře, že těžko nalézáme obdobu podobného kulturního procesu v Evropě, s úzkou vazbou na lidové vrstvy, tolik typické právě pro český zápas! Dovoluji si akcentovat – elity v Čechách, na rozdíl třeba od Polska, nalezly společnou řeč a víru s lidovými vrstvami. Byly s nimi takříkajíc na jedné lodi, jimi respektovány a oceňovány! V tom tkvěl tehdy úspěch českých elit! Nebyly totiž partou samolibých, povyšujících se samozvanců, naopak, české elity si získaly přirozenou širokou autoritu.

Smetana byl v čilém kontaktu s Janem Nerudou, Vítězslavem Hálkem, Karlem Sabinou, Josefem Mánesem, Mikolášem Alšem, Karlem Havlíčkem, Karlem Bendlem, Pavlem Křížkovským, Janem Ludevítem Lukesem, jistě i s osobnostmi jako byl Palacký, Rieger, Pivoda a řada dalších. Spolu s Ferdinandem Hellerem založil Uměleckou besedu (1863), kde Smetana vedl hudební obor. Bylo otevřeno s pompou Prozatímní divadlo (1863).

Smetanova role v této generaci hudebníků, architektů, literátů, malířů, sochařů je obrovská a nezištná. O generaci mladší Antonín Dvořák a Zdeněk Fibich již vstoupili do proudu dění, který jmenovaná starší generace kolem Smetany velice tvrdě a těžce vydobyla. Také v tomto bodu je Smetanův význam nezastupitelný.

Další sborová díla Smetanova jsou svázána se slavností položení základního kamene Národního divadla, kdy byla provedena 16. května 1868 premiéra opery Dalibor. Při slavnosti položení základního kamene zazněla také premiéra velké sborové kompozice Rolnická, písně na oslavu svobodného českého člověka pracujícího na své rodné půdě, na slova Václava Trnobranského. Čtyřdílná cyklická forma a capella s Codou je mistrovskou hudební básní pro klasický mužský čtyřhlas. Ve čtyřech oddílech líčí rolníkovu práci, počínaje setbou obilí prvé části, živé scherzo části druhé zobrazuje žně, třetí tradiční mlácení obilí cepy, aby ve finále oslavilo rolníka jako vlastence, věrného české zemi. Ostatně, pochopme, je to také již doba konce roboty, postupného probouzení českého venkova ku skutečně svobodnému životu. Což nespadlo jen tak z nebe!

Skladbou Rolnická vytvořil Smetana hymnus na český venkov, je oslavou českých polí, prostého člověka. Provedl ji opět mužský sbor Pražského Hlaholu 17. května 1868 v budově Novoměstského divadla v Praze pod taktovkou Karla Bendla. Den předtím měl premiéru Smetanův Dalibor, ten ovšem za přímého řízení Smetanova. Ke slavnostem položení základního kamene k Národnímu divadlu se sjely do Prahy tisíce lidí z venkova. Podle historických záznamů byla Rolnická přijata posluchači s obrovským, až nevídaným nadšením.

Ve slavnostní atmosféře vzniká další, dovolím se domnívat, že patrně nejpopulárnější sborová skladba Smetanova – kantáta Česká píseň (ponechám-li stranou pozdější více manifestačně laděné Věno).

Hymnus české radosti, naplněný optimismem, je skladbou kantátového typu o čtyřech částech, s doprovodem klavíru nebo orchestru. Podotknu, že jest to de facto jediné Smetanovo vokálně instrumentální dílo mezi ryze a capella kompozicemi. Původně koncipované Smetanou pro sbor mužský, poté dvakrát přepracováno pro obsazení smíšeného sboru. Dosáhlo široké obliby, vnější části jsou komponovány pro velký smíšený sbor, druhá část je stylizací polky pro sbor ženský, třetí dává naopak svébytnou šanci mužskému sboru.

Později dovedl o generaci mladší Antonín Dvořák tuto formu kantátové tvorby ke světovosti, zatímco jeho sborové snahy a capella jsou oproti Smetanovi velmi skromné. Nenacházíme zde velkolepé kompozice a capella, jako jsou Odrodilec, Tři jezdci, Rolnická, či vrcholná Smetanova skladba Píseň na moři, zkomponovaná roku 1876–1877 na podnět Josefa Srba-Debrnova (byl jednatelem sboru Hlahol) v Jabkenicích. Vznikla těsně po dokončení známého smyčcového kvartetu Z mého života. V Písni na moři na krásný text Vítězslava Hálka zobrazil Smetana silný emocionální zážitek, zčásti vyjádřený již před lety v koncertní etudě Na břehu mořském, coby reminiscenci na plavby lodí do Švédska.

Píseň na moři pro velký mužský sbor je vskutku vrcholné dílo Smetanovo a capella, technicky tak dalece obtížné, že mužská část Pražského Hlaholu nebyla schopna uspokojivě tuto náročnou skladbu interpretovat (v březnu 1877, kdy ji Mojmír Urbánek vydal i tiskem). Smetanovy mužské sbory a capella jsou natolik originální, svébytné, že pro ně nenacházíme obdobu v dané epoše. Svou vysokou mírou obtížnosti v a capella intonaci, v harmonii s bohatými tóninovými modulacemi, polohou hlasovou s nezvyklou rozsahovou vypjatostí (první tenor na vysokém cis nemá obdoby v jediném Smetanově tenorovém operním partu /!/), předstihla dalece svoji dobu. Musela si počkat na dokonalé tlumočení až do vzniku legendárního Pěveckého sdružení moravských učitelů a Vachovy velké reformy sborového zpěvu. Až tehdy, ve dvacátém století, po roce 1903, bylo možno uchopit Smetanovy partitury, až tehdy se dokázalo zvládnout komplikovanou technickou složku, a tím dosáhnout i přesvědčivé interpretace. Té dosáhli až Ferdinand Vach a Jan Šoupal, sbormistři Pěveckého sdružení moravských učitelů, dávno po smrti Bedřicha Smetany, který se ideálního provedení za svého života vlastně nedočkal.

Typ společenského sboru, jímž byl Hlahol v Praze, bez metodického výcviku k citlivé intonační specifice a capella zpěvu, nemohl cele na Smetanovy kompozice stačit. Byť byl schopen provést mnohá oratoria, mše a kantáty solidně, harmonicky ovšem opřené o doprovod orchestru, jenž hlasy sborové zdvojuje či jinak přímo či nepřímo podporuje.

Zpěv a capella je mnohem citlivější na intonační představu, složitější na udržení ladění v řadě modulací, náročný na pěveckou dynamiku (nic se zde „neztratí” jako při zpěvu přes orchestr). Obtížně se nacvičuje ryze náslušnými nácvikovými formami, bez dobré intonační průpravy sborových pěvců je nácvik velmi pracný a složitý. Podobně jemnosti sborových pian a pianissim jsou specifickou kategorií a capella sborového umění, kterou právě Moravští učitelé (Pěvecké sdružení moravských učitelů) dovedli spolu s plasticitou frázování snad až na vrchol možností. Ostatně na Mezinárodní sborové Olympiádě v Paříži 9. června 1956 přednesem Písně na moři – mimo jiné – zvítězilo Pěvecké sdružení moravských učitelů na celé čáře.

Lze říci, že obtížné Smetanovy partitury vyvolaly nutnost vzniku nového typu koncertního sborového tělesa, neboť ani vyspělý sbor společenského typu, jakým byl Pražský Hlahol, nebyl schopen svrchovaně tato díla interpretovat. Zároveň mistrovství již existujících Moravských učitelů (Pěveckého sdružení moravských učitelů) motivovalo silně Leoše Janáčka k napsání super obtížných kompozic a capella tomuto tělesu již „na tělo”, mohl si to již vědomě dovolit. Na rozdíl od Smetany, jenž koncipoval kompozice bez oné vidiny podobného reálného ansámblu, který by uchopil jeho díla s technickou svrchovaností. V tom je zásadní rozdíl v přístupu a motivaci obou našich géniů sborové tvorby. Pokud ponechám pro rozměr článku stranou příležitostný, leč cenný Slavnostní sbor na slova Emanuela Züngela, libretisty Smetanových Dvou vdov, pak nikoliv pro jeho menší význam. Jde o jednodušší skladbu strofickou, nikoliv prokomponovanou. Vznikla vedle práce na opeře Libuše a byla určena k odhalení pamětní desky na úmrtním domě Karla Havlíčka Borovského v Praze 15. května 1870. Smetanu pojil k Havlíčkovi silný vztah od dob společných gymnaziálních studií v tehdy Německém, dnes Havlíčkově Brodě. To nemohu nepřipomenout pro plné rámcové dokreslení Smetanovy osobnosti.

Trochu stranou, byť velmi populární u sborů ženských a dětských, stojí Tři ženské sbory. Není to cyklus, název těmto třem skladbám přinesl až později editor. Na půvabná slova básníků – Má hvězda, Přiletěly vlaštovičky a zajímavě autobiograficky laděný, mnoha modulacemi hudebně nádherný Západ slunce. Populární je tato trojice skladeb menší náročností technickou, než jsou výše zmiňované mužské sbory. Ač se to obvykle neví, Smetana zde zareagoval na prosbu Ferdinanda Hellera, aby napsal skladby pro zpěvník tehdejších měšťanských škol a dívčího učitelského ústavu, kde vyučoval a chystal pro tyto školy novou učebnici. Smetana velmi rád návrhu vyhověl a vznikla tak tři dílka neobyčejného půvabu a invence.

Vždy při mnohém provedení těchto kompozic jsem jako sbormistr žasnul, jak vysoko musela stát přirozená pěvecká dispozice dětí ve školách. Tři ženské sbory pojmenoval editor, vůbec ne sám Smetana. Nejedná se o cyklus, skladby mohou být řazeny za sebou jakkoliv, dle úvahy sbormistra. Provést jednotně, přesně a leggiero ve stylizaci polky zdánlivě průzračné Přiletěly vlaštovičky nebývá nikdy jednoduché. Jako porotce řady sborových soutěží se o tom často přesvědčuji tak říkajíc „z druhého břehu”.

Zvláštní pozici má Sládkova krásná báseň Západ slunce. Autobiograficky laděna, nejedná se vůbec o přírodní jev (cenzoři se mne dost natrápili právě s nechápáním názvu skladby, až bizarně mi podsouvali neuvěřitelné motivy pro její dramaturgii…), nýbrž o cestu poutníkovu, který vysílen stane na konci své životní cesty. Skladba mne vždy při každém novém nácviku fascinovala svým výrazem ve vzestupu napětí až po výkřik poutníka – „… je noc tak zoufalá!” A poté dosti prekérní tóninový skok do zjasněného D dur, s rezignující neúplnou kadencí se subdominantním vybočením: „Rač těžkých snů nás chránit, Spasiteli…”

Jistě, filozofickým obsahem překračuje tato skladba své původní, ryze propedeutické určení, byť nepodceňuji vyspělost dětí. Naše špičky – výběrové dětské sbory Kantiléna Brno, Kühnův dětský sbor, či nezapomenutelný Severáček pod citlivýma rukama pana Milana Uherka – dokázaly i Západ slunce velmi přesvědčivě interpretovat, při dokonalé intonaci mnoha modulačních nástrah této neobyčejně výrazově silné skladby.

Smetanovo sborové dílo je vysoce originální, vynikají v první řadě obsáhlé kompozice a capella pro mužské sbory – Odrodilec, Rolnická a vrcholná Píseň na moři. Obvykle se moc neakcentují, jakoby zanikají za dílem operním, symfonickými básněmi se vzorem Lisztovým, klavírním dílem s inspiracemi Liszta i Schumanna. Škoda, neb tento oddíl je u Smetany právě vysoce svébytný, krom ryze marginálních opor o Pavla Křížkovského doma a Franze Schuberta i Roberta Schumanna ve světě, vytvořil Smetana velkolepá díla sám ze sebe, ze své vnitřní invence, nejoriginálněji ze všech svých kompozic. Ve sborové tvorbě koncertní – a capella – dal v Čechách jasný směr, vrcholící v meziválečné době v dílech Leoše Janáčka, Josefa Bohuslava Foerstera, Vítězslava Nováka a Bohuslava Martinů, pokud jmenuji jen dominantní skladatele doby, za nimiž je však široká plejáda desítek děl v dobrém slova smyslu pozapomínané druhé skladatelské garnitury.

Vedle poukazu na výjimečnost Smetanova odkazu nemohu zamlčet Achillovu patu české sborové interpretace dneška, dotýkající se především náročného sborového Smetany a super náročného Janáčka v mužských sborech. Vynikající učitelská sdružení, která vznikala po vzoru Moravských učitelů, bohužel, valem zanikají. Světová chlouba i zvláštnost české sborové školy, kde amatérské sbory (čili za činnost nehonorované!) měly vyšší míru technické profesionality než mnohá profesionální tělesa, zaniká… Pražští učitelé (PSPU) již neexistují, zanikla celá řada mužských sborů. Drží se dosud nad hladinou Moravští učitelé coby vyspělý amatérský mužský sbor, jenž udal sborovému vývoji u nás po roce 1903 dominující směr. Jak řekl mému studentovi při koncepci diplomové práce na téma příčin úpadku mužských sborů bývalý legendární sbormistr Pěveckého sdružení moravských učitelů Antonín Tučapský: „Víte, Moravští učitelé ve své době nastolili tak závratnou úroveň, že se skladatelé předháněli v technických nárocích, které psali pro tenhle sbor. Ale tím v zárodku vlastně zadělali na dnešní průšvih, společenské mužské sbory tomuto trendu nestačily, ani jejich sbormistři. Proto vidíte dnes třeba na festivalu Praga Cantat plno německých mužských sborů, pro které autoři napsali spousty repertoáru snadné a středové obtížnosti, takové ty strofické skladby… Naše středové společenské mužské sbory ale tenhle vývoj od Smetany po Janáčka, Foerstera, Kálika, Axmana a dalších, de facto zničil… Oni na tyto věci již nestačí, v tom je náš problém rubu a líce jedné a téže mince. Mužské sbory zanikají pro příliš vysoko nasazenou technickou obtížnost skladeb, napsaných autory – počínaje Smetanou – díky velkému mistrovství Moravských a Pražských učitelů.” Tolik svědectví Antonína Tučapského, při jehož slovech jsem byl přítomen, tudíž za jeho slova mohu ručit, zaznamenal jsem si je.

Je toho mnoho ve vývoji českého koncertního sborového zpěvu, který poznamenala právě na počátku Smetanova tvorba. Není však možno při veškeré mé snaze postihnout v jednom pojednání mnohost kořenů a souvislostí. Mojí prioritní snahou bylo upozornit na zásadní význam sborového díla Bedřicha Smetany, které obvykle stojí cudně stranou vedle díla operního, symfonického, komorního. Neprávem, neboť originalita těchto kompozic je mimořádná a Smetana zde neměl typický vzor, o který se mohl opřít.

Smetana stál jako základní stavební kámen celého obrovského vzestupu sborového koncertního zpěvu v Čechách. Ten jeho zásluhou v širším kontextu dosáhl zcela jedinečné evropské úrovně. Per futurum zůstane vyhrazen vynikajícím filharmonickým sborům typu Českého filharmonického sboru Petra Fialy (jeho sbor Foerster již jako sbor amatérský představoval skvělou úroveň /!/) nebo Pražského filharmonického sboru s Lukášem Vasilkem. Smetana ani Janáček nebude patrně již tak dostupný sborům amatérského typu střední provenience, které představovaly zvláštní kategorii vrcholové a postvrcholové éry českého národního obrození. V ostatních oborech, to jest v opeře, orchestrální hře, komorní hře – je tento stav interpretace de facto samozřejmostí. Můžeme se tudíž tímto faktem trochu utěšovat.

Pan Tučapský mne před časem ostatně až „uzemnil” replikou na moji otázku, kdo vlastně v blízké budoucnosti při tomto neblahém vývoji u mužských sborů uzpívá náročné Janáčkovy party: „Myslíte, že bude třeba tato díla zpívat? Což když byla více dobová a již nebude ani po specifické Bezručově poezii u Janáčka poptávka?” Touto trochu filozofickou otázkou Antonína Tučapského, významného sbormistra a skladatele, žijícího od sedmdesátých let v Anglii, pojednání zakončím. S osobní optimističtější vírou, že poptávka bude. A naše vyspělé filharmonické sbory ji zajisté uspokojí jak u Smetany, tak u Janáčka. Tato díla pro vysoce vyspělé mužské sbory jsou totiž u obou našich klasiků nesmírně originální, nemají přímé antipody ve světové sborové literatuře.